Test Drive Unlimited 2
Historie se opakuje v neuhlazených sociálních závodech.
Vítejte na Ibize, v zátoce Sant Vincent. Hlásíme se vám přímo ze střechy místního hotelu, kde právě probíhá luxusní párty u bazénu. Nálada je vážně skvělá, každý se tu výborně baví, jen se podívejte na ty desítky tanečníků za mnou, jak se vlní v bocích. Hej lidi, to je náš famózní deejay, pozdravte ho všichni...
Vypadá to možná jako fragment z vysílání stanice MTV, ale tohle je Test Drive Unlimited 2, takhle nějak začíná. Coby úvod pro závodní hru to pravda je poněkud nezvyklé, nicméně výrazný sociální závan (viz dojmy) je zde všudypřítomný. Bujaré počáteční veselí tak vlastně funguje jako první i poslední varování, podobných srazů a lidí z komunity si v TDU2 užijete dost a dost. Po výběru avatara (ano, mezi cool lidičkami u bazénu) se z párty rázem vyklube oslava vašich narozenin. Tak všechno nejlepší, tady jsou klíčky - nechcete se projet? Idylka bohužel vydrží jen chvíli...
Režim hlavní kampaně jede následně v obvyklých kolejích, s nezbytnou koupí prvního otřískaného auta, skromného příbytku s garáží, potažmo nesmělou účastí v prvních závodech. Pár změn oproti čtyři roky starému Test Drivu by se ale přece jen našlo. Tentokrát na to především nejste sami a pár virtuálních postav vám pomůže zabydlet se. Kontakt na prodejce ojetin zajistí třeba slušnou techniku, k dispozici jsou klasiky jako Ford Mustang, Lotus Esprit a Lancia Delta Integrale. Šikovný mechanik dokonce hned na vůz namontuje zařízení zvané F.R.I.M., jako bonus. Vězte, že tenhle udělátor zajišťuje permanentní přísun peněz na konto. Za každý těsný průjezd, drift a skok přihodí pár drobných – což věru zní dost arkádově, nicméně TDU2 opravdu není simulátor. S bydlením je to už horší, kamarád na telefonu má jen starý oprýskaný karavan, každopádně s bazén(k)em na zahradě. Hlavně, že je kam složit hlavu.
Pomoc je pochopitelně vítaná, každou chvíli zazvoní mobil, každou chvíli obdržíte nějaké GPS souřadnice do navigace, nemusíte zkrátka všechno osobně objíždět a hledat. Mapa prvního ostrova, Ibizy, je ovšem v úvodu neposkvrněná a kromě několika málo míst (domov, bazar, autoškola...) vám nikdo neprozradí, kde se tady scházejí závodníci, kde je třeba autosalon Mercedesu, servis, popřípadě realitní kancelář. Dozvíte se skutečně jen to podstatné a další aktivní body najdete až díky vlastním toulkám, v pohodovém tempu a do ničeho netlačeni.
Pomalejší rozjezd hry jistě není na škodu, přestože dost záleží i na štěstí. Může se klidně stát, že budete ještě po několika odehraných dnech zoufale hledat prodejce té-které značky, potažmo tunera specializujícího se na úpravy zrovna vašeho vozu. V takovém případě asi slepou mapu bez poznámek budete spíše proklínat. Podobně nepřívětivá se jeví také autoškola, ačkoliv osobně jsem neměl problém dokončit všechny lekce na první pokus (na Ibize, závěr na Oahu je o fous záludnější), spousta hráčů spílá autorům za vysokou náročnost a těsné časové limity.
A oč že se vlastně jedná? Inu na každou zdejší třídu aut (klasické, terénní a sportovní) je nutno udělat si řidičák. Instruktor pokaždé žádá odjezdit sérii testů, předvést nějaké ty řidičské dovednosti, držet se pravidel a stihnout to na čas. Máme tu projíždění zatáček a šikan, slalom mezi barely, otočku s ruční brzdou, drifty, školu bezpečného předjíždění, jízdu na okruhu a tak dále. Zádrhel však může způsobit ovládání, jelikož když si někdo zvolí například klávesnici, jeho jízda asi nebude nejladnější, ani nejpřesnější.
Souvisí s tím i trojí jízdní model, jenž TDU2 předkládá. Řídit a řádit na ostrově lze za plné asistence pomocníků (Full assistance), což je ideální pro nováčky, respektive hráče odkázané pouze na klávesy. Pravým opakem je režim Hardcore, naprosto bez helpů a určený pro ostřílené borce, hledající zážitek blížící se simulaci. Zlatý střed potom reprezentuje nastavení Sport, při kterém do řízení promlouvá elektronika, ale jen tak decentně, při zachování zábavy. Drobnou pastí budiž fakt, že kompletní testy v autoškole staví právě na „sport fyzice", méně zruční a nedostatečně vybavení řidiči se díky tomu mohou dostat snadno do potíží.
Ideální je v každém případě snažit se na všech frontách a to hned od začátku, protože osamělý milovník aut to v singleplayeru/off-line TDU2 daleko nedotáhne. Hra ho bude v kampani uměle brzdit a zdržovat, v horším případě se snad dokonce někde zadrhne, pokud mu budou chybět specifické úkony a stanovené mety, bez nichž bude nemožné pokročit, neřku-li hru dokončit na 100%. Rozehrávat hru s off-line profilem TDU2 (na on-line herní profil následně nejde změnit - alespoň u PC verze) a bez připojení k internetu, tedy prakticky ztrácí smysl, zážitek i herní možnosti budou sotva poloviční. Na druhou stranu co jiného čekat od avizovaného M.O.O.R., Massively Open Online Racing titulu, než silnou provázanost se světovou sítí?
Nabízí se jízlivá odpověd, očekávali bychom masivní online závodní zážitek. A toho se, žel bohu, u Test Drive Unlimited 2 zatím, v úvodním týdnu po vydání, dočkal jen málokdo. Nebo vám není divné, že v textu doposud prakticky absentuje zmínka o lítých bojích blatník na blatník, groteskně vyzdobených příbytcích prapodivných individuí a zážitcích z projížděk členů klubu kolem pláží, za svitu zapadajícího slunce? Soudruzi z Atari a Eden Games totiž znovu trestuhodně zklamali, když podcenili zájem i schopnosti serverů a tyto prakticky nefungují. Je celkem jedno máte-li hru pro konzole nebo PC, je celkem jedno hrajete-li ráno nebo večer, na hlášku o nedostupných serverech lze narazit kdykoliv. Co dodat, historie se opakuje, pánové se absolutně nepoučili z fiaska, jaké provázelo jedničku a i u dvojky se zase všichni drží za hlavu. Každopádně, po pátku a víkendu plném otazníků již v novém týdnu servery relativně běží, držme si palce, ať jim to vydrží...
Odpovědní přemýšlejí, kde se stala chyba. Tím spíš, když dlouhý betatest zkoumal krom jiného i zátěž serverů a provoz celého systému. Hráči pro změnu jen nadávají a plní oficiální fóra hry, kde nová auditoria přibývají doslova každou minutu a 99% z nich se věnuje obtížím, které jim tahle závodní nirvána způsobuje. K přečtení jsou dojemné příběhy o ztracených virtuálních penězích, poškozených uložených pozicích, případně historky typu „hru jsem koupil hned v pátek, jezdil chvíli a teď celý víkend jen marně čekám, naskočí-li vůbec někdy servery". A tak než se uchýlit k pouhému popisu multiplayerových módů, aniž bych je sám řádně otestoval, tuto část hry převážně nechám do druhé části recenze, až začne fungovat. Přesto jsem z několika desítek hodin dosavadního hraní převážně singleplayeru (z důvodů popsaných výše) sesbíral plno dalších zajímavých poznatků, které pokračují na další stránce recenze...