Mafia II

K nakupování se ještě sluší přidat poznámku, že ve hře nenajdete žádné raketomety a podobné šílenosti. Přeci jen, běhat po městě s bazukou by bylo i na mafiány už trošku moc, co si budeme povídat. Neřízenou likvidaci chodců tepelně naváděnými raketami tedy 2K Czech raději přenechávají kolegům z Rockstaru (kteří mimochodem letos opět na GC rozdávali „miliardy“ nálepek s logem jejich firmy, jež pak byly nalepené po celém Kolíně od výstaviště až po hlavní nádraží :) Co v Mafii II také jisto jistě nenajdete, jsou pilotovatelné helikoptéry nebo letadla. Skalním fanouškům to asi není potřeba připomínat, nicméně vrtulníky do Mafie nesedí z dobových důvodů a letadla zase proto, že Vito si samozřejmě zapomněl udělat pilotní průkaz, bez nějž se asi bude létat dost špatně.

Žádné extra technické vymoženosti nemají k dispozici ani policisté, kteří sice pořád udržují dění v Empire Bay v rozumných mezích, ovšem nejsou už tak neodbytní jako v jedničce. Chybí jim propracované policejní databáze, bez nichž logicky nemohou okamžitě všichni policisté ve městě znát každý chlup na vaší hlavě, takže je podstatně jednodušší utéct. Ale o utíkání později – ve hře totiž můžete s policí „nakládat“ i dalšími způsoby. Kluci z 2K nám to krásně nademonstrovali na další „náhodné“ in-game scénce...

Sotva s Vitem vypálíte z Giuseppeho shopu, chtějí si na vašem novém nádobíčku trochu přilepšit dva otrhaní hejsci s výraznou převahou sebevědomí nad selským rozumem. Zatímco vy byste i přes jejich připitomělé poznámky o Vitově věku rádi pokračovali dál, oni do vás drcnou a postaví před vámi docela neproniknutelnou živou zeď. Co naplat, spolu s další Vitovou sarkastickou hláškou („Nooo aaaa … co třeba takhle?“) přichází na scénu novotou se blyštící revolver. Z toho trhanům zhnědne textil a se staženými ocasy a omluvnými gesty couvají co nejrychleji pryč. Tentokrát jsme se obešli bez násilí, jenže ouvej – zrovna v nejnevhodnější chvíli se do celé scénky zamotává policajt, kterému se z pochopitelných důvodů Vitův revolver zamířený na trhany moc nezamlouvá.

V tuto chvíli vám hra dává na vybranou ze tří možností. Zaprvé můžete poldu zkusit podmáznout. Amerika se pořád dokonale nevzmapatovala z poválečné krize, takže každý dolar navíc k chudému policejnímu platu se prostě hodí! Samozřejmě občas narazíte na blbce, zaryté policajty, kteří se vyžívají v protokolech a nemůžou se dočkat, až vás zabásnou třeba jen na jednu noc (zabásnutí ve formě GTA od Mafie nicméně nečekejte). U těch penízky pomohou možná tak do hrobu, čili na ně musíte jinak – třeba předložením zbrojního průkazu. Ten u sebe ovšem zrovna Vito nemá, tudíž zbývá poslední volba – vzít nohy na ramena.

Volba „zdrhej, co ti nohy stačí“ hráče nic nestojí a při vážnějších prohřešcích je kromě přímé konfrontace policisty s vaší zbraní jedinou možností, jak se z celé situace dostat. V Mafii II platí šikovné pravidlo, díky němuž policista nevystřelí, dokud nevystřelíte vy, takže spousta naběhaných kilometrů je zaručena. Abyste neběhali do nekonečna, existuje ve hře několik „wanted“ levelů. Ten nejprimitivnější se zaměřuje na vzhled Vita. Sotva začnete zdrhat, policista chňapne vysílačku a informuje kolegy v okrsku o vašem vzhledu. Díky tomu vás budou chtít nahánět i ostatní pěší hlídky v přilehlém bloku.

Pokud se budete policajtům chvíli schovávat v zadních uličkách (můžete se pomocí krycího systému krčit za bednami a elegantně přeskakovat ploty před neodbytnými psy…) nebo utečete dostatečně daleko, po chvíli zřejmě pátrání přestane. Ovšem nejjednodušší způsob, jak se pronásledovatelů zbavit definitivně, je (nezpozorován) najít nějaký obchod s oblečením či ukrást auto. Obchodů s oblečením by měl být ve městě dostatek a opět fungují na stejném principu, jako vybírání piva z ledničky či nakupování u Giuseppeho. Co se kradení automobilů týče, je to možná volba levnější a dostupnější, nicméně dost nebezpečná. Ukrást auto není jen tak – buď to uděláte hlučně a rychle, což ovšem upoutá pozornost okolí, nebo potichu pomocí lock-picku, což je zase pro změnu moc pomalé a dokonce celý proces probíhá menší minihrou, která jakoby z oka vypadla té ze Splinter Cell: Chaos Theory.

Podaří-li se vám do auta dostat nepozorovaně, ztrácíte „wanted“ level vašeho vzhledu a můžete zas na chvíli volně žít. Pokud se vám to nepozorovaně nepodaří, dosáhnete zároveň druhého wanted levelu, tzv. „car wanted“. Ten funguje na principu vzhledu a SPZky vaší káry. Zbavit se „car wanted“ levelu je prakticky možné pouze v car-shopech, kde vám na počkání přestříkají auto a za slušnou sumu peněz i ochotně vymění poznávací značku, aby vás policisté dál neotravovali. Teoreticky to samozřejmě jde i tak, že si prostě nepozorovaně obstaráte nové auto, ale vzhledem k tomu, že vývojáři nechtějí, abyste za hru nerealisticky ukradli tisíc různých aut, tak trochu vás nutí si svá autíčka opatrovat.

Spoléhají na to, že se budete od ostatních řidičů svou károu chtít trošku odlišit, takže vás nechají vyupgradovat její jízdní vlastnosti prostřednictvím (opět) car-shopů, jež dovolují hráči v rozumných mezích vytunit auto od pneumatik, přes barvu střechy až po motor. Tohle všechno nicméně stojí šílené prachy, takže to budete dělat jen jednou za čas a opravdu budete litovat, pokud o vytuněné autíčko v zápalu boje přijdete.

Řízení samotné je silně ovlivňováno počasím. Prší? Jezděte opatrně, cesty kloužou. Stejně tak na sněhu či prachu. Řízení arci Cadillaců ovšem nemusí být nutně o věnování se aktuálnímu stavu vozovky. Můžete se kochat dech beroucími scenériemi, které večerní Empire Bay zkrápěné prudkým deštěm předvádí. Můžete také poslouchat písničky z jednoho (ano, bude na výběr více stanic a licencovaných songů najdete přes sto – v aktuální misi jsme slyšeli při projížďce městem třeba Dream Lover od Bobbyho Darina) z místních rádií či v nich poslouchat aktuální zpravodajství, které vám často pomůže přihrát nějakou další vedlejší misi.