Alice: Madness Returns
Alenka nás vzala na krátký výlet do Říše divů.
Největší pozornost po Battlefieldu 3 na nedávné předváděčce v Londýně vzbuzovala nová Alenka. Ta nakonec, jak jste asi už stejně zaregistrovali, neponese původně proklamovaný název American McGee's Alice 2 s podtitulem The Return of Alice, ale jednodušší a prostý Alice: Madness Returns, kupodivu také již bez přídomku svého tvůrce McGeeho v titulku, i když jeho studio má samozřejmě i tuto Alenku na svědomí.
A další malá změna nastala ještě ohledně žánrového zařazení, protože z původního označení hry jako psychedelické adventury mi po důkladném zahrání asi dvacetiminutové ukázky na Xboxu 360 vykrystalizoval spíše takový hororově laděný mix mlátičky/bojovky a plošinkového skákání. Rozhodně nečekejte nějaké dlouhé dialogy, tady se prostě holka v sukénce ohání podivnými zbraněmi jak typický akční hrdina nebo zdolává různě obtížné překážky.
Nová Alenka mi vlastně už od prvních okamžiků tak trochu evokovala jiný titul od EA – Dante's Inferno. A to nejen podobným hodně akčním laděním, ale také syrovou, temnou a jakoby pekelnou atmosférou zdejšího zvráceného světa Říše divů, do něhož se naše Alenka zase dostala. Ona i ta použitá barevná paleta je situována do jakoby vybledlých a nevýrazných šedivých tónů, do nichž je oblečen celý zdejší a vskutku groteskní svět s houbičkami, pokřivenými gotickými stavbami a hodně podivnými nepřáteli.
Však jsem musel hnedle po usednutí před televizi odrážet např. jakési pološašky s extrémně placatými tělíčky, v nichž byla díra obtažená ze symbolů hracích karet. Opodál zase trůnil obtloustlý minibosík, z něhož čouhaly čadící komíny jak z manifestace školních kamen po zdražení uhlí. A finální velký boss už došel vrcholu absurdního a abstraktního pojetí tohoto dobrodružství, když mne napadla obyčejná čajová konvička na pavoučích nožkách. Když jsem pak sledoval mé britské kolegy, rozhodně při hraní nevypadali, že by si z ní chtěli uvařit ten svůj čaj o páté. Tak drastický přístup Angličana k čajovému obřadu jsem věru ještě neviděl, když do ní jeden bušil houpacím koníkem, až jí odletělo víko!
No jo, houpací koník, tedy spíše jen ta jeho hlava na tyči, což je jedna z dalších zdejších podivností, jako zajímavý zbraňový kousek z Alenčina repertoáru. Stejně jako další prapodivný kulomet v provedení velkého mlýnku na pepř, nebo již dvě tradičnější ostří jakýchsi velkých nožů, s nimiž Alenka neumí čarovat jen v kuchyni. A samozřejmě nechybí ani bombička zvící vzhledu roztomilého výbušného králíčka.
Ona se Ála také s ničím moc nepáře, co nepřeskočí, to zabije, nebo alespoň sprostě okomentuje, no do té něžné dívčiny v modrých šatečkách bych to ani neřekl. Když má pak na kahánku, jakože zdejší souboje působí docela obtížně, tak se jí ještě zakalí zrak, obraz zešedne a v posledním záchvatu zuřivého šoku se Alenka teprve pořádně rozparádí! Docela mne tak překvapilo, že souboje a bitky jak na blízko, tak i na dálku s tím pepřením nepřátel (dokonce za něj dostáváte bodíky do sběratelského skóre) jsou většinovou náplní hry, pak zbývá už jen to překonávání překážek a hopsání s rozevlátou sukénkou.
V tom skákání Alence pomáhá i speciální ostříží pohled, kdy se na chvíli ukáže řešení různých minihádanek. Kupř. jsem si to vyzkoušel v jedné úrovni, kde nad hlubokou propastí jezdily různě položené desky, které ale nebyly normálně moc dobře viditelné. Alenka se lépe podívala, okraje průhledných plošinek se na moment vybarvily, načež jsem mohl lépe odhadnout jejich pohyb a snadněji tak proskákat dále na palouček ohraničený ploty, kde už na mě čekala ta zmíněná partička velitele v podobě kouřících komínků se svými kartičkovými nohsledy.