The Saboteur

Nic není tak černobílé, jak to na první pohled vypadá. I když v případě Sabotéra se tomu chce jen těžko věřit, když je zdejší svět právě tak krásně černobílý. A hned se chce říci, že stejně tak i krvavě rudý, protože okupovaná druhoválečná Paříž není zrovna místem pro spokojený život. Ten marně hledá irský přistěhovalec, toho času bývalý automechanik a závodník Sean Devlin, poflakující se po proslulých podnicích na Boulevard de Clichy.

Ale jen do té doby, než ho šéf místního odboje Luc Gaudin naverbuje do své podzemní armády. I když Sean sám nacisty zrovna v lásce nemá, neboť má ještě v čerstvé paměti umučení jeho blízkého přítele Julese. Takže už když dokončí svoji první záškodnickou akcičku, tak je ohromný výbuch skladu pohonných hmot vidět snad i z Boloňského lesíku. A to je jen malý začátek solidního příběhu osobní odplaty, kterou si jeden tvrdohlavý Ir vzal velice osobně.

Následující pařížské eskapády pak zdejší říšskou posádkou pořádně zacloumají, protože Sean je výborný řidič, ale kupodivu ještě lepší sabotér a partyzán. Však sabotáže a likvidace rozličných nacistických instalací, postavených prakticky na každém kroku, jsou hlavní náplní hry. Přitom musíte trochu odhlédnout od nějaké historické přesnosti, protože pozorovací a odstřelovačské věže, tlampače propagandy, nebo třeba protiletadlové baterie jsou vždy vsazeny do podivně čnících ocelových věží, dohlížejících na pořádek dole na ulicích.

Těchto instalací je, spolu s minoritními pozemními čerpačkami a radary, které ale nelogicky jen dva metry nad zemí těžko slouží svému účelu, obrovské množství a narazíte na ně doslova na každém kroku. Jejich nepovinná, ale doporučená likvidace skrze přilepení výbušniny je později již dosti stereotypní, byť ničením těchto nepřátelských základen a k tomu i vraždami nacistických pohlavárů vlastně pomáháte osvobozovat okupované čtvrti města.

Ty jsou, jak jsem poukázal na úvod, smutně zbarveny do černého hávu, který osvěžují snad pouze žlutá svítící okna a červená výstražná světla nacistických bašt. Byť to někomu může připadat monotónní, mě se tento osobitý a odvážný grafický styl velice líbil. Ovšem není všem dnům konec, takže osvobozené čtvrti města, kde již vládne odboj, nebo není nepřátelských instalací, zase nakrásně osvítí sluníčko a svět se znovu uvolní do původního pestrobarevného závoje.

Klidně tak můžete jednou nohou stát v černé okupované ulici a druhou v té volně dýchající, což vypadá skoro stejně působivě, jako velká duha. Vůbec zdejší Paříž je podle skutečnosti vymodelována velice precizně, kdy snadno rozpoznáte konkrétní pamětihodnosti, jako je samozřejmě Eiffelovka, Montmartre, Trocadero nebo Vítězný oblouk. A to i přes jinak veskrze průměrnou a velmi hrubou grafiku, odkazující skoro někam do dob předchozí generace konzolí, navíc často s otravnými loadingy. Možná i proto tvůrci raději šáhli po té dvoubarevné variaci…

To pro mě ale nebyl velký zápor, protože mimoto je Paříž stále romanticky půvabná, stejně jako další lokace mimo hlavní město, které velice příjemně zdejší svět dosti rozšiřují. Jak pařížská předměstí, tak i sousední krajiny Le Havru, Lorraine, až po německé vísky Saarbrücken a Dopplesieg, tvoří dohromady pěkně rozsáhlý a rozmanitý svět, i když kvůli zachování celistvosti byly všechny lokace samozřejmě přiblíženy k sobě, přestože v reálu třeba Saarbrücken není zrovna přímý soused pařížský.

Pohybovat se v těchto krajích je možno prakticky svobodně, tedy v širokých mantinelech nacistických přechodů, které můžete prorazit, nebo si obstarat potřebné papíry pro pohodlný přechod. Potěší i jistý život na ulicích s možností krást jakákoli vozidla nebo využít překvapené lady k muckání, jež vás zachrání od pozornosti německých hlídek, pokud vaše předchozí činnost zburcovala poplach.