DiRT3
Návrat k rallye? Jen trochu, ale jinak dobrá práce.
DiRT 2 (recenze z roku 2009) možná nikoho pořádně nebavil. Výrazný příklon k soutěžím typu X Games a celkový americký styl otrávil jak evropské publikum, tak i hráče v zámoří. Nesouhlasíte? Přes jistou míru ironie na tom ale vážně něco bude, ostatně tvůrce Paul Coleman to v našem nedávném rozhovoru potvrdil – druhý díl byl prostě moc americký i pro Amíky. Codemasters tedy přehodnotili svůj postoj k celé sérii a DiRT 3 vracejí zpátky na začátek, k opravdovým rallye závodům.
A jdou na to věru zostra, když hned v prvním závodě DiRT Tour (tak říkají režimu kariéry) ve trojce posadí hráče za volant vozu specifikace S2000, kdesi ve finských lesích. Ano, přesně po tomhle pamětníci původních Colin McRae titulů volali, po klasických rychlostních zkouškách, plných ostrých zatáček a skoků přes horizont. Sotva jsem si ale přivykl chování Peugeotu 207 (v úvodní nabídce byl i Fiat Punto), už jsem byl po dvou erzetách vykázán zpět do menu, k dalším nově odemčeným soutěžím.
Mám-li to zkrátit, během úvodní zhruba půlhodinky jsem vyzkoušel též keňskou Safari Rally historiků s Opelem Kadett, dále americké rallyecrossové klání v sedačce nabroušené Imprezy, Head 2 Head rozstřel proti několika soupeřům na tradiční superspeciálce, nebo třeba líné dovádění těžkých trucků (rozuměj US pick-upů) na okruhu vedle staré huťi. DiRT 3 jede zkrátka ve stále stejných kolejích, honí hráče od jednoho závodu ke druhému a v rychlém sledu střídá nejrůznější herní módy i série, aby se snad náhodou někdo nezačal nudit.
Radost z návratu ke kořenům tudíž poměrně záhy lehce pokazí tohle zrychleně-zjednodušené pojetí, ve kterém jsou za celou rallye považovány sotva dvě-tři erzety a také pohár offroad speciálů sestává z pouhých dvou závodů, vypsaných na pár kol. Kariéra v DiRT 3 tak vlastně do puntíku kopíruje (až na pár maličkostí) své dva předchůdce, pyramidu závodů jen vystřídala rozbalovací menu s trojúhelníky. Pointa ovšem zůstala, protáhnout ve velkém kvapíku hráče kompletním obsahem hry.
Tentokrát dokonce ani není nutné nic nakupovat, nové vozy jsou k dispozici zcela grátis, čistě v závislosti na získané reputaci. Za umístění na bedně, potažmo za splnění dílčích úkolů (typicky dosažení stanovené maximální rychlosti, pokoření daného času, porážku vybraného soupeře...) inkasujete obvyklé zkušenostní bodíky a čím jasněji vaše hvězda zazáří, tím lukrativnější nabídky od týmů dostanete na stůl. Je však sympatické, že pokaždé je zohledněn váš um i výkon na trati. Pokud si pro závod vyberete silnější a neposednější vůz (řekněme monstrum ze skupiny B, oproti modernímu stroji kategorie S2000), určitě to poznáte na množství obdržených bodů.
Zohledněno je též případné použití flashbacků (aneb převinutí času zpět, po nějaké chybě, ne-li rovnou havárii), nevyužijete-li v závodě ani jediný a ještě všem natrhnete s legendárním Audi Quattro triko, odměna bude o poznání vyšší, než při jízdě v Lanceru plné vymetání příkopů a přetáčení obrazu. Ostatně podobně funguje i nastavená obtížnost, lépe řečeno možní pomocníci s řízením. DiRT 3 si jednoduše vyladíte k obrazu svému, ve jménu maximální přístupnosti, tak abyste nikde neuvízli, nezakysli a přesto si hru skvěle užili.
Díky šesti úrovním kvality soupeřů a helpům jako ABS, kontrola stability, dobržďování do zatáček, či zobrazení barevné ideální stopy, by si na své měli přijít víkendoví závodníci i zkušení matadoři. Arkádový duch série zůstal nicméně zachován, DiRT 3 si na simulátor skutečně nehraje. Čekejte spíš velmi slušnou arkádu, s čitelným a zábavným jízdním modelem. Zpočátku se možná většina aut jeví vcelku přetáčivě, ovšem po chvilce cviku (a díky citlivé práci s plynem i brzdou) se aklimatizujete a s jistotou začnete posílat vozy smykem do zatáček.
Přestože k úplnému ideálu pořád něco chybí (americké pick-upy kupříkladu nepůsobí moc hmotným dojmem – oproti prvnímu DiRTu), už v úvodních finských erzetách jsem byl příjemně překvapen, jak to tentokrát klukům z Codies pěkně jezdí. Definitivní radost a úsměv na tváři přišel potom patrně až druhý den, při dovádění na monackém asfaltu. Zdejší superspeciálky jsou nejen výtečně navržené, ale disponují též kvalitním povrchem. A když jsem se ve Fiestě proplétal mezi úzkými mantinely, za pomoci ruční brzdy kroužil kolem svodidel a u restaurace La Rascasse nebyl díky oblakům kouře během driftu skoro vidět, spokojenost byla téměř maximální.
Tou dobou už jsem ale měl na adresu hry nastřádanou i hezkou řádku připomínek, točících se převážně kolem obsahu a pojetí kariéry. Je sice hezké, že si vyzkoušíme od všeho trochu, ovšem nic pořádně. DiRT 3 má něco málo tradičních rallye erzet, několik okruhů pro rallyecross, pár povedených souběžných tratí pro Head 2 Head duely, dálkové Raid soutěže a atraktivní Gymkhanu. Tohle všechno bychom asi s přimhouřením oka mohli počítat za CMR klasiku a snad i závodění příbuzné rallye. Zatím dobrý.
Nicméně i nadále tu straší ona americká větev předchozích DiRTů, navrch ještě podivně naroubovaná na Evropu. Vypadá opravdu zvláštně, když pro sérii obvyklé lehké buginy (a ostatně i ty US trucky) řádí na sněhu v Norsku, nedaleko olympijských sportovišť. Stejně tak prapodivné Trailblazer závody, suplující někdejší hill climb klání v Pikes Peak. Tentokrát už to vlastně ani nejsou závody do vrchu, když úsek trati není kdovíjak kopcovitý, ani plný ostrých zatáček a vracáků. Zůstal jen sprint z bodu A do B.
Velké nadšení konečně nevzbuzují ani speciální vložené „drift dirt session", při nichž hraje prim jízda dveřmi napřed, namísto nejlepšího času. Také ony fungují na principu start-cíl, s možnou variací „v polovině trati se otočte kolem pylonu a mažte zase zpátky". Podobné radovánky sem jednoduše příliš nepasují, stejně jako nutné zlo v podobě X Games festivalů (je tu letní i zimní verze). Inu tohle už je docela špatný, zvlášť po velkých prohlášeních, jak se s DiRT 3 vracíme do Evropy a k rallye.