Brutal Legend

„Tak ti tedy gratuluji, jsi první člověk, kdo tohle E3 demo dohrál!“ svěřil se mi Gabe Miller, producent Brutal Legend a člověk, který se mnou strávil celou tu třičtvrtěhodinu, co jsem zarputile pařil (slovo „pařil“ je teď vskutku to nejvýštižnější) tuhle bláznivě zábavnou ptákovinu Tima Schafera. Není divu, že jsem se u toho tak zasekl – Brutal Legend je nejen tuze poutavé a návykové, ale také mnohem více než jen rubačka á la God of War.

„Snad všichni si myslí, že Brutal Legend nebude ničím jiným, než third-person akční adventurou, kde prostě chodíte a všechny bušíte. To je ovšem zásadní omyl,“ vysvětloval mi Gabe a dodal: „Bude to totiž taktéž sandbox hra s otevřeným světem, závodní gamesa a dokonce i real-time strategie. Doteď jsme to tajili a E3 byl vhodným okamžikem začít hru trochu více odhalovat.“

Ale hezky postupně. Spustil jsem demo a ocitl se na samotném začátku hry (mínus intro filmeček). Eddie Riggs, onen pošuk a hlavní hrdina hry dabovaný Jack Blackem, ležel na oltáři a dole pod ním byla vskutku bytelná sekyra, před níž se modlila trojice ozubených kostlivců v kápích. Jack se probral, kostlivci se po něm pustili, a on, toho času už pod mým velením, seběhl rychle dolů, popadl sekyru a pustil se do masakru. Klasické rubání je tady vyřešeno tuze jednoduše. Jedním tlačítkem jsem sekal a když jsem ho podržel, sekl jsem o něco silněji. Primitivněji to už nejde. Z kostlivců jsem rychle udělal krvavou fašírku a vydal se zmocnit kytary, jež se zničehonic objevila na oltáři. Jsem přece rocker, potřebuji kytaru! Z brnkátka se vyklubala tuze efektivní zbraň, totiž mohl jsem s ní elektrizovat nepřátele nebo je usmažit v plamenech. Opět, pouhým mačkáním, resp. podržením jednoho tlačítka. A když jsem si chtěl život osladit nějakým kombem, zmáčknul jsem tlačítka dvě. Jednoduchost nade vše.

Z oltáře jsem se probouchal na nádvoří, kde mě překvapil takový první menší boss. Baba jedna kostlivácká, na čtyřnohém vehiklu přijela, a tož sexy postavu měla! Ale oči žádné, hubu větší než desetipalcová pizza, tesáky jak žralok bílý a když zařvala, ohodila mě zbytky svého kdovíjak starého pokrmu. „Sexy... svým způsobem,“ pravil Eddie, ale neměl na výběr, než jí nasekat. I nasekal jsem jí, dokonce ani finta žádná v tom nebyla, jen jsem párkrát použil takový ten útok, kdy Jack vyskočí, následně dopadne a všechny okolo odhodí. To abych se zbavil poskoků. Vlastně mě překvapilo, že i po několika zásazích jsem byl v pohodě a ptal se Gaba, jestli mám zapnutou nesmrtelnost a on že ne, že tohle je jen lehká obtížnost, a že „systém zranění“ je podobný tomu z Call of Duty.

Posléze jsem osedlal babizny vozidlo, jakési podivné stvoření, které se dalo do pohybu, jen když mu Jack recitoval lichotky a omlouval se za smrt té megery. Já, hráč, jsem na to vliv neměl žádný a když Jack prohodil, že „oni všichni jsou škaredí a nehezčí démoni,“ stvoření se nakrklo a Jacka shodilo. Následovalo další rubání s mnichy – byli to vlastně jen takoví podržtažkové, kterých všude bylo miliony a nepředstavovaly skoro žádné nebezpečí – a při něm jsem potkal půvabnou slečinku, teď už ale opravdu půvabnou a lidskou, která mimochodem nevěděla, co je francouzák; Jack že jí zaučí. Ale to až později. Vyklubala se z ní užitečná spolubojovnice, se kterou jsem mohl mixovat komba ve stylu prince a Eliky z posledního Prince of Persia.

V té samé „aréně“ byl takový zvláštní oltář, ke kterému jsem přistoupil, zahrál kytarové sólo (hodně jednoduchý Guitar Hero, člověk mačká nabíhající noty) a obdržel od boha rocku (nebo bůhvíkoho) součástky na pořádné rockerské auto. Jack ho dal hned dohromady a společně s kolegyní rozrazil bránu a drandil dolů, mašírkujíc při tom tuny kostlivců. Dorazil jsem na ponuré prostranství, tam se vynořil ohromný červí drak, kolem kterého jsem kroužil, on čas od času praštil hlavou o zem, chvíli tam zůstal a já přejel kus jeho těla svým prdítkem. Nakonec ho kámoška moje nalákala pod bránu, kterou jsem já následně poslal k zemi, a bylo po něm.