Battlestations: Pacific

Předchůdce dnes recenzovaného titulu s názvem Battlestations: Midway před dvěma lety dokázal, že lze perfektně skloubit hned několik arkádových simulátorů do jednoho. Šlo v něm ovládat vše od ponorek, přes mnoho druhů bitevních lodí, až po různé stíhačky a bombardéry. A to dokonce v rámci celých skvadron přes strategickou mapu, nebo přímo s rukama na řízení. Battlestations: Pacific pokračuje v těchto šlépějích a snaží se vyžehlit předchozí nedostatky.

Jak je již z názvu zřejmé, kampaň vás zanese opět do vod Tichého oceánu. Jestliže si vyberete na úvod japonskou část příběhu, nemůžete začínat ničím jiným, než zdrcujícím úderem na Pearl Harbor. Dále vybojujete všechny významné bitvy, které se v této oblasti odehrály, a dokonce nechybí ani scénáře, kde lze tak trochu přepsat historii. Bohužel však bez významu na pozdější průběh celé hry. Oproti Battlestatins: Midway tentokráte kampaň ani za jednu ze stran konfliktu nesleduje žádný příběh konkrétního hrdiny, ale dává se přednost drobným odbočkám jako je spor admirála a jeho pobočníka, který neuposlechl rozkazy a ohrozil úspěch celé mise.

Prakticky stejně je na tom americká kampaň, kde však autoři už krapánek přitvrdili v obtížnosti, což rozhodně chválím. Oproti předchozímu dílu se zvednul počet misí na úctyhodných osmadvacet a každá z nich zabere od deseti minut až do půl hodiny. Naštěstí jsou k dispozici checkopointy a navíc už samotný systém Battlestations s ovládáním několika skupin armády zaručuje, že jen tak lehce neumřete a pouze převezmete ovládání jiného stroje.

Bohužel ani tentokrát jsem se necítil moc vztažen do dění okolo sebe a mise nebyly příliš záživné. Sice jsem si pochvaloval pravidelné střídání jednotlivých složek armády a usedal jsem za kormidlo, knipl a v pozdější fázi hry i za periskop. Stále jsem však nemohl setřást stereotyp, který se táhnul celou hrou, a co víc, někdy byl doháněn i do extrému, když jsem v několika misích musel ničit naprosto bezbranné transportní lodě. Ty se držely na hladině klidně několik minut, protože naládování děl není tak rychlá záležitost.

Ostatně (pokud neberu v potaz zmiňovaný stereotyp) ovládání námořních plavidel patří k tomu nejzábavnějšímu co Battlestations: Pacific nabízí. Na obrazovce kromě základních údajů vidíte u zaměřovacího kříže status každého z děl. Ty se právě mohou nabíjet, nebýt pro daný úhel palby dostupná nebo jsou rozbitá. Poslední zmiňovaný stav však není žádnou tragédií, protože v Battlestations: Pacific funguje jednoduchý systém opravování. Tentokrát však nepřidělujete muže na jednotlivé části lodi (zbraně, motory, apod.), ale pouze skrze kontextovou nabídku zvolíte tu oblast, která se má opravit.

Přes podobné menu vydáváte jednoduché rozkazy ostatním jednotkám ve formaci nebo se mezi nimi přes klávesovou zkratku přepínáte. Tuto vlastnost jsem ocenil zejména v situacích, kdy jsem s jedním letounem již vysypal náklad bomb a musel bych dlouho čekat na dobití a na otočení celého stroje. Místo toho jsem si přepnul na bombardér, který byl v ideální pozici a hlavně plně vyzbrojen. O vše se totiž již postarala umělá inteligence. Podobně jsem řešil i nepovinné úkoly v kampani, kdy jsem se s jedním křižníkem vrátil na místo vyzvednutí ztroskotaných námořníků a mezitím počítač obstarával řízení letadlové lodi.

AI se za celé dva roky, které uběhly od vydání předchozího dílu, stačila vyhoupnout minimálně na průměrnou úroveň a pokud jde o letecké souboje, tak tuto hranici překonává o výrazný kus. Nepřátelská letadla při náznaku nezbezpečí okamžitě opouštějí formaci a není vůbec snadné se jim dostat na kobylku. K lepšímu výsledku jim chybí však větší agresivita a o svůj život se tak budete bát pouze při krkolomných vývrtkách a nízkých přeletech nad pevninou. Naopak o něco více se zapotíte pod vodou v ponorce, kdy budete unikat před hlubinnými minami torpédoborců, které jsou velmi schopně řízeny.