Zaklínač 2: Vrahové králů
Dnem i nocí jsme rozplétali strhující příběh, lovili hrůzné bestie, stopovali královrahy a vymetali nevěstince.
Beztak autoři dali vzniknout nevídaně realistickému středověkému světu, který surově udeřil po tlamě všechny zidealizované a vznešené představy o dobách velikých králů. Drtivá většina lidí, na něž při toulkách narazíte, působí hloupě a nevzdělaně, nebojí se vzít spravedlnost do vlastních rukou, nechává se podplácet, postrádá polovinu chrupu, jejich odér cítíte i z monitoru. A když narazíte na opakovaně znásilňovanou elfku, která po agonizujícím porodu raději zemře a vedle stojící voják dodá, že by se nahého nečlověka nikdy ani nedotkl... bude vám z toho regulérně šoufle.
Na druhou stranu, potkáte i některé z nejúžasnějších postav v dějinách RPG, v čele s čarodějkou Triss Ranuncul. Mnohé si získá už jen tím, že roucho Eviny jí není vůbec cizí, ale je to až její uvěřitelně lidské chování, příjemný hlas i smích a někdy moudré, onde vtipné jízlivé poznámky, čím si mě tato nesmírně sympatická zrzka získala. Geralt má jediné štěstí, že už jsem zadaný.
Byla by ho škoda. Je totiž úžasným hlavním hrdinou. Hluboký odměřený hlas, kamenná tvář a vykalkulované jednání rozevřou stehna nejedné ženštině. Hlavně ale působí jako někdo, není jen prázdnou schránkou, kterou hráč vyplňuje od nuly. Geralt sice trpí amnézií, ale beztak toho hodně ví a rozhovory nejsou pouze o pasivním přijímání informací. Funguje to i obráceně. Máte pak jednoduše pocit, že ovládáte inteligentního, výjimečného chlapa, který toho má už hodně za sebou a vězte nebo ne, to se ve hrách moc často nestává.
Tímto bych zároveň rád vzdal hold všem, kteří měli co dočinění s rozhovory ve hře, protože komunikace v perfektně namluveném Zaklínačovi 2 je jedna radost. Inspirace Mass Effect 2 je tu zjevná, ať už jde o vybírání nástřelů odpovědí namísto celého textu, emancipovanějšího hrdinu, efektní kameru nebo o možnost ovlivnit rozhovor některou z Geraltových vlastností. Ale komu to vadí? Našince navíc potěší, že všechny texty ve hře jsou kvalitně přeloženy a jen opravdový hnidopich by lokalizaci mohl kritizovat. Tedy, snad jen tomu králi Henseltovi nemusel náš zaklínač hned kamarádsky tykat.
Co si žel bohu kritiku zaslouží, jsou mezery v technickém zpracování. Máloco dokáže požitek z hraní zkazit více, než nenadálé pády, zamrznutí nebo bugy, které znemožní dokončení (naštěstí vedlejších) questů. Nešlo o výjimečné situace, problémy se opakovaly, frustrovaly a čas od času jim sekundovaly "drobnosti", jako ztrativší se pozice uložená quick savem nebo zmizení meče z pouzdra.
Na druhou stranu musím uznat, že interně vyvinutý RED engine příjemně zrychlil ukládání a z velké časti zbavil hru tolik otravných loadingů, jež prznily jedničku. Není pravda, že by tady při pobíhání po světě žádné nebyly – když vcházíte do domu, na vteřinu dvě se monitor zatmí, při příliš rychlém pohybu členitým terénem loadingová obrazovka přeci jen vyskočí, a vysloveně nepřátelské dveře do nových lokací se otevírají schválně pomalu –, ale i tak je nyní hra mnohem komfortnější. A také o poznání rychleji odsýpá a hráčův čas s ní strávený naplňuje bohatším, variabilnějším obsahem.
I přes objektivní vady technologického rázu, které hře místy až sráží vaz, a přes zprvu neintuitivní soubojový systém a interface, však nelze jinak, než od myšlenek temných elegantně odbočit a naladit se na vlny maximálně pozitivní. Protože přesně tam vás Zaklínač 2 zavede.
VERDIKT: Zaklínač 2: Vrahové králů je hra jako žádná jiná. Je to hra, která vás neustále táhne vpřed, odměňuje, baví, zajímá. Je to hra plná intrik a několika perspektiv. Je to hra, které dá vydechnout jen v momentech, kdy se před vámi rozestře skvostné panorama, kolena se podlomí a vy budete muset zastavit, kochat se a hloubat nad správností rozhodnutí z vaší temné minulosti. Ohromující fantasy příběh, zasazený do drsného a surového světa, jehož krása vám vyrazí dech. To a ještě mnohem více je Zaklínač 2, jedno z oněch mistrovských děl, které vás přenese do jiných sfér a připomene, proč je tak krásné být hráčem.