Red Faction Guerrilla PC CZ

Třetí díl hornické ságy vyšel na Xbox 360 a PS3 již před nějakými třemi měsíci. Na PC se dostává sice s opožděním, ale zase s příslibem optimalizace a k tomu zdarma přidaným rozšířením, které si konzoloví hráči museli zaplatit. A protože jsme na Eurogameru zatím měli "jenom" video-recenzi s dojmy z dema a protože pro mnoho z vás je Red Faction Guerrilla úplnou novinkou, budu se věnovat hře jako celku. Nejprve jejím základním vlastnostem a na druhé stránce recenze pak HW náročnosti, lokalizaci a přídavkům.

Na Mars přilétáte v kůži demoličního experta třetí kategorie jménem Alec Mason. V poslední době se to úvody ála Half-Life 2 jenom hemží, takže se připravte na marsovskou variaci. V podstatě ihned po startu jste vrženi do víru akce, když se tak trochu nevědomky zaplétáte s odbojovou skupinou Red Faction. Jedněmi nazývanou teroristé, druhými revolucionáři. Na Marsu totiž ani po dvou povstáních není klid a tentokrát se v roli třídního nepřítele ocitá spasitel z prvního dílu – EDF (Earth Defence Force).

Ač příběh není moc důležitý, je překvapivě dobrý. Oceňoval jsem hlavně reference na předchozí díly - například úvodní sektor se jmenuje Parker, což odkazuje na hlavního hrdinu prvního dílu. Pozornost si zaslouží následovatelé korporace Ultor, odkazy na Masako a tak dále. Mám prostě rád, když se pohybuji ve světě, který má nějakou historii. A to přesto, že jsem první dva díly až tak detailně neprocházel.

S iluzí fungujícího světa s dlouhou historií se úzce pojí atmosféra. Autoři se mi naprosto přesně trefili do noty, protože terraformace Marsu je můj šálek kávy. Navíc se jim vizuálně podařilo velmi dobře zachytit prostředí nehostinného, i když teď už životu přeci jen příznivějšího světa. Zvrásněný povrch bičují písečné bouře, mezi osadami a vojenskými objekty je drsná poušť a na povrchu v podstatě nenajdete vegetaci, tedy až na oblast s příznačným jménem Oasis.

Vaše dobrodružství se odehrává v šesti sektorech. Ten první a nejmenší je v podstatě takovým větším úvodem do hry. Po troškách jste uváděni do herních mechanismů. Jakmile ho ale osvobodíte, jste vhozeni do frenetického boje za svobodu. Někdy bylo tempo hry až moc rychlé i na mě. Většinou se tak dělo při příchodu do nového sektoru. Než jsem se stačil rozkoukat, musel jsem pomoci povstalcům odrazit útok EDF, zadržet kurýra, nebo odstranit zrádce. V nastalém zmatku jsem neměl vůbec čas věnovat se ostatním věcem, které jsou podobnému typu her vlastní.

Red Faction Guerrilla je totiž, na rozdíl od svých předchůdců, akcí v otevřeném světě. Velmi podobný zážitek nabízejí Mercenaries 2. Na několika místech dostáváte hlavní příběhové úkoly a vedle toho plníte spoustu vedlejších misí. K tomu přidejte hledání tajných předmětů, zde konkrétně ložisek rudy, zásobovacích beden EDF a zapomenutých hlášení dávno mrtvých lidí. Pochvalu si autoři zaslouží za vcelku rozsáhlou sbírku misí, jenž na vás bez přestání hrnou. Od útočných i obraných, kdy se skupinou povstalců válcujete nebo naopak odrážíte EDF, přes vyhledávání a dovoz automobilů, přepadávání konvojů, osvobozování rukojmích, destrukci vozového parku EDF, až k boření základen, mostů a desítek dalších budov.

Plněním úkolů jednak vytlačujete EDF z daného sektoru a na svou stranu získáváte čím dál více obyvatel, ale hlavně z rozbitých staveb, vozidel nebo za dokončené mise získáváte „škváru“ neboli peníze. A za ty si následně nakupujete zbraně. Zprvu jsem to považoval za vcelku dobrý nápad, nicméně, jak se dostávám stále dál a dál, zjišťuji, že mi ke štěstí stačí kladivo, dálkově odpalované nálože, raketomet a jakýsi demolekulizátor, jímž rozkládáte vojáky, vozidla i stavby doslova na prach. Teď, když jsem v předposledním ze šesti sektorů, už mám peněz dost a nevím, za co je utratit.

Nebyla by to hra ze série Red Faction, kdyby neumožňovala nadprůměrnou míru destrukce prostředí. První dva díly byly na svou dobu v tomto směru vcelku revoluční a to samé platí i o tom třetím. Sice naprosto nijak nemůžete tvarovat terén, ale cokoliv se nachází na něm, je zničitelné. Naprosto všechno. Navíc tak skvělým způsobem, že budete prvních pár desítek minut jenom běhat kolem budov a osekávat je kladivem, než se sami zřítí. Kromě dvou, tří zbraní, je všechno podřízeno destrukci budov a musím se přiznat, že ani po dvanácti hodinách hraní jsem se ničení staveb nedokázal nabažit. I když ke skutečnosti má fyzika daleko, její zábavné využití zasluhuje jedničku s hvězdičkou.

Velká část misí je postavena na boření a vedlejší úkoly, při nichž ničíte infrastrukturu EDF, jsou jen o něm. Díky vašemu věrnému společníku, zprvu perlíku, později jiným typům obřích kladiv, si dokážete prorazit cestu jakoukoliv obrannou zdí a infiltrovat základnu. Stejně tak se jednoduše probouráte do objektu, v němž drží rukojmí a bezpečně a rychle je dokážete osvobodit. Kladivo je stejným poznávacím znakem Red Faction Guerrilla, jakým je páčidlo pro sérii Half-Life.

K destrukci se často využívají i vozidla. Vzbouřenci mají sice lehčí buginy a terénní auta, které dokáží prorazit civilní stavby, ale na ty vojenské si musíte sehnat nějaká vozítka od EDF. Tedy obrněné transportéry, obří tanky nebo různé stavební stroje a menší Mechy. Dvě posledně jmenované jsou dostupné jenom v misích, volně stojící jsem je nikdy nenašel, což je škoda, protože zábava je s nimi náramná. Ale možná jsem se jen špatně díval.