Disciples III: Renaissance

Pokud tedy padne vaše ústřední postava, můžete se těšit maximálně na demotivující nápis „Defeat“... Dost podobně probíhají i boje o města, snad jen s tím rozdílem, že taktická mapa je trochu jinak uspořádaná. Trochu nesmyslně tu ale obránce nemá žádnou výhodu v podobě hradeb nebo obranných balist, katapultů a dalších legrácek. Obtížnost bojů odpovídá zvolené náročnosti hry a umělá inteligence je taková střídavá. Nepřátelští vojáci vám někdy zatopí, ale paradoxně a proti vší logice podobných bojů leckdy vůbec nejdou do vašich střelců a čarodějů (respektive je jen odstřelují svými střelci), i když postavení na bojišti přímo vybízí k tomu, aby třeba nepřátelský vlk udělal pár kroků a roztrhal hrdlo vaší kněžce...

Slušně naopak AI působí třeba při automatických bojích. K těm jsem v pozdějších fázích hry sahal dost často, protože boj hrdiny na dvacáté úrovni a jeho party proti několika trapným zombiím na krchově skutečně neskýtá žádný velký taktický zážitek. Ale tím lépe, že možnost rychlé automatické bitvy do hry autoři přidali.

Ve hře je spousta jednotek, a hodně z nich se dá vylepšovat. Každá z hlavních stran má pět základních typů vojáků: „nárazník“ pro boj nablízko, střelce, útočného kouzelníka, léčitele a speciální jednotku, třeba mocného gryfa. Kromě toho se samozřejmě po mapě potlouká celá řada dalších vojáků a nestvůr (některé z nich dokonce můžete najmout v žoldnéřských táborech): goblini, vlci, nemrtví, upíři, banditi, trpaslíci, obři, elementálové... Je toho opravdu hodně.

Opěrnými body vašeho tažení jsou samozřejmě dobytá města. Ta vám zajistí další příjem do pokladny a můžete v nich rekrutovat vojáky i hrdiny. Proč nemluvím o stavění? Protože to probíhá jen ve vašem hlavním městě, které máte obvykle od samého začátku mise, případně jej velmi brzy získáte. Tak, jak jsou rozděleni vojáci na jednotlivé kategorie, liší se i budovy. Můžete tedy vylepšovat kasárna pro bojovníky na blízko, pro střelce, kouzelníky a léčitele.

Každá ze znesvářených stran – tedy lidé, démoni a elfové – klade důraz na jiné typy jednotek. Takže zatímco třeba lidské království má nejvíc možností pro vylepšování klasických bojovníků, kdy z neohrabaného rekruta s mečem vychováte mocného anděla či nekompromisního obrněného strážce víry na koni, lesní národ dává přednost rozvoji střeleckých schopností a ze základního lučištníka můžete vychovat opravdového čarostřelce...

Všechny budovy ale nejsou přístupné hned v prvních misích, odemykají se postupně. Kromě vojenských staveb jsou tu také tři univerzální. Chrám pro oživování a léčení vašich svěřenců. A také gilda, kterou musíte postavit, pokud chcete využívat speciální schopnosti zlodějského hrdiny.

A konečně kouzelnická věž. Díky té se můžete učit nové čáry, máte-li dost many. V knize zaklínadel je několik úrovní, a v každém tahu se můžete naučit jedno kouzlo. Jelikož má každá strana jiný magický repertoár, najdete ve hře desítky kouzel – i když jsou si docela podobné. Nejdřív mě trochu zarazilo, že zaklínadla jde použít jen na hlavní mapě. Posílil jsem své vojáky pro příští boj, vyléčil je nebo zranil nepřátelskou armádu. Pak jsem se ale naučil se svými hrdiny vyrábět runy – a ty můžete použít přímo v boji. Zajímavý princip.

Potěšilo mě, že Disciples nabízí docela silné RPG prvky. A vlastně i takovou komorní atmosféru. Nečekejte, že svedete bitvy stovek a tisíců vojáků. Vaši hrdinové totiž dokážou komandovat jen několik jedinců – nejdřív tři, postupně se jejich počet zvýší. Takže typickým obrázkem je třeba řežba vašeho hrdiny, dvou věrných paladinů, jednoho lučištníka, kouzelníka a léčitelky, se třemi gobliny, obrem a dvěma vlky... Ale ono to nevadí, skoro bych řekl, že naopak.

Budete si totiž dávat pozor na jakoukoliv ztrátu, i když padlé můžete relativně snadno oživit (kouzlem, flakónkem nebo za poplatek ve městě). A potěší vás každé zvýšení úrovně. Zkušenosti totiž nezískávají jen hrdinové, ale i řadoví vojáci. Ti se navíc – kromě automatického zvýšení atributů – mohou vylepšit na vyšší kategorii. Máte-li tedy v hlavním městě k dispozici potřebnou budovu. Jinými slovy, skoro pořád je kde co vylepšovat, což je příjemné.