Overlord II

První Overlord byl malou časovanou bombou originality na k smrti unuděném herním trhu. Už jsou to dva roky, kdy jsme měli to potěšení posadit se na trůn, zavelet hordě ujetých skřetů a vzápětí vyrazit na výpravu s cílem nakopat kmíny hobitům, lesním vílám a všemožné další pohádkové havěti. Není divu, že jsem tehdy několik dní a nocí jel nonstop, s drobnými přestávkami, zasvěcenými mikrospánku. A teď je tu pokračování - větší, šílenější, zábavnější. Moment, něco tu neklape. Jak je možné, že jsem se v uplynulých nocích neprobouzel zlitý potem, křičíc cosi ve smyslu „Pusťte mě k té zatracené klávesnici!“? A jaktože jsem vůbec mohl spát?

V pokračování parodie na základní nosníky klasických fantasy příběhů se zhostíte role nového Overlorda. Ne že by na tom záleželo, od toho starého jej rozlišíte tak maximálně podle jiného monogramu na spodním prádle, neboť prakticky stejně vypadá, bojuje, ba i (ne)mluví. Příběh začíná stylovým náhledem do jeho dětství. Ano, už tehdy mu připadalo, že se od ostatních vrstevníků nějak liší. Asi to bylo tou zahalenou tváří, zářícíma očima a nutkáním všemu v dosahu vydloubnout oči z ďůlků. Příjemně naladěn na srandovlnu jsem se hned po ukončení úvodního tutoriálu a potupného vyhnání z rodného města vrhnul do spřádání sladké pomsty.

K dispozici vám je opět polorozbořený temný hrad, tentokrát umístěný do podzemního prostředí. Mimo tradiční trůní místnosti s rádcem a neodmyslitelným šaškem, který zpříjemní krátkou chvíli baladami o vašich zlovolných skutcích (všechny se rýmují a jsou docela vtipné, takže stojí za to se k nim vracet), můžete navštívit výhně, kasárny a samozřejmě také soukromé prostory. Líbí se mi rozšíření možných aktivit v každé z těchto lokací.

V kasárnách je možné prohlížet si jednotlivé skřety a jejich vybavení, případně za úplatu oživovat oblíbence padlé v boji, v kovárně zase nasbírané materiály proměňovat v pořádnou výstroj nebo vylepšení posluhovačů. Příjemná je i relativní nákladnost zmíněných vylepšení, pravděpodobně vás tedy čeká stejně jako mě řada těžkých rozhodnutí. Ono obětovat více než polovinu armády a většinu nasbíraných surovin kvůli jediné zbroji, to opravdu stojí za zamyšlení.

Po zevrubné prohlídce nového domova stačí nasednout na teleport a vyrazit do terénu. Zjistíte, že se toho odminule hodně změnilo. Prim teď hrají dvě frakce. Impérium, inspirované Římskou říší, se snaží ze světa vymýtit všechny magické bytosti i magii jako takovou. Vzhledem k maličkosti, že vy jste také svým způsobem magická bytost, zavání to střetem zájmů. Druhou mocností jsou elfové, obránci všeho živého a roztomilých tuleňů především. A vy přece tuleně rádi nemáte, ne? No, vypadá to, že moc přátel si nenaděláte ani tentokrát...

Abych řekl pravdu, moc jsem z tohoto podivného mišmaše nadšený nebyl. V prvním Overlordovi se mi líbilo cílené dobírání si fantasy klišé. Mělo to smysl, účel, jasně definovaný koncept i myšlenku. Obraz, kterého jsme svědkem tady, mi doslova připomíná situaci, kdy se deset designerů sejde u piva a každý hodí do placu pár nápadů. Výsledkem je pochopitelně naprosto přeplácaný pejskokočičí dort, během jehož požírání se hodinu bavím a žasnu nad kanonádou neskutečně originální hratelnosti jen proto, abych byl úderem hromu zchlazen přívalem plytké, akční nudy bez špetky sex-appealu. Tento donekonečna opakující se vzorec se táhne napříč celou hrou.

Problémem je křečovitost, s jakou se tvůrci snaží být vtipní stůj co stůj. Hobití král s BMI indexem 100 v jedničce byl vtipný. To přece ale není důvod, aby v pokračování natřásala špeky každá třetí postava. Kulovité mořské panny, lesní víly s hláškami typu „Odvrať zrak od mé krásy!“ nebo havajská pláž, posetá lehátky, slunečníky a naklonovanými modely jednoho obézního Římana? Trapně nesmělé pousmání, jen abych neurazil. Gay elfové alias ochránci přírody s rasta copánky, kteří zakončují každou větu slůvkem „man“ s řádně protáhlou samohláskou. Co to má proboha být?

Nemám potřebu se u hry řehtat deset hodin v kuse. Pokud mi nemá tvůrce co říct, nechť raději mlčí a schová si nějaké to eso v rukávu na později. Kvalitního, nenuceného humoru je ve hře minimálně stejná porce jako té břečky, kterou jsem právě zmínil. Žebříček nepřekvapivě vedou právě skřeti. Opět není ani pidišance, že by jejich šaškárny omrzely. Až do konce hry jsem si všímal stále nových a nových detailů, které mi vždy spravily pochroumané dojmy. Minioni tradičně trpí nutkáním vyzbrojovat se vším, co mají po ruce (vydlabaná pavoučí lebka jako helma, čepice právě zabitého gnoma,...). Pokud během plenění narazí na bedny s vínem, začnou hromadně konzumovat, potácet se a následně za nechutných zvuků zvracet. Nebo když se vám podaří uloupit římské zbroje, skřeti utvoří formaci a začnou se pokoušet o skřehotavou pochodovou píseň.