Aliens vs. Predator

Dvě nejslavnější mimozemská monstra poněkud utrpěla v posledních několika letech filmy a hrami slábnoucí kvality. Během osmdesátých let ale právem kralovala kinům a následně v devadesátých také hrám. Z jejich potenciálu přitom nic nevyprchalo! Geniálně vymyšlené mimozemské zrůdy, stejně jako stylové doplňky od rekvizit až po hudbu, jsou stejně působivé i dnes. Jen to všechno někdo musí umět použít se stejnou pečlivostí a vychytralostí, jako kdysi např. James Cameron, … nebo Rebellion – tvůrci původní AvP FPS hry pro konzoli Atari Jaguar - geniálně děsivé, kruté a zábavné.

Samozřejmě jsem se tedy těšil na třetí evoluci tohoto skvělého intergalaktického koktejlu od stejných tvůrců (byť původní vývojáře v Rebellionu už z velké části nahradily mladší posily). Zároveň jsem ale měl strach, že to dopadne podobně jako ostatní rychlokvašky s vetřelci a predátory v posledních letech. Například Turok nedávno ukázal, jak se vzkříšení kultovní klasiky a skvělého nápadu může proměnit v sice pěknou, ale bezduchou hru. Zkrátka a dobře, nedělal jsem si přehnané naděje – a tím víc mě první noc s preview PC verzí šokovala: je totiž perfektní, snad ve všech ohledech lepší, než cokoliv s vetřelci (a/nebo predátorem), co jsme doposud mohli hrát.

Děj úvodních levelů mě zavedl na planetu, kde lidé právě odhalili prastaré mimozemské vykopávky (nápadně podobné pyramidě z filmu AvP). Po vstupu dovnitř se staly dvě věci zároveň: ožila vetřelecká vajíčka a pyramida vyslala signál do vesmíru. Jelikož je hra zasazena do událostí po druhém vetřeleckém filmu, chamtivá společnost Weyland-Yutani už si dává lepší pozor, když vetřelce nechá opatrně vyzvednout a pěstovat vědeckým týmem přímo na planetě. Pro jistotu také posílá vojenskou jednotku, která má na vše dohlédnout...

Mezitím na planetu přilétá lovit také jeden z predátorů, přilákaný signálem probuzené pyramidy. Bohužel se mu do těla dostane vetřelecký zárodek a vznikne mutant. Ten je ovšem zneuctěním a zároveň vysoce ceněnou kořistí mezi ostatními predátory, kteří tak na planetu přilétají ve větší skupině pro mimořádnou loveckou trofej. Ve svém hnízdě přitom bdí vetřelecká královna a spřádá plány, jak tohle krvavé hřiště proměnit v co nejpočetnější zásobu živoucích inkubátorů pro její vajíčka. Hře se dokonale daří navozovat a udržovat syrovou atmosféru nelítostného masakru, který nemůže dopadnout pro nikoho dobře.

Při hraní za člověka jsem dorazil na prokletou planetu jako člen vojenské jednotky, jejíž vesmírná loď je záhy zničena konkurenčním plavidlem predátorů. Po nouzovém přistání jste sami, máte jen pistoli a čelíte potemnělému labyrintu chodeb lidské základny, poznamenané explozemi a kyselinou, kterou mají vetřelci místo krve. Hra mučivě dlouho vyčkává, než vašemu opatrně postupujícímu vojákovi vžene do cesty prvního vetřelce – a dá jasně najevo, že tohle není žádná střelecká galerie.

Souboj byť i s jediným vetřelcem je intenzivní bitva, u které si nejste jistí výsledkem ani tehdy, když se k vám postřelené zvíře už jen plazí skrz vlastní krev a cení vražedně ostré zuby. O to intenzivnější jsou pak sekvence, kdy máte s několika dalšími přeživšími ubránit barikádu před nájezdem těchto monster nebo když se ocitnete v jedné místnosti se samotnou královnou.

Hra za vetřelce je o nelítostném infikování lidských „dobrovolníků“ v laboratoři. Při krvavém klubání se jeden konkrétní vetřelec narodí poněkud speciálním způsobem. Vědci jej správně otipují jako výjimečně slibný vzorek, vypálí mu na hlavu číslo 6 a začnou sérii odvážných experimentů, zaměřených na inteligenci vzorku a případnou šanci jej zkrotit. „Šestka“ nepotřebuje moc času na to, aby dozrál a našel způsob, jak z laboratorního vězení uniknout.

Při brutálním postupu skrz nejtemnější kouty základny vetřelec skáče na své zoufalé oběti. Pokud jste si mysleli, že ukousnutí hlavy lidskému vojákovi je brutální, tak počkejte, až se přiblížíte k bezbrannému civilistovi a hra vám s krutou vypočítavostí nabídne možnost jej „zpracovat“. Svými pařáty chytnete divoce křičícího člověka a podržíte mu hlavu tak, aby se přibíhající facehugger mohl snadno přisát. Z toho se mi opravdu udělalo nevolno ...

Při hře za predátora jsem zase podstoupil jakousi zkoušku dospělosti: vhozen do špinavé jámy kdesi v džungli, mezi prastarými groteskními ruinami. Zde na mě byli vypouštěni vetřelci, které jsem musel postupně likvidovat zbraněmi na blízko i na dálku. Planeta se pak stala nefalšovaným loveckým rájem. Díky schopnosti skákat ze stromu na strom a zneviditelňovat se, lze děsit i lovit lidské protivníky přesně podle své chuti (nechybí možnost lákat je k sobě pomocí playbacku jejich vlastních hlasů). Horší to ovšem bude s vetřelci, kteří vás často donutí k patřičně krvavému a brutálnímu boji tělo na tělo. Predátor a jeho sofistikované vybavení také vyžaduje od hráče největší míru trpělivosti.