Wings of Prey

Je zbytečné si něco namlouvat. Poslední desetiletí nepřineslo, pokud jde o letecké simulátory (minimálně z druhé světové války), žádný výraznější titul a jednotlivé počiny se spíše předhánějí, kdo je oním jednookým králem mezi slepými. Je tu však jedna výjimka, která se od roku 2001 může na všechny ostatní simulátory dívat hodně z patra, ačkoliv je nutné uznat, že několik zaškobrtnutí tu bylo. Tím titulem je samozřejmě dnes recenzované pokračování IL-2 Sturmovik s podtitulem Wings of Prey, které je prakticky přesnou předělávkou nedávno vydaného Birds of Prey na konzole.

Pro majitele zařízení X360 a PS3 šlo o malý zázrak, že tento realistický simulátor zavítal i do tohoto světa do té doby okupovaného čistě arkádovými hrami. Na PC jde spíše o setkání se starým známým, který to tentokrát hraje na obě strany. Na svoje si totiž přijdou jak milovníci realismu, tak i občasní hráči.

Před každou misí si totiž lze zvolit ze tří obtížností – arcade, realistic a simulation. V prvním případě máte k dispozici radar, označení všech jednotek, vaše letadlo toho více vydrží a v neposlední řadě nemá poškození prakticky žádný vliv na ovladatelnost stroje. V režimu realistic můžete využívat všechny předchozí ukazatele, ale letadlo se začíná chovat daleko živěji. Při větších rychlostech dochází k problémům s jeho řízením, snadněji se dostanete do vývrtky, kdy se stává stroj téměř neovladatelný, a zhoršená je i přesnost střelby a palba z kulometů hází s celým strojem.

Daleko krutější je rovněž každý zásah letadla a častokrát může být jediný přesný výstřel tím posledním. Při volbě posledního režimu už dopředu zapomeňte na jakékoliv ukazatele a přidejte si všechny trable s ovládáním jako v módu realistic. Rovněž se do hry zapojují další vlivy fyziky a při prudších manévrech se vám může zatmět před očima.

Toto rozdělení obtížnosti velmi chválím a rozhodně se nejedná o žádné rádoby odlišení, které by nepřinášelo prakticky žádnou změnu, a s nímž se často setkávám u jiných simulátorů. I přesto doporučuji občasným hráčům, aby se i při zvolení arkádového režimu připravili na pořádnou jízdu. Například přiblížení k bombardérům blíže než na pět set metrů můžete hodně šeredně odnést. Ostřílení veteráni s joystickem a pedály samozřejmě sáhnou minimálně po realistickém nebo spíše nejobtížnějším režimu. V každém případě doporučuji názorný simulátor, který vás provede ovládáním letadla od vzlétávání, zaměřování na cíl, shazování bomb až po samotné přistávání.

Ve Wings of Prey navštívíte hezky popořadě prakticky každé velké evropské bojiště druhé světové války. Kampaň začíná bitvou o Británii, pokračuje obranou Stalingradu a chronologicky navazuje spojenecká ofenziva na Sicílii a Ukrajině. Poslední tečkou v kampani jsou Ardeny v Belgii a samozřejmě dobití Berlína.

Každý z těchto šesti celků je pospojován dobovými záběry společně s vysvětlujícím komentářem a obsahuje zhruba tři mise. Na nejlehčí obtížnost s každou misí strávíte minimálně dvacet minut a později klidně i celou hodinu. Celkově je náplň misí velmi plytká, jak už to bohužel u leteckých simulátorů bývá v poslední době zvykem. Většinou máte za úkol zničit letku bombardérů, několik doprovodných lodí či různých pozemních cílů, jako jsou bunkry, konvoje či protiletadlová děla. Sem tam se přidá honička se stíhači nebo několik nepovinných úkolů v závěru mise, které se bohužel točí okolo výše zmíněného.

Zkrátka se nejedná o nic, co bychom již neviděli, a časem vše upadne do jistého stereotypu. Na druhé straně Wings of Prey nechybí spád, pokud jde o samotnou akci, a budete mít neustále co prohánět. Samozřejmě se občas stanete kořistí i vy, ale ve většině případů je velmi snadné nepřítele setřást z ocasu. Umělá inteligence dosahuje spíše průměrné úrovně a na vyšší obtížnost si budete dělat spíše vrásky s ovládáním samotného letounu či smrtelností na jedinou dávku z kulometu.

Na kampani mi navíc vadilo, že mezi misemi nebyla žádná vazba na příběh a po skončení každé akce jsem si mohl prohlédnout pouze nic neříkající zápis z deníků pilota, který spíše popisoval současné duševní rozpoložení a krutost války. Rovněž mě zamrzela nemožnost vzlétnout v kampani v německých letadlech a vyzkoušet si hru i za osu zla. Toho jsem se dočkal až v generátoru bitev, kde jsem si mohl zvolit denní dobu, počet nepřátel a typ munice, a mnohé další parametry. Mimo to jsem si vyzkoušel i několik z více jak padesáti scénářů zasazených do výše zmiňovaných prostředí. Hrací doba se tak lehce rozroste na několik desítek hodin.