Zaklínač 2: Vrahové králů
Dnem i nocí jsme rozplétali strhující příběh, lovili hrůzné bestie, stopovali královrahy a vymetali nevěstince.
Nejeden by čekal, že polský Zaklínač 2 ho po tom krupobití článků už nemůže ničím překvapit. Každý, kdo takto skepticky uvažoval, ale pak o to více zachrochtá blahem, když do něj pronikne a v kůži mutanta Geralta z Rivie bude neúnavně cestovat po Severních královstvích, lovit hrůzné bestie, stopovat královrahy, rozplétat strhující příběh a vymetat nevěstince. Já jsem takto dnem i nocí plnými doušky hltal jedno z nejfantastičtějších herních dobrodružstvích po celý týden. Načež jsem jej po dohrání okamžitě spustil znovu – nejen protože je fenomenální, ale také proto, že fundamentální volba v prvním aktu nastaví dění v dalších dvou.
Za jedno dohrání totiž uvidíte sotva dvě třetiny z celkového obsahu. Jde tak snad o první RPG, kde vaše nesčetná rozhodnutí mají od samého začátku opravdu citelný, viditelný dopad na okolní svět, životy lidí v něm a hlavně samotný váš příběh. Druhé procházení Zaklínače 2 mi nabídlo diametrálně odlišný zážitek, leč v žádném případě nešlo jen o jeho „dobrou", resp. „zlou" verzi. A tak jestli vám bylo rozhodování v Mass Effect 2 (v kontrastu se Zaklínačem 2 rázem působí jako povrchně černobílý levoboček) nepříjemné, ve virtuálním světě na motivy díla Andrzeje Sapkowského si budete nejistotou rvát vlasy.
Mnohokrát jsem se při celém hraní zasekl, pomyslný jazýček na vahách se před nadcházejícím dilematem nerozhodně pohupoval a já v mysli přehazoval pro a proti přípustných rozhodnutích. Téměř pokaždé jsem si byl schopen obhájit obě východiska a zavrhnutí toho druhého jsem vždy aspoň trochu litoval. Jsou nelidští partyzáni Scoia'tael utlačovanými bojovníky za svobodu, nebo jen prachbídnými teroristy? Měl by si zaklínač všímat pouze svého, nebo se může plést do, zde tak komplikované a intrikami protkané, politiky? Lze rozpoutání chaosu v celém království ospravedlňovat morálním nárokem na odplatu za smrt svých nejbližších?
Jenže kdo říkal, že život zaklínače je samý med? Králům se neodmítá. Absolvoval s ním grandiózní dobývání hradu La Vallete, které mělo nečekané vyústění (název hry mnohé indikuje) a Geralta zavleklo na nevděčnou pouť psance, o jejímž významu předem nemohl ani tušit... Po dlouhé době k nám tedy přivandrovalo RPG, které svým dějem nekompromisně vcucne, mockrát upřímně překvapí a opravdu táhne dál. Vývojáři ukázkově těží z předlohy polského fantasy spisovatele, servírují bohatý a promyšlený příběh, o němž si v deníku budete s nadšením pročítat dodatečné informace.
Od druhého Zaklínače jsem se nemohl odtrhnout ne jen pro jeho bravurně zvládnuté RPG prvky a půvabný svět, ale též proto, že jsem jednoduše chtěl vědět, co bude dál. Prahl jsem po odhalení motivů všech těch nevídaně složitých postav, ale čím více jsem se do jejich hlav zavrtával, tím více jsem se ztrácel a uvědomoval si, že spolehnout se mohu jen sám na sebe. Až jsem nakonec nevěděl, jestli vůbec můžu věřit osobě sobě nejbližší, a naopak popil s individuem, kterému jsem ještě minutu předtím chtěl podříznout hrdlo...
Jak je děj jedním z největších taháků po celou dobu hraní, je zároveň i jedním z největších zklamání po dosažení konce. Poctivých 35 hodin gradující fantasy rozkoš se už už mění v herní orgasmus, když jej tvůrci zničehonic surově zaškrtí. Ty nejnutnější věci vysvětlí v několika trochu vyumělkovaných rozhovorech pár minut před zhasnutím obrazovky, a dají tím jasně najevo, že „pokračování příště...". Je to nefér, je to neuspokojivé, celistvost zážitku tím trpí, ale nějak se na ten třetí díl holt navázat musí. Nebylo by ale správné Zaklínače 2 odsoudit jen na základě hořké pachuti z lógrového epilogu usazeného na dně, když zbytek číše byl vyplněn tak lahodným mokem.
Zaklínač 2 servíruje zážitky jako napínavý filmový thriller. A jako jen málokterá hra, jestli vůbec nějaká.
Jakým přesně? Co do herního světa rozsáhlejší jedničku připomínajícího. Nehráli-li jste jí (což sice nemusíte, ale doporučoval bych to), dal by se druhý díl přirovnat k mixu Gothic, Mass Effect a Fable. Základními kameny jsou prozkoumávání světa, vedení komplexních rozhovorů a nemálo bojování, kterýmžto aktivitám výjimečně sekunduje nějaká hádanka nebo pátrání bez GPSky (třeba po intoxikovaném druhovi ve zbrani). Autoři Geralta sice nevpustí do zcela otevřeného herního světa a s postupem v příběhu odemykají / zamykají lokace, ale zároveň jej nechají běhat i mimo koridory a cestičku vpřed mu nevyznačují kouzelným práškem, jako když šla Mařenka do lesa s drobky chleba.
Kostrou hratelnosti tedy ano, avšak vizuálním zpracováním se Zaklínač 2 už k žádnému jinému RPG přirovnat nedá. CD Projekt RED bez debaty stvořili nejpůvabnější (a také hardwarově nejnáročnější) hru na hrdiny současnosti a vaše srdéčko nebude vědět, z čeho plesat dříve. Bude to překrásná symfonie světel a stínů hluboko v zamlženém lese elfů? Co takhle zmrtvýchvstalé přízraky za svitu úplňku, jejichž nehmotná těla se odrážejí v říčním toku? Nebo umělecké storyboardy osvětlující děj? Zaručeně lapat po dechu budete při pohledu na skvostná panoramata, ale určitě potěší i precizně vymodelovaná brnění, kterých není moc a hráč tak každý nový kousek oslavuje, jako kdyby byl již na konci.
Kromě toho, že hezky vypadá, mu hlavně nové brnění při příštím setkání s přeludy zachrání život. Víte, Zaklínač 2 jednak nezná level scaling, takže potvory zůstávají stejně silné nezávisle na vaší úrovni. S některými holt musíte počkat, jednak zde má každá nová zbraň, brnění a schopnost své nenahraditelné místo. Je přeci ohromně uspokojivé, když několik hodin dřete, abyste si opatřili lepší krunýř, načež konečně můžete vyrazit za brány trpasličího města a vypořádat se s těmi harpyjemi, které vás předtím několikrát uklovali k smrti.
Se zubatou je třeba počítat. Zaklínač 2 není hrou pro dospělé jen proto, že se v ní setkáváte s bradavkami, rasismem, pogromy, uťatými končetinami či chronickým alkoholismem. Dospělou je i proto, že patří mezi ta náročnější a komplexnější RPG, do nichž normální člověk proniká hodiny. Ti z vás, kdo už hráli minimálně na střední obtížnost a prolog na hradě La Valette zdolali bez jediného skonání, u mě mají flašku Toussaintského červeného. Částečně za to může atypická nevyváženost – hra začne jako neskonale těžká a postupem času zvolňuje, abyste poslední třetinou prošli s prstem v nose. A částečně za to může i problematické a zpomalené ovládání soubojů, kdy Geralt někdy jednoduše nereaguje na příkazy, tupě stojí a než s ním hnete, schytá ránu dvě.
Zprvu jde o věc tuze frustrující, ale po čase se s tím naučíte podvědomě pracovat, a vizuálně neskonale atraktivní, božsky rozpohybované a krví nešetřící potyčky si začnete užívat. Nakonec tak i oceníte opuštění od minulého „klikacího" systému se třemi druhy bojových stylů. Obdobný dojem zanechá též inventář nebo systém sbírání předmětů – zprvu vyděsí, poté naštve, ale pak se naučíte. To každopádně neměnění nic na tom, že autoři docela nevybíravě hráče hodí do víru dění, letmo mu osvětlí základy a je už na něm, aby si je spojil a naučil se je plně využívat. Hodně rychle si uvědomíte, že nahnat se mezi skupinku nepřátel je zhovadilost, protože po vás jdou všichni najednou. I zezadu. Toto není Assassin's Creed.