FUEL

Bylo by pochopitelně trestuhodné nevyužít nekonečného prostoru, valná část závodů má proto dálkový charakter. Už názvy režimů jako Raid či Endurance slibují mnohé a v reálu opravdu evokují cross country soutěže, případně rallye typu Paříž – Dakar. Tím spíš jede-li se pustinou, po kamení a písku. A teď opravdu nemluvím o závodě na 5-10 minut, jako spíše o opravdovém mini-maratónu, kdy na cestě strávíte málem půl hodiny. Jen málokterá hra může nabídnout 30 minut jízdy terénem, kdy ručička tachometru poskakuje mezi 100-150 km/h, přičemž krajina kolem ubíhá jak zběsilá a nahrávání dat probíhá za běhu, bez jediné loading pauzy. V takových případech se velmi hodí zkušenosti s navigací, přestože GPS se veskrze snaží a neustále propočítává tu nejlepší trasu.

Dálkové etapy mohou být někdy únavné, nicméně FUEL si najdou asi jen hráči, které právě tohle láká. Kdo chce být maximálně za pět minut v garáži a za dalších pět už v bačkorách, vybere si předpokládám jiný titul. Přesto není nic horšího, než dojet po pětadvaceti minutách do cíle jako druhý, se ztrátou sotva několika metrů. A tohle je prosím situace z praxe, dost možná vás to potká též. Potíž je, že tvůrci hrají jen na vítězství a závod je úspěšným jedině za předpokladu, dokončíte-li ho první. Opravdu kruté rozhodnutí, větší míra tolerance a souhlasné kývnutí na druhé a třetí místo by věru neškodilo. Vždyť tohle nahrává jen frustraci a neustálému opakování zvlášť náročných výzev. Ostatně něco podobného lze zažít i při pronásledování, bonusových to disciplínách.

V těch nejde o umístění na stupních vítězů, většinou jen stačí dohonit daný objekt. Nedaleko od vás třeba ujíždí skupinka soupeřů a vaším úkolem není nic menšího než je dohnat a odstavit. V hlavní roli znovu těsný časový limit, dobrá práce s mapou a ne až tak hloupí oponenti. Zkusíte jim lehce nadběhnout a ti šikulové najednou prudce změní směr. Podobně lišácký je i souboj s helikoptérou, při kterém cíl trasy zná jen pilot a je pouze na vás, udržíte-li s ním krok. Včasná reakce na pohyb vrtulníku, správná volba cesty, dilema mezi silnicí a terénem… takové jsou ingredience tohoto duelu. Radost nad tím, když stín vrtulníku na cestě v uvozovkách předjedete jen pár metrů před cílovou čarou, je nepopsatelná.

Co se obsahu a pestrosti týče, FUEL rozhodně nezklame. Díky různorodým závodním módům, i vyžití při volné jízdě, stereotyp jen tak nehrozí. Chvílemi se zdá, že je všeho až zbytečně moc, konečně v 19 zónách na vás čeká přes sedm desítek kariérních závodů a takřka dvě stovky challenge výzev. O multiplayeru a editoru vlastních závodů nemluvě. Zrovna tak sběratelé mají o zábavu postaráno, krásných „Vista vyhlídek“ má FUEL málem sto, na modemany a designéry čeká 78 kusů oblečení, respektive 232 skinů na vozidla. Řeklo by se žádný problém, alespoň nám hra vydrží. Ale chtěl bych vidět borce, který tohle všechno pokoří, vysbírá a především za jak dlouho.

Megalomanský možná není ten správný výraz, autoři museli být v dobrém slova smyslu naprosto šílení, při tvorbě virtuálního světa. Už jen první pohled na mapu musí nutně způsobit šok. Je vidět první kemp, nějaké ikony označující nejbližší závody… a spoustu cest i silnic okolo. Trochu tedy oddálíte pohled, jenže nic jako hranice mapy se neobjeví, jen další cesty a další silnice. Teprve za pár vteřin a po chvíli dalšího zoomování vám dojde, že to co jste až dosud sledovali, je pouze jedna zóna z devatenácti. A že tohle není Google Earth, ale herní mapa jedné závodní hry, čítající rozlohu 14400 čtverečních kilometrů. Škoda že GPS nemá cosi jako historii a neukládá kde všude už vaše pneumatiky obtiskly svůj vzorek, nebo které kameny a stromy jste viděli z bezprostřední blízkosti. Nejen tvůrci ale i hráči by zasloužili medaili, konečně první ocenění – v podobě zápisu do Guinnessovy knihy rekordů – už si FUEL připsal.

Jaksepatří mohutný je rovněž vozový park. Čítá více jak sedmdesát kusů a jak už jsem zmínil, pro většinu závodů je zapotřebí vlastnit daný stroj či vhodný vehikl té které třídy. Nenásilnou cestou tak vyzkoušíte snad vše, hodně se nakupuje hlavně zpočátku, druhý extrém nastává se závěrem hry. Pro několik podniků jsou vyžadována specifická monstra, za ne zrovna lidové ceny, nastřádané FUEL kredity se zúročí. Mimochodem na nějaké upgrady a vylepšení se tu nehraje, všechna vozítka mají jen standardní podobu a jestliže už vám jejich rychlost, akcelerace, grip, odolnost či průchodnost terénem nevyhovuje, pořiďte si lepší. A propo odolnost – ani s poškozením si tvůrci hlavu příliš nelámali, na destrukční model zapomeňte. Kondici vozu sleduje jen grafický ukazatel, blížící se konec indikuje kouř linoucí se z motoru a snad i trochu menší výkon.

Správný výběr stroje (tam kde to lze – u výzev je technika předem daná) je každopádně klíčový, v návaznosti na předpokládaný povrch tratě hraje prim především obutí a přizpůsobení se terénu. Všechny třídy mají své mistry silnic, těžké off-roadery i univerzály. Jinak se ale jezdí skutečně ve všem, počínaje motorkami a čtyřkolkami, až po těžké tahače či tradiční monster trucky. Zlatý střed potom zastupují různé jeepy, buginy, SUV-čka a muscle cars, nechybí ani specialitky typu motorka se sajdkárou, potažmo všelijaké tříkolky – takové ostřejší terénní verze našeho Velorexu. Dělení veškeré techniky může ovšem leckoho poměrně rozladit, mnohé z vehiklů jsou totiž hodně vyhraněné.

Tabulka v garáži jasně říká, jaký povrch je tím preferovaným a zda si mašina rozumí spíše s asfaltem, nebo je-li doma především na písku, hlíně a blátě. Problém ale je, že vehikly na jiném než "svém domácím povrchu" téměř nejedou. Všichni asi chápeme, že muscle car s obutím na silnici těžce ztrácí na trávě nebo kamení. Ale že off-road, neřku-li monster truck s koly jako od traktoru, výrazně zpomaluje na rovném a ideálním podkladu, to už je trochu moc. Tvůrci opravdu hodně tlačí na pilu a nutí nás jezdit jen tam, kde bychom jezdit měli. Pointa je jasná, ale pokud jste nuceni držet se za každou cenu na úzké polní cestě, protože louka o metr vedle již vašemu terénnímu super-speciálu nesvědčí, je to docela k smíchu.

Fyzikální model je přitom veskrze povedený. Dle předpokladů je samozřejmě čistě arkádový, avšak zřetelně odlišuje vehikly dle tříd i dispozic. Je opravdu rozdíl jet stejnou trasu s lehkou dravou buginou a pak si to zopakovat s něčím, co váží o tunu více. Naneštěstí i tady panuje jistá nevyváženost. Jsou motorky, jenž si hned oblíbíte díky ovladatelnosti a jejich chování obecně. A bohužel jsou tu i motorky, které působí jak z jiné hry. Ale totéž platí i pro stroje na čtyřech kolech. Jízdní model některých bugin je skvělý, když jdou ochotně do smyku, v zatáčkách se lehce přetáčejí... takovým autům je velmi snadné přijít na chuť. Ale třeba hned kolegyně, tabulkově se příliš nelišící, jezdí naprosto jinak, nevyzpytatelně, uklouzaně, divně. Skutečně jako kdyby někdo během chvilky vyměnil disk v mechanice a FUEL nahradil úplně jinou hrou.