Zaklínač 2: Vrahové králů
Dnem i nocí jsme rozplétali strhující příběh, lovili hrůzné bestie, stopovali královrahy a vymetali nevěstince.
S přibývajícími jizvami i skalpely poznáte praktičnost uskakování a blokování, vhodnost kombinování lehkých úderů s těžkými, nedocenitelnost zpomalování času pro změnu výbavy, a taje zaklínačských kouzel, tzv. znamení. A je klidně možné, že teprve až někdy ke konci hry se pořádně naučíte využívat podpůrných zaklínačských elixírů. Těch jsou opět hromady, ale na dvě obtížnosti ze čtyř jich není moc třeba (takže pak akorát máte batoh plný zbytečných ingrediencí, což zhoršuje orientaci v už tak nepřehledném inventáři a ještě k tomu vytváří neustálý hmotnostní nadlimit).
Dlužno dodat, že strom schopností, rozdělený na tři a půl větve dle zaměření (šermíř, kouzelník, alchymista), je spletitý, bohatý a za jedno dohrání neokusíte z jeho plodů ani třetinu. Aneb další důvod, proč absolvovat hru znovu, teď už na obtížnost vyšší a se specializací alchymistickou, aby se člověk choval jako správný zaklínač – obhlédne terén, zjistí si podrobnosti o monstru s nímž se má utkat, uvolní mysl při meditaci, vypije vhodné elixíry, do meče umístí runu... a lov může začít.
Každopádně ještě důležitější než lektvary je magie, jejíž aplikace se zde, oproti minule, stává nutností. Zpětně se mi vybavuje mnoho soubojů, se kterými bych se zřejmě trápil doteď, nebýt znamení Quen, které Geralta obalí do bleskového štítu, a Yrden, jehož prostřednictvím na zem umístíte paralyzující past. Drží sice jen na pár vteřin, ale to stačí na to, abyste soupeře obskočili a udeřili mu několik bolestivých ran do zad. Útočná znamení byste v té výsledné šestici také našli, ale ke Geraltovi mi vždy seděla spíše ona ikonická dvojice mečů. Ocelový na lidské protivníky, stříbrný na monstra, však to znáte.
Co po zkušenostech s jedničkou ale možná neznáte, je užitečnost obchodníků. V Zaklínačovi 2 už neslouží jen jako rentabilní odkladiště přebytečných krámů. Teď mají konečně co nabídnout, ať už jde o zbraně, boty, rukavice, výrobní materiály, nákresy mechanických pastí nebo recepty. Vše je hojně využitelné, avšak ani na konci hry nezbudou finance na vše. Ledaže byste strávili spousta času hraním kostek, soutěžením v páce nebo zúčastňováním se výborných pěstních soubojů. Nic z toho není povinné, ale vše z toho je fajn.
Některé nepovinné aktivity vás spolehlivě rozesmějí. Třeba šílená chlastací akce s elitními vojáky, po níž se Geralt probudí polonahý na břehu řeky. Když pak zjišťuje, co se v noci dělo, skončí v místním nevěstinci, kde mu bordelmama vypráví, kterak se v noci přiřítili, objednali si ty nejlepší děvy a namísto toho, aby se s nimi vypořádali, jak by čekal Sigmund Freud, snažili se je osedlat jako kobyly a přebrodit na nich řeku.
Tvůrci zapracovali na vedlejších aktivitách a výsledkem je, kromě výše zmíněného, paradoxně méně nepovinných questů, které jsou však mnohem záživnější, kvalitnější, bohatší než minule, a hlavně se tolik neopakují. Zaklínač 2 totiž už naštěstí není tak běhací jako jednička, má větší spád a subquesty zde dávají smysl. Občasné kontrakty na vyhubení toho kterého monstra jsou samozřejmostí, bez nich by to nebyl zaklínač, ale i ty toho obsahují více, než prosté rubání. Třeba abyste vyhubili nekkery, drobnější skřety ohrožující Bohem zapomenuté přístavní město Flotsam, musíte je nejen bušit, ale také přijít na to, že je nutné explozí od petard zavalit jejich nory.
Vágně řečeno, svět Zaklínače 2 je plný překvapení a drobností, kterých si ne každý všimne, ale těm pozornějším krásně dokreslují atmosféru. Když se Geralt prochází městem, čas od času si od kolemjdoucího slízne xenofobní poznámku (mutanty nemá nikdo v lásce) nebo zaslechne, jak se holčička ptá matky, „Proč nosí dva meče? To je pořád ztrácí?". NPC osazenstvo, které teď už nepůsobí jako armáda klonů, nestojí 24 hodin na stejném místě, ale pohybuje se logicky po okolí. Řezník porcuje sele, karbanící hrají kostky, stánkař pokuřuje a pořadatel gladiátorských zápasů Proximo (ha!) huláká po okolí.
Jediné, co trochu zaráží, je pasivita místních při krádeži. Geralt může komukoliv vlézt do baráku, prošmejdit všechny šuplíky a truhly, do kapes si nacpat dotyčného celoživotní úspory a nikdo neřekne ani ň. Možná se ho všichni bojí, možná jeho kradmé pohyby a rychlé prsty prostě nikdo nezaznamená. Několik stealth pasáží by tomu koneckonců nasvědčovalo – už Splinter Cell je sice měl zvládnuté důvtipněji, ale v tady jde o zpestření a zábavné rozhodně jsou.