Dragon Age 2
Zažijte deset let v Kirkwallu.
Při hraní Dragon Age 2 jsem se zamiloval. Vůbec ne na první pohled, protože někdo prostě dobře vypadal. Ta láska klíčila nenápadně v podobě zaujetí, zalíbení a stále lepšího poznávání. A pak, když jsem se rozhodnul jí dát volný průběh a vzal svoji vyvolenou k sobě domů, po vášnivé noci jsem se ráno probudil vedle ní a celým srdcem věděl, že chci, aby už nikdy neodcházela. Každý další den mi pak potvrzoval, že moje rozhodnutí bylo správné: drobnými společnými radostmi i silnými zážitky a starostlivostí jeden o druhého. Ačkoliv teď skutečně píšu o svém vztahu k jedné z postav Dragon Age 2, tento odstavec by se dal snadno vztáhnout na celou hru.
První dojem, který na mě DA2 udělala, byl stejný, jako v případě Dragon Age: Origins - sporá grafika, v tomto případě podtržená snad ještě větší přítomností ostrých úhlů většiny architektury, je prostě chudá. Ani náhodou nesnese srovnání se špičkou žánrové konkurence. Tenhle dojem je pochopitelně na konzolích ještě o něco silnější, než na PC (kde to řeší hi-res texture pack). Na druhou stranu je ale hra prodchnutá působivou snahou o "realističnost" a přirozenost prostředí, díky čemuž chudé slumy, špinavý přístav, nebo horská cesta vysoko nad jezerem působí uvěřitelně, jakkoliv jsou jednotlivé textury slabé. Jistě, nesmyslně pomalu se animující hladina vody v přístavu připomíná spíše želé, ale její barva dokonale odpovídá špinavé přístavní vodě a na první pohled dodává místu tu správnou atmosféru.
Jakkoliv jsem si v Dragon Age: Origins oblíbil Lelianu nebo Morrigan, nedával jsem si jejich obrázky na pozadí pracovní plochy v počítači, protože samotné modely postav se mi prostě nelíbily. V případě DA2 jsem tak ale učinil, protože hlavní hrdinka (ano, hrál jsem za Marian Hawke) je se svými sexy proporcemi, krátkou černou kšticí a pronikavě modrýma očima skutečně půvabná. To samé drobná elfka Merrill s potetovanou bledou pletí, nebo opálená vášnivá pirátka Isabela. Samozřejmě máte opět možnost využít editor postav a svého hrdinu/ku si vymodelovat přesně podle svých představ.
Kvalitnější modely postav nahrávají tomu hlavnímu v DA2 - příběhu v čele se sestavováním, udržováním a vedením družiny, plné zajímavých vztahů mezi jednotlivými členy. V mnoha aspektech to připomíná Mass Effect 2, ale tenhle rukopis Bioware je možné vysledovat klidně i k Baldurs Gate. Abych ale ještě dokončil povídání o grafice a prvním dojmu: je patrné, že tvůrci se snažili chudost enginu/grafiky zastřít větší mírou stylizace. Ta mi nicméně v některých případech byla vyloženě proti chuti (například přehnaná velikost obouručných zbraní, za kterou by se styděla snad i japonská hra z devadesátých let) a v jiných na ní zas tak nezáleželo (pěkně provedené animované "loading" obrazovky).
Když už jsem u toho "loadingu", snad nic mě na hře neštvalo tolik, jako neustálé nahrávání při přechodu z lokace do lokace. Jelikož se pohybujete v poměrně členitém městě, nahrávání jednotlivých čtvrtí vás čeká opravdu často - a trvá přitom docela dlouho (zhruba půl minuty). Hrál jsem navíc review-verzi pro Xbox 360, která nešla instalovat na harddisk. Absence kvalitnějšího streamování dat je v tomto případě opravdu problém, tím spíše, že jednotlivé lokace jsou graficky jednoduché lineární cestičky, žádná otevřená krajina.
Na úvod si můžete vybrat importování vaší uložené pozice z Dragon Age: Origins i datadisku Awakening, čímž se herní svět nastaví podle vašich voleb z minulosti. Pokud uloženou pozici nemáte, můžete výchozí pozici herního světa také ovlivnit: před vstupem do hry dostanete na výběr z několika stručných možností, jak se podle vás historie udála. Pak vás čeká volba pohlaví a vzhledu postavy, včetně významného rozhodnutí jejího povolání - to ovlivní nejen vaše schopnosti a styl boje, ale výrazným způsobem také příběh (nikoliv jen jeho začátek). Na výběr je tradičně silný válečník, mocný mág anebo rychlý "lotr" (rogue), jehož schopnost vypáčit zámky nebo vidět a zneškodnit pasti byly ty hlavní argumenty pro moji volbu. To, a akrobatický styl boje, který při té rychlosti vypadá opravdu skvěle.
Zajímavě pojatý úvod do hry jistě každý fanoušek zná nazpaměť z dema nebo loňských dojmů je škoda, že takovýto rafinovaný trik se už znovu nikde ve hře nevyskytuje, třeba s falešným koncem - Cassandra Varricovo vyprávění za celou hru asi třikrát přeruší, aby se na něco zeptala, ale nic víc). Po hratelném prologu dorazíte do přístavního Kirkwallu na druhé straně Probouzejícího se moře, kde doufáte najít příbuzné a azyl. Vstup do samotného města ale není žádná legrace, jelikož uprchlíků z Fereldenu je tu plno a městská stráž se rozhodla žádné další již nevpouštět dovnitř. Celé to připomíná situaci s přistěhovalci v Americe během poloviny minulého století. Když se konečně do města dostanete, čeká vás nuzný život ve slumu a zaprodání vlastního života do služeb zlodějského spolku.
Tento poměrně realistický a civilní styl příběhu předznamenává hlavní rozdíl oproti prvnímu dílu Dragon Age série. Nečekejte žádný epický rozjezd příběhu vstříc zkáze světa nebo novému povstání zkázonosných monster. Nic takového zde nenajdete. Dragon Age 2 si jako základ bere skvěle vystavěný svět a jeho rasy z původní hry, na kterých staví víceméně politické drama, plné sociálních rozdílů a rasové nesnášenlivosti. To neznamená, že by zde bylo málo akce, draků, nebo magie.
Dočkáte se i tradičně "mimozemského" vstupu do "Fade" dimenze. Jen to celé prostě zapadá do mnohem střízlivějšího příběhu, jehož nosným obloukem není nic jiného, než vaše vlastní hledání pozice ve světě, plném přirozených konfliktů a nebezpečenství. Víc než monster v jeskyních se budete bát stráží, které by mohly zatknout vaši sestru nebo sériového vraha, který obchází městem. Někomu by tento odklon od klasicky apokalyptické šablony výpravných RPG mohl vadit, ale tento pocit hra během dalších hodin spolehlivě utopí za pomoci svých kvalit.
Jako nejvybroušenější démant a nejzářivější hvězda celé hry vystupuje nad všechny její ostatní přednosti spisovatelský um tvůrců, designujících jednotlivé příběhové konfrontace a související volby, kladené před hráče. Pokud si myslíte, že příběhové volby v předchozích hrách Bioware, nebo v konkurenčních Fable 3 či Heavy Rain, patřily k těm těžkým, pak jste ještě nic neviděli! Jak je celá hra temnější a serióznější, také snadnost špatné volby a drtivá definitivnost jejího dopadu jsou něčím, co jsem doposud ve hrách nezažil. Dobrou polovinu herního času tvoří intenzivní dialogové sekvence využívající "kulaté rozhodovací menu z Mass Effect 2", v rámci kterých uděláte často hned několik voleb za sebou, ovlivňujících následující dění, vztahy mezi postavami a osud celého města.
Během vteřiny se zdánlivě drobné rozhodnutí může proměnit v rozbušku, na jejímž konci jeden člen vaší družiny zabije druhého. Jistě, podobné situace byly i v předchozí hře, ale tady jsou mnohem častěji a jejich důsledky jsou mnohem působivější, temnější a definitivnější. Souvisí to jednak s poněkud vyšší přítomností působivých filmových sekvencí, ale také s desetiletým rozpětím příběhu: řada drobných voleb ve vedlejších "misích" se o několik let později vrátí v podobě drtivého dopadu na hlavní příběhovou linii. Hra obsahuje velké množství hlavních "questů", ale ještě více těch vedlejších, spojených s postavami ve vaší družině nebo s náhodnými prosbami obyvatel města. Věřte mi, žádný z nich není bezvýznamný. Ostatně, to poznáte i prostřednictvím setkání s některými z postav, které přežily Dragon Age: Origins a objeví se také zde...
Jelikož do hry nevstupujete jako osamělý hrdina s amnézií, ale jako člen milující rodiny, budete se bát nejen o svůj život - a všechny volby budete zvažovat trojnásobně pečlivě. Hra vám zároveň jejich prostřednictvím nastaví zrcadlo: postavy nepromarní žádnou příležitost vaše volby hojně komentovat. Pokud chcete tento vynikající aspekt hry maximalizovat a svézt se na zničujícím tobogánu emocí, vřele doporučuji dělat všechna rozhodnutí instinktivně a bez dlouhého zvažování, s disciplinovaným dodržováním zásady "ani krok zpět", tedy žádné nahrání uložené pozice a zpětná změna rozhodnutí.
Odměnou vám bude dokonale vtahující zážitek plný emocí - od překvapení, přes radost, zlost, zármutek, až po zoufalství. To samozřejmě skvěle podtrhuje fakt, že vaše postava je tentokrát plně nadabovaná. Celý tenhle kolotoč pocitů je bohužel poněkud přibrzděn mírně řečeno průměrnou hudební složkou hry. Snad kromě titulní skladby a dvou-tří výjimek během klíčových momentů příběhu, je všechna ostatní hudba zoufale generická a nepamětihodná. Ať už je to brnkání kytary v hospodě anebo místy až bolestivě hlučné trumpety a smyčce během soubojů. Jestliže grafika hry je slabá, na hudbu bych k mému velkému zklamání použil ještě kritičtější výrazy. Otázka je, kolik z toho opravdu má na svědomí slavný Inon Zur a kolik ti ostatní, kdo se na soundtracku podíleli.