Medal of Honor

O singleplayeru nového Medal of Honor (MoH) se toho donedávna, na rozdíl od multiplayeru, ještě moc nevědělo. EA to ale minulý týden napravili, když nás pozvali na prezentaci nového singleplayerového dema, kde jsme si mohli zahrát trojici misí z kampaně, jež se objeví v plné hře. Na rovinu ale nečekejte od MoH nějakou revoluci nebo velké novinky v žánru stříleček z první osoby, ani hardcore hratelnost posledního Flashpointu.

Ne ne, MoH kráčí ve šlépějích naprosto standardní a zažité FPS pro všechny, byť druhým dechem dodávám, že už v tomto stádiu velmi dobře řemeslně zpracované a se svým vlastním stylem hraní a prezentace. Zatím jsem schválně nezmínil sérii Call of Duty/Modern Warfare, i když tu mnoho hráčů za to zobecnění standardní FPS dozajista bere. Jenže MoH se jí nechtěl moc přiblížit a nenabízí tak až tolik rychlou a strhující atmosféru. A nemáme v něm hledat ani rozvernost a odlehčenost domácí konkurence v podobě série Bad Company.

Pokud už bych měl singleplayer MoH k něčemu připodobnit, byla by to řada Brothers in Arms. A to nikoli svými taktickými prvky, ale podobnou a velice vážnou atmosférou, které je jinak MoH docela plná. Jestli jsem si něco hned po pár minutách hraní kampaně odnesl, byl to takřka dokonalý cit pro válečné hrůzy války v Afghánistánu, kam je MoH vložen.

On za to asi hlavně může použitý námět, který podle předvádějícího Farida Starmana čerpal z jedné totálně zpackané operace v Afghánistánu z hlediska zpravodajských služeb, kterou pak zaplatily jednotky v poli, jak ty elitní Tier 1, tak i řekněme i ty pravidelné, jako Rangeři. Za příslušníky obou ekip si ostatně v MoH zahrajete, když se musí popasovat s tím, že podle velení původně banální operace se díky diletantství těch nahoře zvrtne takřka v holý boj s obrovskou přesilou.

Celá kampaň se tak odehrává během dvou dnů, přičemž všechny mise na sebe časově navazují a vy tak postupně složíte střípky celé jedné operace proti Talibanu na území Afghánistánu. Hra tedy nenabízí množství lokací rozmístěných různě po světě, jak je dnes obvyklé, ale striktně jedno jediné území, což mi ale nevadilo a dělá to zážitek uvěřitelnější. Ostatně by asi nevyznělo, kdyby prvoliniové jednotky bojovaly proti Talibanu třeba na newyorském letišti.

Jako první misi jsem si zahrál úroveň pracovně nazvanou „Belly of the Beast". Ta ve filmovém úvodu začala výsadkem jednotky Rangers z přistávajících Chinooků, načež protivník jeden sestřelil a v mírné panice se moje družstvo zrychleně přesunulo do blízkého kamenitého kaňonu, jenž byl zahalen v prachu a mlze, takže viditelnost byla velmi obtížná. Tak jsem si hnedle procvičil schopnosti mého rangera, tedy poklek, leh a sprint, jenž při stisknutí tlačítka těsně před překážkou plynule přejde do skluzu a následného pokleku v bezpečí krytu.

I když v MoH nenajdete nějaké plně funkční krytí nebo výklony, i tak je důraz na obezřetný postup ze hry jasně patrný, což jsem zjistil záhy, když jsem od nepřátel z okolních kopců po několika málo kulkách počítal kytičky z nebe a restartoval rovnou několikrát checkpoint. Obtížností bude ve hře samozřejmě povícero, v demu byla pevně nastavena zřejmě nějaká střední, ale i tak nebyl postup v některých částech nijak lehký, spíše naopak, takže dobré krytí a obezřetný pohyb se velmi hodil.

Oni se Talibánci totiž docela uvěřitelně pohybovali a útočili, přičemž se i docela dobře kryli, nicméně se našli i tací, kteří to prostě vzali přímo k mé pozici. Celkově bych AI nepřátel hodnotil ale jako dobrou, zatímco mí umělí kolegové toho zase sami moc nepostříleli, to spíše vytrvale přitahovali pozornost protivníků. Samozřejmě kulek jsem měl stovky do jakékoliv zbraně, takže jsem je posílal na všechny strany, ale zbraně lze zabírat i z mrtvých vojáků, popř. si vyžádat munici od kolegy, takže švih nožem nablízko jsem vůbec nepotřeboval.

Náš postup roklinou pak vrcholil dobytím nepřátelské vesnice na kopci, což byla hodně tuhá událost, neboť protivník měl v jedné haciendě kulometné hnízdo a kropil nás jako naštvaný hroch s plným měchýřem. V tom jsem si sám otestoval jistou zničitelnost prostředí, neboť tím kulometem střelec nejenže rozmetal kýble u chatrčí pode mnou, ale za chvíli totálně rozstřílel i kamennou zídku, za níž jsem se kryl, takže jsem musel rychle zdrhnout jinam.