Winter Sports 2010: The Great Tournament

V duchu hesla „ať se hráč nemusí pokud možno o nic starat“, odstranili autoři dokonce i řadu prvků a ukazatelů, se kterými se ještě v Torino 2006 muselo počítat. Pro příklad si vezměme třeba biatlon, s jeho kruhovým ukazatelem energie, výdrže, únavy… jó tehdy se ještě musel hlídat stav a kondice závodníka. Winter Sports 2010 tohle všechno ruší a namísto toho mají… nemají vlastně vůbec nic. Po startu do závodu (při kterém stačí jen třikrát stisknout tlačítko v pravý čas a nabrat tak rychlost) už jen kurzorem vedete biatlonistku (pohlaví je v téhle hře samozřejmě dáno předem, kdepak abyste si něco vybírali) po trati a čekáte až doběhnete k první střelecké mezihře. Což pochopitelně netrvá dlouho, aby se snad někdo nezačal nudit.

V prvním okruhu se střílí v leže, ve druhém ve stoje – přičemž obojí je znázorněno pouhým přesouváním zaměřovače po terčích. Můžete sice zadržet dech (a na okamžik tak ustálit mířidla) ale není to nutné, když hra nebere extra v potaz únavu závodníka. Mimochodem okruhy, ty samozřejmě usnadnily práci modelářům, vždyť proč vytvářet dvakrát tak dlouho trať a piplat se s okolím, když je možno odjet dva stejné okruhy, lišící se jen zmíněnou střelbou.

Vtipné jsou i penalizace za minutí terče. Díky různým ústupkům došly tyhle tresty tak daleko, že hra vašeho závodníka namísto vteřin k celkovému času jen na okamžik zpomalí. Ti, kdož pálili bezchybně, tak opouštějí střelnici standardně, kdo měl smůlu a netrefil… pár vteřin se plouží jako šnek. To ho naučí.

Podobných šíleností je přitom hra plná. Třeba takový snowboard cross, nutící hráče provádět triky na skokáncích. Vypadá to přece hezky, když vystřihnete nějakou tu třistašedesátku, back flip nebo grab. Jenže ve hře nejsou žádní rozhodčí, nic se nehodnotí a rozhoduje jen čas, respektive pořadí v cíli. Dělání triků je tak lehce kontraproduktivní, lze za ně sice elegantně a snadno doplnit adrenalin a pak ještě více zrychlit, při akrobacii je ale zároveň vyšší riziko pádu a hrozí ztráta cenných vteřin. Konečně totéž, v bledě modrém, se dá říct i o freeride lyžování. Proč se tlačit s kolegy ve skupince, předvádět na skocích roznožky, helikoptéry a všelijaké otočky, když stačí lehce poodjet, skokánkům se nejlépe úplně vyhnout a dojet v poklidu do cíle jako první?

Tyhle zimní hry jsou prostě hodně svérázné a ne zrovna zábavné, zvlášť pakliže k nim zasednete sami. Je sice hezké, že díky režimům Quick Cup a Career můžete soupeřit s počítačem v různých mini-pohárech a turnajích. Sestavit si můžete i vlastní, ovšem vždy půjde jen o sérii nějak poskládaných a namixovaných disciplín, kde vám hra posléze spočítá body a oznámí, že jste vyhráli, před Ruskem a Německem. Na konkrétní jména se tu totiž jako obvykle nehraje a závodí proti sobě jen nic neříkající vlaječky. Marnost takového počínání jen podtrhuje fakt, že ta česká (tím spíš slovenská) absolutně chybí. O nemožnosti navolit si sportovce, potažmo jeho vzezření, už řeč byla. Všichni jsou jako klonovaní, odlišují se jen zbarvením kombinézy.

Malý náznak inovace (a snad i zábavy) slibovala kariéra, se svým žebříčkem bodů a upgrady. Za každou medaili a umístění na bedně v ní získáváte body, za něž potom cvičíte a vylepšujete své svěřence. Postačí jen přihodit dvacet bodíků skokanovi na lyžích a dalších deset biatlonistce, …no a v dalším závodě už byste měli poznat mírné zlepšení v podobě lepšího odrazu na hraně můstku, či přesnější mušce ve střelbě. Kromě výkonnostní stupnice 0-100 u každého sportovce, lze ještě dokoupit i nějaký ten speciální předmět. Vztaženo ke zmíněným příkladům – představte si třeba lepší rukavice (skokan má tendenci doletět o něco dále) nebo kvalitnější flintu, slibující méně poskakující zaměřovací kříž.

Pointa celého snažení pochopitelně tkví v postupném odemykání dalších a dalších pohárů, soutěží… a vidině týmu natrénovaného na 100%, s maximálním vybavením a zlatými medailemi kam jen oko dohlédne. Hodinku-dvě vás to možná zabaví, ale hráčů, kteří tento mód dotáhnou až do konce, bude asi minimum. A prakticky totéž si myslím o bonusových Challenges, pod kterými se skrývá co jiného než série specifických závodů. Více jak čtyřicítka připravených výzev nahlíží na jednotlivé sporty trochu jinak, když nutí dělat hráče psí kusy a prokazovat jeho dovednosti. Na mapce složené ze šestiúhelníků postupně otvíráte nové soutěže, tentokrát ale okořeněné o sběr artefaktů a vyhýbání se smrtkám.

Tady už zkrátka při sjezdu nejde jen o co nejvyšší rychlost a ideální stopu, ale navíc je nutno sbírat třeba penízky roztroušené po svahu. Řidič rozjetého bobu se zase v ledovém korytě musí vyvarovat všech lebek se zkříženými hnáty… a tak dále. Inu snaha o oživení a trochu jiné pojetí klasických disciplín, nikoliv špatná, ovšem ani příliš objevná. Stejně jako v případě jiných herních módů, chvíli je to zábava, několik výzev si asi vyzkoušíte… ale na delší čas to nebude, už jen kvůli obtížnosti. Úkoly mají mnohdy dost přísně nastavená zadání, v duchu „neposbírej během závodu víc jak pět smrtek“ nebo „vysbírej na sjezdovce třicet mincí“, což sice při troše snahy není nemožné, avšak navrch je nutno být v cíli i ve stanoveném čase a to už není zrovna legrace.