Assassin’s Creed 2

Dostat se na novinářskou prezentaci Assassin’s Creed 2 byl boj. To nejprve PR Ubisoftu Mike Perry e-mailoval, že se mohu kdykoliv stavit. To jsem sice mohl, ale tamní slečny za pultem o mně nechtěli slyšet, protože moje jméno nebylo na jejich papírku. Odvolával jsem se na Mika. Toho snad ani neznali. Snažil jsem se tedy do budky procpat neviděn neslyšen, leč viděn jsem byl a následně i vyhozen. Rozhořčen, domluvil jsem si spicha přímo s Mikem, on moje lapálie nechápal, omlouval se, hnedka předal VIP vstupenku a ještě mi dal svoje číslo ať mu „určitě zavolám, kdybych ještě něco potřeboval.“ Otázkou je – stálo mi to všechno za to? Neříkám to úplně nadšeně, leč ano, stálo.

Luxusní předváděčku "jeden-na-jednoho" začala moje průvodkyně Laura nastíněním jejich ideje o Assassin’s Creed 2, kterou sdílejí snad všichni autoři nějakých pokračování. „Bereme to nejlepší z prvního dílu, stavíme na tom a přidáváme zejména rozmanitost.“ Nemohl jsem než přikývnout a utrousit poznámku o tom, že ty vedlejší questy v jedničce by si koňskou injekci variability opravdu zasloužily. E3 demo mě zavedlo do renesančních Benátek a ukázalo jednu z hlavních misí, kde měl Ezio, nástupce Altaira, za úkol sejmout mocnáře jménem Carlo. To je opravdový mizera, spoustě lidem akorát ubližuje a, to v první řadě, přímo se podílel na vyvraždění Eziovy rodiny.

Ukázka začala na nějaké noční párty, kde Ezio seděl na lavičce. Kámoši měšťané z každé strany jeden, Ezio jen tak chňapl okolo procházející stráž, potichu a bleskově ji zlikvidoval svojí vysouvací čepelí v rukávu a oběť nenápadně posadil na svoje místo. Nikdo si ničeho nevšiml a Eziovy pomocníci mrtvolu jen mezi sebou zarovnali, to aby vypadala jako chrnící vožrala. „To byla jen malá ukázka jednoho z našich nových smrtících útoků a triků,“ pravila pyšně Laura. „Teď ale k hlavní misi...“

Při první příležitosti vyskákala na domeček, z něj po střechách přeběhla až k věži a začala šplhat vzhůru. Jednou si při tom dala pauzu, to jen aby popadla nic netušící stráž a vyhodila ji z vyhlídky na zem. Na vrcholku věže čekalo na Ezia překvapení od kámoše Ledonarda da Vinciho – totiž létající stroj! „Vypadá úplně stejně, jako byl zamýšlen originál. K modelování jsme použili da Da Vinciho zápisky,“ vysvětlovala Laura. A dodala, že Ezio ho musí použít, protože je to jediný způsob, jak se dostat do Carlova hlídaného paláce.

„Ještě než vzlétnu, podívej se na ten výhled,“ pravila průvodkyně, ne a ne mi ukázat tu létající parádu, „Pokud jsi někdy byl v Benátkách, můžeš rozeznat skutečné budovy. Pracuje s námi univerzitní profesorka a expertka na renesanci, je to fantastická dáma, díky ní teď všechno vypadá jako doopravdy.“ Smůla, Benátky jsem nikdy neviděl. Takže hurá roztáhnout křídla!

Ezio skočil, vzlétl a šokované stráže po něm začaly střílet ohnivé šípy. Přišlo mi sice, že útoky byly jen tak na oko, že to jen designéři chtěli hráče postrašit, ale efektní byly. Směr Ezio určoval podle ohňů, které jeho souputníci zapálili, aby on zeshora viděl, kudy má plachtit. Celá tahle pasáž byla opravdu působivá, s vrcholem v momentu, kdy Laura klesla, za letu zkopla stráže ze střechy dolů. Následně bleskově vystoupala a jen tak tak při tom minula barák. Krásně se jí povedlo přistát na střeše Carlově pevnosti.

Na střeše hlídaly tři stráže. Jedna byla oddělená, příhodně postávající pod komínem. Ezio na komín vylezl a následně seskočil, aby při dopadu opravdu stylově probodl vojákovo hrdlo. Manévr známý z jedničky, ale toho se člověk asi nikdy nepřejí. Zbylé dvě stráže si záhadně ničeho nevšimly, byly otočeny zády a stály těsně vedle sebe. Ezio se proto rozběhl a využil toho, že namísto Altaira má vysouvací čepele na obou rukou. Eliminoval tak dva nepřátele najednou, potichu a bleskově!