Zaklínač 2 hloubkové dojmy
Předvoj recenze po opakovaném dohrání třetiny hry.
V návaznosti na víkendový fotoseriál vám nyní přinášíme slíbené textové dojmy z preview-verze Zaklínače 2, kterou nám polský CD Projekt poskytl. Po dohrání prologu a prvního aktu, které byly v novinářské verzi k dispozici, můžeme již v úvodu s klidným svědomím říci, že se máme opravdu na co těšit!
Andrzeje Sapkowského jsem měl jako autora vždycky rád, možná proto, že se mu povedlo vytvořit drsný fantasy svět, v němž se odráží i mnohé problémy současné společnosti. Jeho knížky a povídky patří právem k mým oblíbeným. O to víc mě potěšilo, že je na ně v druhém dílu mnohem více odkazů, než v prvním Zaklínači. Konečně se také začne řešit Geraltova amnézie z prvního dílu a zjistíme i důvod, proč byl v tak zuboženém stavu, v němž ho kdysi ostatní zaklínači poblíž Kaer Morhenu našli. O co konkrétně půjde, vám ale prozrazovat nebudu a na žádost autorů se i v následujícím textu vyvaruji zásadních spoilerů, protože příběh je to nejlepší, co Zaklínač 2 nabízí.
Děj je rozdělen do tří kapitol a v každé z nich navštívíte jiné místo. Mnohem větší měrou, než kdy dřív, teď vše sklouzává k politikaření a zaklínač se zaplete do spousty situací podbarvených všudypřítomným rasismem a nesnášenlivostí jednotlivých ras. I možnosti rozhovorů se rozrostly, přibylo přesvědčování, zastrašování, a nově jdou postavy ovlivňovat i pomocí znamení Axie. Co komu řeknete, se vyplatí dvakrát rozmyslet, protože na zbylé možnosti se často ani nedostane. Během některých konverzací ubíhá dokonce i čas, po jehož vypršení se automaticky zvolí standardní odpověď. A to často i v situacích, kdy může jediná špatná volba znamenat hodně rychlý game over, zvlášť, když na vás míří desítky šípů. Také ve vzduchu cítíte to napětí?
K tomu si přidejte spoustu nelinearity, ale zároveň i bezmoci, která vás jako obrovské kladivo udeří zrovna ve chvíli, kdy na vaši hlavu dopadnou následky vašich rozhodnutí. Opět totiž musíte volit menší zlo, protože jedno je často horší, než druhé. Nabízí se tu i srovnání s nedávno vydaným Dragon Age 2 (recenze), které je nelineární v podstatě jen díky rozvětveným rozhovorům a jeho nosná linka zůstává v podstatě stále stejná. Ne tak v Zaklínači 2, zde má téměř každá volba zásadní vliv na osudy herních postav, a na to, zda budou žít, či ne. Opravdové žně ale nejspíš přijdou až se začátkem druhého aktu, kde se v závislosti na vašich předchozích rozhodnutích můžete objevit úplně jinde, než hráč, který se rozhodl jinak.
Už v prologu jsem narážel na spoustu postranních chodeb, místností, uliček a domů, které jsem mohl lehce minout a jakmile se mi otevřel první akt s lesní vesnicí Flotsam, tak se tento můj pocit ještě prohloubil. Přilehlý hvozd je opravdu rozsáhlý a i v přístavu je co dělat - vedlejší questy totiž tentokrát získáváte nejenom z nástěnek a z rozhovorů, ale mnohdy si vás najdou i samy - stačí se objevit v pravý okamžik na pravém místě (opět se rozlišuje mezi čtyřmi denními dobami). Jde to až tak daleko, že půjdete-li jen po hlavní dějové lince, která se dá proběhnout ještě relativně rychle, minete zhruba 80 procent zbylého herního obsahu. A to by byla škoda.
Dovednosti jsou v druhém Zaklínači rozděleny do jednoho základního a tří dalších rozsáhlých stromů. Specializovat jsem se mohl buď na magii, alchymii, nebo na čistý boj, což je pro znovuhratelnost vítaná změna. Každá schopnost jde navíc povýšit hned několikrát. A aby toho nebylo málo, tak jsem nacházel i různé mutageny, s jejichž pomocí jdou skilly dál vylepšovat, podobně jako třeba slotové zbraně nebo brnění. Svůj zaklínačský um ovšem můžete podpořit i nejrůznějšími lektvary – přičemž meditovat už konečně můžete kdekoliv.
Na nepřátele je stále potřeba ocelový a stříbrný meč, podle toho, zda jdete proti lidem nebo bestiím. Oproti prvnímu dílu ale zmizela komba a z úderů zbyl jen rychlý a silný (levé a pravé tlačítko myši). Každý je přitom účinný na jiné protivníky. Ovládání je namapováno na standardní čtyřkombinaci WASD, přičemž klávesou E blokujete, Q sesíláte znamení a R házíte bomby a další věci na dálku. Hra se tímto tahem otevřela i širšímu hernímu publiku, ale k nějakému přílišnému zjednodušení naštěstí nedošlo.
Zůstaly totiž kotouly, používání znamení, bomby a přibyla i možnost vykrývat údery, házet vrhací zbraně a mnoho dalších věcí, takže se nemusíte bát, že by se Zaklínač změnil v nějaký klikfest. O tom by se možná dalo uvažovat pouze na nejlehčí obtížnost, která k tomu svádí asi nejvíc, ale i při ní jsem se občas pěkně zapotil, zvlášť tváří v tvář přesile.
Ono vůbec někam naběhnout a všechny vybít, to v druhém Zaklínači naprosto neexistuje. Musíte být vždycky sakra opatrní, abyste bojovali s co nejmenším počtem nepřátel, protože jinak vás obklopí a zasypou tolika ranami, že si ani neškrtnete. Na hard jsem se pak bez včasného blokování, dobrého načasování a účelného používání lektvarů už neobešel. A když si mě vzali do parády třeba duchové nebo někteří těžší bossové, tak jsem se musel hodně ohánět, abych vůbec přežil (mnohdy navíc s notnou dávkou štěstí). Naštěstí jde pomocí klávesy CTRL zpomalit čas a přezbrojit, takže ani taktika z bojů úplně nevymizela. A u některých questů se k vám připojí i vaši společníci, kteří jsou dost často vítanou posilou.
Na druhé stránce: plížení, vedlejší herní činnosti, předměty, grafika, příběhová zápletka a závěr.