Modern Warfare 2 multiplayer

Ve studiu Infitity Ward si byli jistě vědomi toho, že výtečná jednohubka v podobě příběhové kampaně Modern Warfare 2 nebude hráčům stačit. Svůj um tak použili i pro multiplayer, na jehož dokonalé osvojení budete naopak potřebovat několik desítek hodin. Prakticky všechny aspekty hry vycházejí ze čtvrtého dílu Call of Duty a pár z nich bylo rovněž převzato z „odbočky“ série s podtitulem World at War. Samozřejmě došlo k rozšíření veškerých možností do monstrózních rozměrů a přizpůsobení hry ještě více pro široké masy s důrazem spíše na efekt než na strategické myšlení. I zde se však najdou výjimky, jako je třeba hardcore režim bez HUDu či varianty hry, kde nedochází k okamžitému respawnu. Jak tedy vypadá multiplayer nejúspěšnější hry tohoto roku?

Důraz je kladen především na odemykání zbraní, vybavení, perků, odměn za zabití protivníků v řadě a dalších maličkostí sloužících k vyšperkování vašeho profilu, jako jsou různé odznáčky. Právě obrovské množství zbraní a vybavení, společně s možností vytvářet si vlastní třídy, dělá z Modern Warfare 2 jednu z nejvariabilnějších multiplayerových FPS současnosti.

K primární zbrani můžete připevnit třeba granátomet, „red dot“ zaměřovač, tlumič a spoustu dalšího vybavení. Výrazně posílily sekundární zbraně a jako rezervu můžete mít kromě pistole kupříkladu brokovnici či lehké SMG, což je výhoda hlavně pro odstřelovače, kteří jsou jinak při bližších soubojích prakticky bezbranní. Přibyl také neprůstřelný štít, s nímž si užijete hodně legrace, pokud se ho naučíte správně používat.

K volitelným třídám patří již neodmyslitelně perky, které jsou rozděleny do tří kategorií. Můžete například ukrást soupeřovu třídu, v mžiku dobíjet, získávat náboje z mrtvých těl, rychleji se pohybovat, či přesněji zaměřovat. Jednotlivé perky lze nově povyšovat na vyšší úroveň, ale bohužel stále platí, že nemůžete mít k dispozici více než tři najednou. Rovněž se rozrostlo množství různých odměn za zabíjení nepřátel v řadě. Těch je k dispozici přesně patnáct a od těch základních, jako je odkrytí soupeřů na mapě za tři zabití, se lze dostat přes řízenou střelu či stacionární kulomet (5 zabití) až k atomové bombě (25 zabití).

Nemusím snad dodávat, že odemykání výše zmíněného vybavení závisí na dosaženém levelu a tím pádem na době strávené hraním. K těm nejlepším kouskům, jako je třeba AK-47, jsem se dostal až okolo čtyřicátého levelu po odehrání zhruba pětadvaceti hodin. Pro spíše občasné hráče poznamenávám, že k zpřístupnění většiny možností ve hře, jako jsou veškeré herní režimy, dojde okolo dvacátého levelu po několika hodinách strávených na Steamu. Jedině přes něj lze totiž Modern Warfare 2 zprovoznit a sériový klíč je již navždy svázán s vaším účtem.

Dedikovaných serverů se podle mého mínění sice těžko dočkáme, ale v rámci hraní na neprofesionální úrovni jich není vůbec třeba. Prakticky v každou denní dobu totiž hrálo přes Steam (resp. IWNet) zhruba šedesát tisíc uživatelů a každému režimu se oddávaly nejméně dva tisíce hráčů. O nalezení serveru s dobrou odezvou se nemusíte vůbec obávat. O vše se totiž postará automatika. Nesmíte se však už spoléhat na to, že budete přidáni ke stejně zkušeným hráčům.

Rozhodně si vyberete i mezi nabízenými sedmnácti „různými“ herní režimy. Ony uvozovky značí, že některé režimy se od sebe liší jenom v několika ohledech, jako je maximální počet hráčů, pohled ze třetí osoby, omezený respawn, či chybějící informační prvky na obrazovce (tzv. HUD). Pokud bych měl být opravdu přísný, tak musím říct, že herních módů je zhruba sedm, což rovněž není špatné číslo. Většina z nich je známá již z minulých dílů Call of Duty a nechybí tedy módy jako Headquarters s bráněním či útokem na kontrolní body na mapě, Search and Destroy podobné klasickému zaminování určité lokace z Counter-Strike a samozřejmě tradiční trojice v podobě Free-for-all, Team Deathmatch a Capture the Flag.

Osobně jsem si nejprve dopřával soubojů každý s každým, abych si osahal co největší množství zbraní, poznal jednotlivé mapy, vyzkoušel si vybavení a hlavně nikomu nekazil týmovou hru. Užíval jsem si tak trochu zběsilého tempa při přestřelkách, kdy jsem při střelbě či pronásledování protivníka častokrát ucítil nůž na vlastním krku. Zkrátka mapy byly dosti malé a o nechtěná setkání s protivníkem nebylo nouze.

Typickým případem tohoto hektického střílení je mapa Rush, kde se pouze na několika málo stovkách metrů čtverečních střetává klidně deset hráčů a koloběh života a smrti je nepříjemně rychlý. Nehledě na chybičky, kdy se dva hráči respawnují v jeden okamžik na stejném místě či přímo před hlavní kolem běžícího protivníka.