Dojmy z plné Mafie II

Zjistil jsem, že v jiných úkolech už můžete jít, kam je libo, omezenost prostředí tak závisí na právě zadaném úkolu. Pokud např. máte jen nejdříve někam dojet, klidně to můžete vzít obrovskou oklikou a stokrát vystoupit. Pravidlo to ale v Mafii, na rozdíl od podobných sandboxových her, nebude.

Už jsem prve zmiňoval ty drobné a osvěžující události, no na další jsem narazil v chodbě svého domu, kde jsem vystrašil kočku, ta vyskočila na parapet otevřeného okna, aby na mě zaprskala a skočila někam hluboko dolů. Po chvíli letu jsem jen slyšel navztekané mňoukání a velký rachot, jak číča dopadla do plechového haraburdí…

Jinak tu jinde nevídanou interaktivitu prostředí oceníte např. v možnosti otevírat a zavírat okna i dveře, ovládat osvětlení, pouštět vodu do umyvadel a van, nebo při splachování záchodu. Jsou to možná zbytečné drobty, co nemají na nic vliv, ale já takovéto pozornosti tvůrců ohromně oceňuji. Přece jen jsem spořádaný člověk a nerad za sebou nechávám dveře dokořán…

Doma mě čekalo samozřejmě vřelé přivítání, peskování při zmínce o povedeném kamarádíčkovi Joeym a také pochopení, že v Mafii není změna denní doby v reálném čase, jako v hrách od Rockstarů. V rámci jedné mise se doba někdy mění, ale vždy je to skokově a po celou dobu trvání. Ony totiž např. různé hodiny v úrovni ukazovaly po celou dobu stále jeden a ten stejný čas, což, pravda, působilo trochu nepatřičně.

Kapitola pokračovala druhým dnem, kdy jsem se rozhodl hned ráno zajít za Joem, kvůli těm papírům pro vojáky. A nadešel okamžik pro první drsnější zážitek, totiž pěstní bitku. Moji sestru obtěžoval lichvář, jemuž, jak jsem se později dozvěděl, dluží náš mrtvý tatík. Tak jsem si to s ním hnedle pěkně na férovku vyřídil. A to skrze lehký i těžký úder, včetně jejich kombinací, přičemž stačilo držet další tlačítko pro krytí, Vito mi pěkně uskakoval a při odkrytí nepřítele jej drtivě zasáhnout.

To jsem párkrát zopakoval, načež když protivník zavrávoral po mém úderu, ještě jsem ho dodělal krvavou fatalitou, kdy jsem ho vší silou nakopl bodlem do huby, až se rozstříkla krev po zemi a protivník se odplazil pryč. Souboje využívající pouze tří tlačítek (dva typy úderu + kryt) tak nejsou nijak obtížné, přitom docela zábavné a díky takovému uzamčení kamery na nepřítele se bojuje mnohem přehledněji, než v první Mafii.

Po bitce se hra sama v checkpointu uložila, a jak jsem pochopil, manuální ukládání není možné ani na PC verzi. Pěšky jsem se tedy vydal o pár bloků dál k bytu Joea, na ulici potkával hlídkující poldy, jež mi indikoval značkami i radar, a potkal párek, který se snažil opravit porouchaný motor svého vozu, což ta něžnější polovička dosti srdnatě komentovala směrem k neschopnosti řidiče.

Při cestě jsem vzal zavděk sprintem a možností přelézání určených překážek (nahrazuje obligátní skok z jedničky) a zjistil, že i telefonní budky jsou plně funkční a později je určitě využiji pro komunikaci ohledně dalších misí a úkolů. Uklízečka mě nasměrovala v domě ke správným dveřím, načež ji uvolněný Joe počastoval, no jak to slušně říci – takovým rozverně masturbačním gestem, načež mu nasupená babka odvětila něčím o tom růžovoučkém tvorečku s rypáčkem…

Nutno přiznat, že Joe si asi nevedl v podsvětí špatně, protože jeho byt byl vskutku výstavní. Hnedle vypoklonkoval z postele dvě pěkné děvky v bílém sexy prádélku s podvazky a rukavičkami (znáte z dřívějších screenů), načež jsem zabrousil na stolek, kde se povaloval první Playboy s erotickým obrázkem vnadné Playmate, jakožto jeden ze sběratelských předmětů, jichž se v interiérech povaluje přesně padesát výtisků. V obýváku jsem si zase zaliboval v příkladné interaktivitě, když jsem mohl zapnout a ladit rádio (stejně jako v autech hrají doma tři stanice), spustit stropní větrák a z ledničky jsem si nabídl basičku piveček, po nichž jsem v dočasné opilosti viděl dvakrát a ještě mlhavě.

To už mě ale Joe hnal ven, protože jsme měli zajet k padělateli Giuseppemu pro ty papíry. Přemluvil jsem kámoše a on mě tak nechal poprvé řídit svůj tmavý sedan Culver Empire. Na silnicích jsem krom funkčních semaforů a častých značek s omezením rychlosti (známý omezovač v autech z první Mafie ani zde nechybí) míjel několik typů osobáků, náklaďáků a také linkové autobusy. V zatáčce jsem si prubnul ruční brzdu a spokojeně si pobrukoval díky pohodovému jízdnímu modelu, který není ani náhodou nijak záludný, jak se dříve očekávalo.