Uncharted 2

První Uncharted nasadil laťku velmi vysoko. I když toto lineární akční dobrodružství nemuselo sednout každému, minimálně po technické stránce šlo o skvost, kterému může málokterá hra konkurovat. Vývojářské studio Naughty Dog tedy čekal nelehký úkol, když se pokusili jedničku překonat. Řekněme si hned úvodem, že uspěli.

Nathan Drake se nyní vydává po stopách Marco Pola, který v roce 1292 vyplul z Číny s flotilou lodí přecpaných poklady. Když po roce a půl připlul do Persie, byl o 13 lodí a téměř 600 mužů chudší. Přestože o svých cestách zanechal podrobné výpovědi, o detailech této plavby se nikdy nezmínil. Osud všech lodí, co konkrétně převážely a proč je jejich zmizení zahaleno tajemstvím, to jsou záhady, které Nathana nemůžou nechat klidným. Zejména v okamžiku, kdy ho kámoš Harry Flynn lanaří k ukradení vzácného muzejního exponátu, který nejspíše skrývá první indicie k rozluštění celé záhady.

Nutno uznat, že samotný příběh není žádná sláva a neslouží jako hlavní motivace k hraní. Bude vám asi ukradené, po jakém pokladu pátráte a proč konkrétně střílíte do zástupů nepřátel. Příběh navíc obsahuje mnoho nelogičností způsobených tím, že nové lokace čekají na vás, abyste je odhalili jako první. Což je často uděláno hodně okatě. Pokud váš konkurent pátrá po artefaktu, tak můžete vzít jed na to, že bude týdny prohledávat celý ostrov, ale že by se podíval do nápadné jeskyně plné koster, kterou má hned za kempem, to jej ani nenapadne.

Pravým opakem je naštěstí scénář pro jednotlivé herní situace. Postavy neustále komentují herní dění a jejich dialogy jsou napsány velice kvalitně. Působí přirozeně, jsou nápadité, mají šmrnc a nejedná se o trapné rádoby tvrďácké hláškování. Mnohokrát jsem se u nich zasmál díky ironickým poznámkám a bezchybnému dabingu, který mohou závidět i mnohé áčkové filmy. Výhodou dialogů je, že úspěšně odlehčují klišé herních situací, které díky tomu nezačnou být nudné. Což je u Uncharted 2 opravdu potřeba jako sůl.

Scény, kdy v poslední vteřině o milimetr uhýbáte smrti, kdy běžíte a podlaha se za vámi propadá ihned, jak zvednete nohu, kdy padáte a úplně náhodou se zachytnete za poslední výklenek, jsou tu doslova na každém kroku. John Woo musí při hře skákat nadšením. Hodnocení tohoto herního aspektu tak balancuje na hraně. Normálně bych řekl, že je těchto situací na můj vkus až přespříliš, a že tak hra působí trapně. Ale právě díky tomu, že Uncharted 2 zesměšňuje samo sebe, a postavy tyto události patřičně jízlivě komentují, nezačaly mi vadit ani koncem hry.

Vývojáři se rozhodili některé tyto adrenalinové scény dohnat do naprostého extrému a výsledné pasáže patří k tomu nejlepšímu, co Uncharted 2 nabízí. Těžko říct, zda za to může výkon PS3 nebo šikovnost designérů, ale to je nakonec jedno. Hlavní je, že se jim podařilo vytvořit akční pasáže v nestatických prostředích, které se většinou boří ve velkém. Například honička s tankem himalájskou vesnicí nebo přestřelka uvnitř padající budovy nabízí zážitky, kterým se ostatní akční hry ani nepřibližují. Dá se říci, že hra stojí za nákup už jen kvůli nějakým dvou nebo třem velkým stěžejním scénám. Zbytek můžete brát jako příjemný bonus.

Vrcholem hry je souboj na jedoucím vlaku. I když mnozí namítnou, že nejde o nic převratného, protože na vlaku se bojovalo již ve hře Blood, tak Uncharted 2 je o tolik tříd výš, že lze použít i slovo revoluce. Konečně vlak není vystavěn jako statický level, kolem kterého ubíhá univerzální opakující se pozadí. Nyní opravdu jedete krajinou, můžete využívat zatáček ve svůj prospěch při míření a musíte dávat pozor na překážky okolo trati. Nejvíce fascinován jsem byl tím, že i když vlaková scéna zabrala celé dvě kapitoly, tak jsem nezaznamenal opakování okolního prostředí.

Vlak neustále projížděl nové lokace, které braly dech svojí rozlohou a detailností. Nevím, jak dlouho muselo trvat celou jízdu vytvořit, ale i kvůli těm pár vteřinám při vašem průjezdu se to vyplatilo. Konkurenční vlakové scény z Gears of War nebo Killzone 2 při srovnání působí jako laciné freewarové hříčky. Dojem z velkolepých scén by nebyl tak pozitivní, pokud by vše nebylo zpracováno v precizní grafice, která i v pohybu vypadá stejně kvalitně jako na preview obrázcích dlouho před vydáním.

Hra možná nevyniká počtem polygonů, ale vše je kompenzováno vysoce detailními texturami a perfekcionistickým smyslem pro detail, který vytváří velmi realistický dojem. V jiných hrách narážíte na neustále stejné předměty a textury. Uncharted se tomuto vyhýbá a ať se podíváte kamkoli, máte pocit, že takovou zeď jste zatím nepotkali. Jedná se o prkotinu, které si vědomě nevšimnete, ale prostředí to dodává na uvěřitelnosti. Navíc vše opět funguje bez jediného loadingu, doskakování textur a se stabilním frameratem.