Crysis 2

Kdybych měl udělovat subjektivní E3 ocenění, Crysis 2 by v těch tradičních byl dozajista úctyhodným soupeřem, ale kde by vyhrál na plné čáře, by byla cena ze největší televizi. Fakt. Nevím, jestli jsem vůbec někdy v životě takhle obrovskou televizi viděl. Tři metry úhlopříčka? Může být. V EA prostě ví, jak své hry prodat. Protože vidět Crysis 2 na obrazovce s několikametrovou diagonálou je zážitkem vskutku pamětihodným.

Těžko Crysis 2 popsat slovy – v zásadě se stále jedná o relativně přímočarou střílečku, ale způsob její prezentace na E3 byl dech beroucí a alieny zdemolované New York City mě nakoplo ještě více, než džungle z jedničky. A tak místo nějakého fundovaného rozboru dema spustím takový tok myšlenek prožitářsky popisující dojmy z E3 dema a čas od času jej trochu zkultivuji.

Jen co Joe Moulding, producent hry, stiskl Start (ano, Crysis 2 bylo demonstrováno na Xbox 360), otevřela se přede mnou vlastně úchvatná scenérie zdemolovaného NYC. Byť v noci, světla bylo díky neustálým explozím, požárům a mysticky zářícím emzákům habaděj. Joe se vydal po rozbité silnici a já překvapeně koukal, že herní prostředí je vlastně dosti rozsáhlé. Pravda, sejít z jedné hlavní cesty se hráčovi moc často nepovede, ale Crytek tuto linearitu zabalil tak šikovným způsobem, že si toho v zápalu jen těžko povšimnete.

Z hrany zdemolovaného mostu visel vrak auta, pod ním hlídkoval nepřítel a tak namísto klasického pif-pafování se Joe rozhodl raději využít schopností svého nano-obleku a auto prostě odkopl přímo na hlavu ufouna. O střílečku jde ale stále především a tak producent Joe zapnul krátkodobou neviditelnost, vyskočil do prvního patra jednoho ze zdemolovaných mrakodrapů a svou palbou překvapil několikero hlídkujících mimozemšťanů.

Střílení je v Crysis 2 žůžo. Každý zásah nepřítele skutečně zasáhne, skutečně to s ním škubne či hodí a pocit ze střelby byl v Crysis 2 podle mě živější a hlavně uspokojivější i než třeba v novém Call of Duty: Black Ops. To o těch opravdu působících zásazích ovšem platí i opačně a když na sebe Joe poštval příliš moc nepřátel najednou, raději vzal do rukou nedaleko sedící vrak auta a použil jej jako kryt, trochu ve stylu Hancocka, jen bez té sličné policajtky v náručí.

Myšlenka na ženskou mi připomíná jednu infarktovou scénu z konce dema, kde Joe ujížděl před padajícím mrakodrapem, kosil při tom oškliváky kulometem ze střechy na Humvee, ale pak si všiml, že v jednom z východů metra byla pod troskami chycená žena a její manžel se jí snažil vyprostit. Zoufale nás prosil o pomoc, kamera přitom rajtovala jako při first-person filmu Cloverfield; mrakodrap se začal hroutit, do toho chlap řval o pomoc, žena sténala, rychle rychle vymyslet co udělat, jestli pomoci, nebo si pojistit vlastní život, jenže v tu chvíli mrakodrap definitivně začal klesat zemi, řidič Humveeho šlápl na plyn, my jen tak tak utekli a zoufalý pár zůstal pohřben pod sutinami...