Medal of Honor

Pokud se mi pak podařilo kulometčíka zabít, hra následně ikonkou varovala, že se k palpostu blíží další nepřítel. Nakonec pár granátů a hbitý přesun pod skalku u hnízda, ze kterého jsem mohl přesněji střílet, přineslo své ovoce a moje jednotka vesnici dobyla. Celkový dojem z této mise za Rangery jsem si tak odnesl naprosto obyčejný. Neshledal jsem v ní totiž nic, co bych už dříve neviděl, tedy až na naprosto skvělou rádiovou komunikaci (ArmA by se mohla učit!), která se, spolu s tou mlhou a nepříjemně rozmístěnými Talibanci na kopcích všude okolo, podepsala pod dosti živou a reálnou atmosférou v takovém dospělém duchu.

Oproti tomu jsem si naopak hodně vychutnal následující úroveň s pracovním názvem „Apache", tedy bojový let v AH-64, jenž jsem ovšem neřídil, nýbrž z předního kokpitu na pozici střelce ostřeloval nepřítele pod námi. Misi obrovsky prospělo, že jsme kooperovali nejen s opět výtečným leteckým návodčím přes realisticky znějící rádio, ale hlavně s druhým vrtulníkem, takže už jen sledovat manévry obou pilotů byla lahůdka.

Na úvod rychlý přesun těsně nad zemí úzkým údolím, abychom byli alespoň trochu v bezpečí přes smrtícími RPG a pak prudký vzlet do bojové letové hladiny zpoza kopce nad jednu vesničku, která se překvapeně v hluku rotorů našich mašin probouzela řvaním a pobíháním svých ozbrojených obyvatel. Zaměřování zlehčoval záměrný křížek na obrazovce s možností přiblížení a dávky z kanonu i salvy z neřízených raket Hydra dole rozpoutaly hotové peklo, kdy se na pár salv bortily celé domy s RPG maníky na střechách. Za chvíli nebylo pro obláčky dýmu z raket dolů skoro vidět.

Návodčí neustále předříkal, na co si dát pozor a na koho střílet, zatímco oba vrtulníky kroužily kolem cíle jako supi nad mršinou. Je v tomto možná škoda, že silné protitankové střely Hellfire můžete zaměřit a odpálit pouze na označkované cíle od toho návodčího, nemohl jsem tedy střílet naprosto svobodně. Což ukázala ještě jedna dřívější prácička, předcházející té likvidaci vesnice, kdy jsem měl za úkol z velké vzdálenosti s pomocí Hellfire zlikvidovat minometná hnízda povstalců ve skalách.

Po zničení vísky jsme se opět přesunuli na další palebnou pozici, protože návodčí ukrytý někde v kopcích opodál se silným dalekohledem a laserovým značkovačem zpozoroval velice nebezpečnou základnu nepřítele hned pod námi, s pozicemi protiletadlových kanonů ZU-23. Tady už šlo o čas, než nepřátelé hlavně zaměří, což navíc stěžoval můj pilot, dosti zběsile manévrující kolem základny. I to ale posléze vyřešily neřízené střely, po nichž hlavně krásně vybuchují automobily a muniční sklady.

Ještě jeden zapamatování hodný okamžik v kokpitu střelce s volnou kamerou nastal těsně před koncem mise, kdy jsme ve videu prolétali nic netušíce kolem dalšího ZU-23 schovaném na jednom kopci, jenž už nás měl na mušce... Ale těsně před zmáčknutím spouště dostal střelec kulku přímo do hlavy a můj pilot si hlasitě odfoukl. Někde dole se skrýval velmi dobrý odstřelovač, určitě nikdo jiný, než elitní bojovník z Tier 1. Tím o sobě dala vědět třetí a poslední mise zvaná „Sniper", a tím ostrostřelcem byla moje další hratelná postava.

Tou ovšem není ten vousatý tvrďák s šátkem a tmavými brýlemi z obalu hry a plakátů, protože to je Dusty, asi nejlepší voják ve hře a velitel mé jednotky Tier 1. Nicméně já jsem se tentokrát převtělil do jeho kolegy-odstřelovače s monstrózní M-24 a po eliminaci protiletadlového střelce jsem s pomocí infra vidění (má dva módy – s černě, nebo bíle vyznačenými cíly na negativním pozadí) podle pokynů Dustyho likvidoval nepřátele na protilehlém kopci, kteří si vyšlápli na dva mé kolegy – druhou část týmu, která se v nějaké jiné misi nepatřičně oddělila a my dva s Dustym jsme se je snažili vysekat z obklíčení.

Nechybělo zadržení dechu a časová prodleva mezi vystřelením a dopadem kulky podle vzdálenosti, nicméně s nějakými dalšími reálnými prvky, jako je třeba rychlost a směr vzduchu, samozřejmě nepočítejte. To už ale nepřátelský oddíl vběhnul pod naším stanovištěm do nastražených min a my se museli bránit už nablízko, načež jsme raději zdrhli pod ochranu skalního masivu na kopec.

Dále jsme si také užili docela velké přestřelky s převahou nepřátelských bojovníků, v čemž mi výrazně pomohly granáty, protože zaměřování přes analogovou páčku (hrálo se na xboxu) nebylo přes absenci pomocníka ještě tolik přesné. V plné hře ale pomocník míření již bude k dispozici, stejně jako naváděcí šipka, ukazující kam mířit, nebo kde je místo dalšího úkolu.

Pokud bych tak měl uzavřít své dojmy z těch tří misí, jako nejlepší vlastnost nového MoH bych asi vyzdvihnul velmi reálnou a syrovou atmosféru drsného konfliktu v reáliích precizně provedené země, která se snad v žánru FPS ještě neobjevila. Hra tak nějak působí hodně dospěle a dramaticky, byť v jádru to je zase jen další kousek do krabičky arkádových stříleček, který sází na řemeslně dokonalé provedení války v Afghánistánu, ale do žánru nepřináší vlastně nic nového. Jedno je ale jisté, horší než minulé díly nová MoH určitě nebude. Plná hra vyjde na PC, PS3 a Xbox 360 15. října.