Army of Two: The 40th Day

Co vaše volba způsobí se bezprostředně dozvíte skrze pěkné obrázky - v podobě statického komiksu, ovšem pro další vývoj hry tyto morální odbočky nemají prakticky žádný vliv. Ale jako zpestření jinak poměrně stereotypního vybíjení stovek nepřátel to působí docela svěže.

Však na druhou ze tří obtížností je postup místy docela obtížný, protože mnohdy na scénu nabíhají stále noví a noví protivníci a to ve velkých vlnách. Uvedené platí hlavně o místech, kde nevědomky zavadíte o ukrytý skriptík. Pak se najednou za vašimi zády prolomí zeď a během chvíle se o vás může otřít smrt, tedy pokud ji náhodou nebudete raději fingovat.

Kolega vás při fatálním zranění může odtáhnout z dosahu střelby a uzdravit jednou injekcí do hrudi, ale někdy to v tom dešti kulek opravdu není snadné. Totiž tlačítko pro léčení je trochu nešťastně identické, jako pro přeskok, takže se nám v kooperaci s živým kolegou často stávalo, že zdravý parťák v roli polního kuráta totálně zpanikařil. Možná při pohledu na tu pěkně krvavou stopu, co za sebou jako polomrtví při smrtelném plazení zanecháváte, pročež místo vytasení injekce raději přeskočil zídku - přímo nepříteli do rány.

Je ovšem třeba mít na paměti, že v kooperaci je hra oproti singlu mnohem obtížnější a nepřátel je víc, stejně jako je potřeba více munice na jejich likvidaci. Při opakování té samé přestřelky od posledního checkpointu jsem ale vypozoroval jisté vyklizení scény stran počtu protivníků přibíhajících na plac, což možnou další frustraci trochu snižovalo.

Nicméně všechno má svoje řešení. Zmíněné platí hlavně o bossech, které očekávejte v duchu obtížnějších nepřátel z minula. Je škoda, že tvůrci těmto hvězdám věnovali tak málo invence, že se spokojili s pouhými variacemi na opancéřované bosse z jedničky. Navíc tyhle těžkotonážníky hra později vrhá na scénu již zcela bez fanfár, jako téměř obyčejné vojáky, čímž se jejich role poněkud degraduje.

Bohužel hra dále přišla i o těch pár dopravních prostředků, takže z jedničky poměrně zábavnou jízdu na vznášedlu a skoky na padácích ve dvojce už nenajdete. Přitom nepřátelé velice rádi využívají služeb vrtulníků a obrněných transportérů. Nic z toho se vám řídit nepoštěstí, mažete výhradně po svých. Asi málokdo si ještě všimne vypuštění pohybových pípajících min ze zbraňového repertoáru vašich protivníků.

Snad největší zklamání na mě čekalo v úplném finále, tedy v poslední ze sedmi úrovní, ve starém čínském chrámu. Zde totiž naprosto nečekaně a bez jakéhokoli důstojného vyvrcholení přišel náhlý konec hry, po čemž jsme s kolegou na sebe jen udiveně civěli. Po větší bitvě na schodech chrámu najednou gong – tuš a adié Šanghaji! V kooperaci - na rozdělené obrazovce a na střední obtížnost, jsme tak závěrečné titulky spatřili po šesti hodinách čistého času, po jednom tisíci vykosených nepřátel a celkově devíti hodinách strávených v celé hře (včetně menu, nastavování, vylepšování zbraní, apod.).

Při druhém hraní kampaně, tady již sólo, jsem procházel díky nabytým zkušenostem a nižší laťce stejné hodnoty obtížnosti mnohem rychleji, takže zdatný střelec s AI parťákem jistě zvládne dokončit hru už za nějakých 5-6 hodin. Tedy pokud se trochu nezabrzdí hledáním tranzistoráků s nahrávkami vysílání místních rádií a sestřelováním artefaktů koček, což zde funguje jako sběratelský prvek.

Po dohrání jste odměněni neomezeným střelivem, přístupem skoro ke všem zbraním, nebo možností změny brnění, včetně výstroje z prvního dílu. Již na začátku si taktéž můžete zvolit z mnoha skinů typických železných lebek, co mají Rios se Salemem místo helmy. Na oficiálních stránkách hry si dokonce v editoru navrhnete vlastní design a posléze si ho převedete do hry. Je výborné, že zopáknout si lze jakoukoli misi, a to včetně pouze její dílčí části. Přeskakovat videa je však možné až po prvním dokončení hry, tedy při druhé rundě.

Záplatou na kratší kampaň se zdá být klasický multiplayer, kterýžto byl ale v review verzi samozřejmě nevyužitelný. Sestává ze čtyř režimů až pro 12 hráčů, kdy nejzajímavější je zřejmě kooperativní deathmatch, v němž proti sobě bojují týmy po dvou členech. Control pak značí standardní bitvy o pozice, které se musí zabrat a ubránit.

Warzone zase spočívá v kooperativním plnění stále se měnících úkolů, jež může mít každá ze stran rozdílné, popř. si navzájem brání v jejich splnění. Bonusový mód Extraction by měl být první měsíc od spuštění prodeje vyhrazen pouze pro zahraniční předobjednatele hry, později se však zpřístupní každému. Tato variace na hordu z Gears of War postaví maximálně čtveřici hráčů před valící se vlny počítačových nepřátel.

Z mého pohledu je tak pokračování Army of Two - oproti svému předchůdci, spíše zklamáním, jakkoli nelze upřít, že podobně povedených kooperativních her na trhu rozhodně mnoho není. Obával jsem se hlavně uniformního prostředí, které mě "nezklamalo", načež příklon k ještě větší lineárnosti je pohříchu jasně patrný. Přitom nových prvků mnoho není a navíc nemají ani žádný zásadní vliv na hratelnost. Nicotný je i upozaděný příběh a slabá délka bez žádného zapamatovatelného finále.

Na druhou stranu tu je stále dosti uspokojující pocit z poctivé spolupráce s živým parťákem, popř. s přimhouřením oka rozumně fungujícím počítačem řízeným kolegou - při sólo hraní, kterého se tak rozhodně nemusíte bát. Několika úrovním se nedá upřít půvab a příjemná rozlehlost, přičemž multiplayer sázející na týmové kamarádství životnost hry jistě dále prodlouží.

Popravdě, dvojku jsem si neužil zdaleka tolik, co jedničku. Očekával jsem více taktických možností a rozsáhlejší levely, lepší interakci okolního prostředí, nápaditější skripty a aspoň jedno překvapení, které by mi pomohlo si tuhle hru zapamatovat. Demo mne navnadilo, plná hra pak poněkud zklamala. Abychom si rozuměli, díky kooperativní náplni jde stále o nadprůměrný titul, ale současně titul, který se od prvního dílu vlastně nikam neposunul. Tedy při zhodnocení sólo a co-op kampaně, dojem by mohl vylepšit další multiplayerový vklad, který ovšem nebylo možné otestovat. Bez něj je to tak na šest trochu odřených bodů z deseti. Martin Kaller