Top Spin 4
Vrátili čeští vývojáři tenisovou sérii na výsluní?
Po dvou letech se znovu nechávám navnadit na běhání po antukovém kurtu mou oblíbenou sérií Top Spin. Recenze jsem psal na všechny tři dosavadní díly a 2K Sports měli od minule co napravovat. Naštěstí se vývoje čtyřky chopil jiný tým a tím není nikdo jiný než „naši" čeští 2K Czech, konkrétně pražské studio firmy stojící za Mafií 2.
Kolotoč tenisového šílenství tady funguje tak, že v každém z dvanácti měsíců kariéry můžete absolvovat jednu speciální událost a následně turnaj. První možností je zpočátku pouze tréninkový zápas, až později se dostane na focení a natáčení reklam, účast ve filmových seriálech, dobročinné zápasy, čtyřhry a jiné zpestřující momenty. Za jejich splnění jste odměněni zkušenostními body, novými fanoušky, nebo rovnou obojím. Jestliže se jedná o tenisový zápas, odměna záleží na vašem úspěchu, ale malý bonus dostanete i při prohře.
Na turnaje klade Top Spin 4 velký důraz. Většinou podle postavení v žebříčku a počtu fanoušků se vám otevírají podniky většího kalibru. Když zůstanete u výchozího nastavení, zápasy na menších turnajích se hrají systémem super tajbrejk, tedy na deset bodů. Na okruhu Masters musíte porazit soupeře v jednom setu hraném na tři hry. Na grandslamech zase bojujete na dva vítězné sety po třech hrách, případný třetí set se odehrává opět ve zrychlené hře. Zároveň se s důležitostí akce zvedá počet kol předcházejících finálovému zápasu. Nicméně na výběr je i široká škála možností, co se počítání her i množství setů týče, takže chcete-li hrát všechny zápasy jako doopravdy a dlouho, nic vám v tom nebrání.
Postup kariérou je tak oproti třetímu dílu náramně zábavný. Přestože se zpočátku trochu perete s ovládáním, stejný problém mají zřejmě i vaši soupeři ze spodních pater tenisového žebříčku. Díky tomu máte šanci se s herními principy sžít. Abyste se dostali rychleji do hry, je dobré si projít všechny lekce tenisové akademie. Nejdříve se seznámíte s ovládáním a následná série tréninků je zaměřena na tři základní taktiky – podání a volej, ofenzivní hra od základní čáry a její defenzivní varianta. Jen je škoda, že pro přístup do tenisové akademie je nutné opustit menu kariéry.
Oproti dlouhým virtuálním rokům z trojky, kdy jste se ploužili od porážky k porážce, bych čtyřku přirovnal k tryskovému letadlu. K postupu na první pozici, odemknutí těch největších turnajů a vylepšení mého tenisty na maximální úroveň, jsem potřeboval sotva dva herní roky. Čistého času nějakých deset hodin na normální úroveň obtížnosti. To by mi nevadilo, kdyby to neznamenalo stopku pro další zlepšování dovedností mého tenisty. Konec jeho pomyslného růstu je na dvacáté úrovni. Kdyby jich bylo třicet, vůbec bych se nezlobil. Důvod je jednoduchý: v moment, kdy se dostanete na grandslamy, už se nemůžete zlepšovat, což ubírá na chuti hrát dál.
Tenista začíná se všemi vlastnostmi na padesáti bodech. Při přechodu na vyšší úroveň si vybíráte investici do jedné ze tří strategií uvedených výše. Podle toho se přidávají bodíky ke konkrétním dovednostem z následujícího seznamu: forehand, backhand, podání, volej, síla, kondice, rychlost a reflexy. Kromě pilování těchto schopností si najímáte trenéry. Mám pocit, že se nabízejí na základě investovaných bodíků do dovedností. Když pilujete podání, ozývají se trenéři, kteří ho dále vylepší nějakou specialitkou. Například jeden z prvních koučů přidá bonus dvacet procent na zkušenosti, další naučí tenistu trefovat přesnější a prudší podání. Trenéři dodávají širokou škálu speciálních schopností. Název většiny z nich mluví sám za sebe, například brutální volej nebo monstrózní obrana. Aby na vás trenér přenesl všechny své znalosti, musíte splnit jeho zadání. Těmi jsou například: vyhrát pět utkání, ukončit třicetkrát výměnu backhandovým úderem, nebo zahrát desetkrát kraťasa za síť.
Ke kariéře mám jednu velkou výtku. Když jsem začal hrát grandslamové turnaje, tvrdě jsem narazil. Do čtvrtfinále jsem drtil Nadala i Federera, ale jak jsem bojoval v semifinále, zničil mě třeba Davyděnko. Skok v obtížnosti je obrovský. Čtvrtfinále vyhrávám bez ztráty gemu, ale v dalším kole jsem rád, když jednu hru vyhraji. Situaci jsme konzultovali se zástupcem 2K Czech, který nám potvrdil, že se jedná o vlastnost hry (nikoli o chybu, jak jsme se domnívali). Funguje to tak, že i když máte nastavenou třetí z pěti obtížností, ta se na nejdůležitější zápasy automaticky zvyšuje. Existují dvě řešení. Prvním je snížit obtížnost z výchozí Normal, na druhou z pěti – Easy. Jenže když jsem to udělal, ve finále Australian Open jsem uštědřil Federerovi zase dvakrát kanára, což taky nebylo v pořádku.
Druhým zdrojem problémů může být to, že jsem vycvičil svou postavu jedním směrem a tím pádem mi nevyhovuje určitý herní styl. Jenže při prvotním vylepšování tenisty vyskočí popisek, že je jedno, zda vytvoříte univerzála nebo jednostranně zaměřeného hráče, vyhrávat umí každý. Tomu ale odporuje zkušenost naznačená v předchozím odstavci. Tedy, že ve čtvrtfinále stejného soupeře rozdrtím, když ho ale dostanu ve finále, nemám téměř šanci. Naštěstí podobný problém neexistuje při kláních ve dvou a více hráčích. Top Spin byl vždy skvělou multiplayerovou zábavou a tou i zůstal. Je sice nutné, aby byli hráči podobně zruční a měli odehráno stejně hodin, ale o to větší zábava to pak je.
Velkým zklamáním je seznam licencovaných hráčů a světových turnajů. Například v mužské části osazenstva chybí polovina hráčů první desítky, včetně Berdycha nebo Soderlinga. Problém je, že současných tenistů je z těch sedmnácti menšina, zbytek jsou více či méně známé osobnosti historie jako Ivan Lendl nebo Patrick Rafter. O sedmi ženských zástupkyních ani nemluvě. Do čtvrtfinále hrajete na turnajích s vymyšlenými hráči a až pak potkáte známější tvář. Po pár absolvovaných podnicích zjistíte, že narážíte na stále ty samé tenisty. Mrzí mě rovněž, že chybí Davis Cup, ale co je to proti tomu, že třetí grandslam sezóny se jmenuje Dublin Open. Fuj!