Two Worlds II
Kouzelný a ohromný svět Antaloor si nás prostě získal.
Two Worlds II je překrásnou hrou. Vizuální skvost je prvním elementem, který při hraní výrazněji oceníte. Tou nádherou, která Two Worlds II rázem pasuje na nejpůvabnější fantasy RPG současnosti, jsem byl v úvodu hraní natolik ohromen a překvapen, že jí musím zdůraznit a odměnit hned v úvodu recenze. Ať už se budete toulat po zelených kopečcích Alsorny, savanách Erimosu, pralesích Eollasu, uličkách asijského New Ashosu, či dungeonech Swallosu, konstantně budete zírat. Jedním dechem nutno dodat, že polské Two Worlds II (dále už jen TW2) není titulem tuze příjemným pouze na pohled, ale hlavně i při samotném hraní. Žánrově spadá mezi free-roamingové RPG z pohledu třetí osoby, tedy mezi hry typu Gothic, kde se zhostíte role bezejmenného hrdiny a víceméně volně pobíháte po velmi rozsáhlém, na ostrovy rozděleném herním světě jménem Antaloor.
Příběhově navazuje TW2 na (nepříliš povedené) zakončení z jedničky. Posunuli jsme se o pět let dopředu, arcizloun Gandohar je císařem celého Antalooru a ve svém hradě vězní jak hlavního hrdinu, tak jeho sestru Kyru, jejíž tělo „hostí" podmaněného boha ohně Aziraala. Kdo by to byl čekal, do vězení se vloupe skupinka orků, kteří zjevně přehodnotili svůj postoj tradičních antagonistů a geroje zachrání. Za odměnu od něj nevyžadují nic menšího, než právě likvidaci Gandohara. Tolik k nastínění hlavního děje, který velmi slušně popohání dění vpřed, umně se prolíná i vaším vedlejším počínáním ve světě, a určitě potěší svou propracovaností, když hrdina např. zkoumá Gandoharovu osobnost, minulost a jeho činy.
TW2 je v prvé řadě ohromně rozsáhlou hrou. Z perspektivy turistické vám sice nedává tolik volnosti jako třeba Oblivion, pokročilejší oblasti si totiž „odemykáte" plněním daných úkolů, ale nepůsobí to tak vynuceně jako v nedávné Arcanii (v TW2 navíc můžete plavat i procházet křovím, johó!). A především zde i tak naleznete tolik prostoru, že nebudete vědět, kam skočit dřív. Navíc tu není (dle mě „naštěstí") level scaling, za něhož by se síla nepřátel přizpůsobovala síle hráče, takže vám vlastně může být buřt, že se bez splnění určitých questů na nový ostrov nedostanete. Stejně byste tam akorát dostali šíleně na budku. Bez urážky!
Ačkoliv ten největší ostrov, Eikronas, je z drtivé části určen pouze pro multiplayer, zbylé „pidi-kontinenty" také překvapí svou časovou náročností. TW2 sice můžete dojet za 20 hodin, ale také s ním lze strávit dvojnásobek času – to když se rozhodnete prozkoumat každý kout a splnit každý vedlejší quest, čímž se výsledný dojem ze hry silně umocňuje. Totiž, questování v TW2 je lahodné a ani přímočařejší finále vám to nezkazí.
V průběhu hraní narazíte na desítky NPC klíčových pro evoluci příběhu, ale skrze ně potkáte desítky postav dalších, které můžete buď ignorovat, nebo se s nimi spřáhnout a plnit questy i pro ně. Jasně, vedlejší nepovinné questy jsou v každém RPG, ale už o poznání méně RPG skrze ně podsouvá i důvtipné vedlejší příběhové větve. Třeba v pouštním městě Hatmandor se na nějaké vyšetřování a pátrání po Miragovi, legendární hlavě mafiánů, můžete de facto vykašlat..., ale zvolíte-li opak, bude vás čekat spousta nových úkolů, hlubší porozumění fungování města a hlavně budování vztahů s NPC, na kterých vám najednou třeba bude i záležet a když pak subquestová kampaň skončí, snad se vám po nich bude i stýskat (ach má drahá Reeso...).
Spoustu času jsem takhle strávil i s amatérským mastičkářem a lékařem, který zkoušel lék na notorickou Červenou smrt, obávanou nemoc z důvodu delšího vystavení Verita krystalům (ale to už je zase na jiné, dlouhé povídání). Nejdříve jsem něco otestoval sám na sobě, poté jsem to zkoušel na zraněných hornících a následně musel kupovat speciální semínka od zmateného kolegy alchymisty, který si mě průběžně pletl s jeho matkou a mumií. Vše vyvrcholilo snahou vyléčit mastičkářovu tetu, kterou jsem musel o požití medicíny zdlouhavě přesvědčovat. Načež jí to zabilo. Omylem...
O questech v TW2 bych tu mohl rozjímat ještě hodně dlouho. Nemůžu nezmínit třeba vyšetřování znásilňování a mučení studentek vysokoškolským profesorem či skupinku duchů - vyběračů cla, kteří si neuvědomovali, že jsou už mrtví. Doteď si také pamatuji pohřeb vnuka zaživa, který zinscenovala jeho zombie babička či hon na divoká prasata, jejichž krev jsem potřeboval pro obarvení nekromancerova hábitu. Anebo investování do vznikajícího řemeslnického velkoobchodu, dále začarované deštníky, které požíraly své majitele či vraždu na objednávku formou otravy pití. Nebo hledání nové stodoly pro skřítka Trowa, jenž rázem pasuje hráče na svého nového nejlepšího kámoše („tedy, kromě Huberta (plurál pro koně – pozn. autor). Ten se ode mě nechává jíst.")
Jinými slovy, pobyt v Antalooru je radost! A nabízí toho strašně moc. Ve volném čase si třeba můžete pořídit vlastní dům, gambleřit u partičky kostek, závodit na koni, či si zahrát na hudební nástroj v rámci jakoby-guitar-hero minihry. O něco užitečnější je pak třeba alchymistická tvorba, turnaj v aréně, vykrádání domů a páčení truhel formou zábavné minihry, nebo pročítání spousty spisů dokreslující pozadí příběhu. Nechybí ani několik guild, ale ty zde bohužel figurují spíše jen jako dodateční a nestranní zadavatelé questů, nikoliv jako aktivní účastníci děje a spolky, mezi nimiž by si hráč mohl (či musel) vybírat.
V Antalooru je místy také docela sranda. Sympatickému hlavnímu hrdinovi osobnost rozhodně neschází a skoro bych ho označil za velitele Sheparda fantasy RPG. Je skvěle nadabovaný, situaci kolem často komentuje a v interaktivních dialozích to všem umí dobře vracet – někdy rázně a agresivně, jindy s humorem, ale pokaždé trefně. Obecně jsou dialogy v TW2 na slušné úrovni, nebojí se vulgarismů, i v rámci vedlejších questů mohou být pěkně dlouhé a třebaže někdy dabing pokulhává, i pokročilí angličtináři mohou ke hře přistupovat jako k zábavné jazykové výuce.