MotorStorm: Apocalypse
Katastrofické peklo+divoké závody v šíleném koktejlu.
Některé herní série jsou jako dobré víno. Můžete je užívat po celá léta, vždycky vám budou chutnat a nikdy z nich nerozbolí hlava. Je to zkrátka sázka na jistotu. Právě MotorStorm jsem řadil mezi takové projekty. První díl, startovní hra od Evolution Studios pro PS3, sice nebyla bůhvíjakou peckou, ale ve své době mě ohromila svou divokostí, takže jsem u ní strávil strašnou spoustu hodin. Druhý díl Pacific Rift (recenze) mě nadchnul podobným způsobem, zejména svými úžasnými tratěmi rozdělenými podle čtyř základních zemských živlů –oheň, voda, země a vzduch. Obrovské lety vzduchem, nápaditá variabilita, prostě znovu zábava na spoustu hodin, tentokrát obohacená o výborný multiplayer a vibrace, které jsem v jedničce tolik postrádal.
Když bylo oznámeno třetí pokračování, bral jsem to jako samozřejmost. Neváhal jsem, a aniž bych se zajímal o trailery, demoverzi nebo cokoliv jiného, hru jsem si automaticky předobjednal. Příště však budu trochu obezřetnější. S odstupem času jsem rád, že jsem hru dostal k recenzování a nemusel jsem ji platit. I když jsou tyto závody pořád kvalitní, jejich výsledná podoba se tak úplně neslučuje s mou představou, kam se má tato série ubírat. Ale popořádku...
Prvním nepříjemným překvapením je pro mě prezentace hry. Úchvatné údolí Monument Valley, které tak učarovalo v prvním dílu, bylo důstojným podbarvením, na kterém se vystavělo všechno ostatní. Třetí díl sklouznul do laciného komiksového kýče, ve kterém je vykreslen jakýsi pokus o příběh. Celé zpracování je tragické a hře nesluší. Každý obrázek přímo křičí z obrazovky „Neměli jsme ani čas, ani peníze, ale něco jsme sem museli plácnout". Proč, to je mi záhadou, jelikož zastávám názor, že věci se mají dělat pořádně nebo raději vůbec. Mám trochu podezření, že příběh měl spíše zakrýt příliš dlouhé načítací časy, které se pohybují okolo jedné minuty. To sice ještě není nic tak hrozného, ovšem když čekáte minutu na načtení kvalifikace, další minutu po skončení kvalifikace a nakonec minutu po samotném závodě, začnete skřípat zuby.
Herní schéma je rozděleno podobně, jako tomu bylo v minulosti. Hlavním herním módem je opět karierní Festival (nově se třemi obtížnostmi) a Wreckreation, který dále nabízí multiplayer (online pro 16 hráčů, i split-screen až pro 4), Quick Race, Special Events, Time Attacks a další. Vypíchnul bych právě časovku, protože už ta sama je velice zábavná. A to díky tomu, že si zajezdíte jak proti svým několika stínovým vozům najednou, tak i proti ghostům staženým z žebříčku, v němž také bojujete o co nejlepší umístění. Čtyřicítka tratí je rovnoměrně rozdělena do devíti prostředí vesměs industriálního charakteru, tedy do měst, průmyslových zón, přístavů apod. Podíváte se však i do venkovní krajiny, kde probíhá bitva s vojáky, obrněnými vozidly a vrtulníky, což je docela legrační v kontextu s lidmi pozorujícími závod. Trochu mi vadilo, že mnohé z tratí jsou příliš tmavé a v šedi průmyslové aglomerace dost nepřehledné.
Kolizních objektů je na trati až zbytečně moc, kvůli čemuž je hra nepřehledná.
Nejvíce mě ale naštvalo, že v rámci Festivalu jsem byl nucen jezdit vozidlem, které mi určí hra. Ani ve starších dílech sice neexistovala absolutní svoboda volby vozidla, ale mnohé ze závodů mi dávaly na výběr. Úplně však tuto možnost zakázat kvůli absurdnímu a zbytečnému příběhu, to nedává žádný smysl. Kořením předchozích her přece byla možnost experimentovat, které vozidlo se více hodí na danou trať nebo jen její jednotlivou část. Tady jste však postaveni před hotovou věc a pojedete s tím, co nastavili tvůrci. Proč se vzdali výborného herního prvku, který neměl chybu, to nepochopím. Celkově hodnotím předělaný systém závodů v módu Festival jako mínus, protože pokud se zaseknete na jednom závodu, nepostoupíte ve hře dál. Původní systém vstupenek byl dle mého názoru mnohem lepší.
Hlavním lákadlem nové hry byla a je nepochybně katastrofa v přímém přenosu. Během závodů dochází k borcení mrakodrapů, pádům skalních masivů, vlnění mostů apod. Nutno přiznat, že je to skutečně působivé, i když se tyto efekty neodehrávají ve všech závodech. Vynikající je zejména to, že dochází ke změně trasy, protože když vám cestu zablokuje desetipatrový věžák, musíte jet jinudy. Většina těchto pádů je pevně naskriptovaná a dojde k nim pokaždé ve stejný okamžik, ačkoliv čas od času do hry promluví prvek náhody. Ten je tu ostatně přítomen mnohem častěji, než by bylo zdrávo, byť v jiném slova smyslu, jak si povíme později.
Další viditelnou změnou ve ztvárnění tratí je přítomnost spousty lidí přímo na závodní dráze, kteří v panice prchají na všechny strany. Ať už se vám to líbí, nebo ne, srážce s nimi se nevyhnete. Naštěstí nejsou tyto nárazy nijak fatální. Horší je to se spoustou jiných kolizních objektů, kterých je tu opravdu až zbytečně moc. Na můj vkus jsou cesty příliš komplikované a nečisté. Při průjezdech interiéry některých domů prakticky nevidíte na cestu, což vede k dalším a dalším haváriím. Srovnání s perfektními, přehlednými tratěmi z minulosti snad ani nemá cenu, nemluvě o jejich grafickém ztvárnění, které může být i ve 3D. Bylo přece skvělé jet po vyvýšeném skalním srázu, pozorovat hemžení soupeřů hluboko pode mnou a vidět, jak se touto zkratkou znovu dostávám do čela závodu. Tohle jsem ve trojce postrádal a vztekal se po každé nehodě, mnohdy na stále stejném místě.
Ani bortící se domy nebo velkolepé scenérie nemohou zastřít horší hratelnost než minule.
Můžete namítnout, že problém je v mé nešikovnosti, ale v předcházejících dílech bylo možné projet celá kola, dokonce i celé závody naplno a bez nehody. Ve trojce je to takřka nemožné a havárií je tu opravdu přespříliš. Získal jsem dojem, že se vývojáři úmyslně snažili zvýšit počet karambolů, ale takhle si zábavu nepředstavuji. Jestliže si k tomu připočtete čas od času nepovedené restarty, kdy vás hra postaví na špatné místo, odkud vzápětí znovu havarujete, pak to na náladě moc nepřidá. Typickým příkladem budiž místo kousek před skokánkem, kde už nemáte prostor získat potřebnou rychlost pro doskok na druhou stranu.
Naštěstí si hra zachovala standardně vysokou kvalitu jízdní fyziky. Arkádový model řízení byl skvělý a většinu svých vynikajících vlastností si zachoval. Nelíbilo se mi jen klouzání některých aut a příliš snadný přechod do smyku, ale dá se s tím naučit žít. Je to změna, které se po nějaké době přizpůsobíte. Koneckonců vám ani nic jiného nezbude. Opět je na místě otázka, zda bylo prozíravé zkomplikovat řízení vozidel, když už jsou tady mnohem náročnější tratě?