Vancouver 2010

Pokud jsem minule kritizoval Winter Sports 2010 za příliš arkádové pojetí a maximální zjednodušení prakticky všech aspektů, pak Vancouver předvádí pravý opak. Ne že by snad aspiroval na ultimátní zimní simulátor, přesto klade na hráče určité požadavky a nabízí veliký prostor ke zlepšení. Pro příklad vezměme znovu skoky na lyžích – v jádru snadnou, byť mnohdy záludnou disciplínu. Na startu je tu potřeba pohlídat si správný vítr, pak se ideálně odpoutat a rozjet, klíčový je pochopitelně také odraz na hraně můstku. Korigování těla v letu se potom jeví samozřejmé, stejně jako přistání, které je pojato znovu velmi akčně a nervydrásajícně. Hra přitom každý popsaný úkon sleduje a hodnotí na stupnici 1-100, vyhodnocení i rada kde ztrácíte následuje okamžitě.

V podobném duchu jsou ošetřeny takřka všechny sportovní výkony ve hře, nikoli jen starty a případné akce typu salta při akrobatickém lyžování. Cit pro vhodně trefená ovládací schémata prokázali tvůrci už u Beijingu, u zimního Vancouveru potom dokazují, že to jde i bez usilovného střídavého mačkání akčních tlačítek. Přestože při startech je povětšinou nutné trochu zabrat a pomoci borce rozjet, hra staví veskrze na postřehu (včasné reakce) a precizních a ladných pohybech. Byl jsem vážně překvapen, jak rychle se s postupem času lze zlepšovat, což je pochopitelně ideální nejen pro hru více hráčů. Na rozdíl od unylých a nezáživných Winter Sports 2010, předkládá Vancouver 2010 opravdové výzvy.

Na skok ještě k oficialitám. Stalo se již neradostným standardem, že licence se u podobných her prakticky neprojeví a ani Vancouver nevybočuje z řady. Povídačky na obalu o „té jediné skutečné“ hře zimní olympiády udělají jistě svoje, stejně jako symbol pěti kruhů. Právě loga a tradiční znaky jsou však asi to jediné, čím se titul odlišuje od bezejmenné konkurence. Místo slavných jmen a známých sportovců tak soutěžíte pouze proti vlaječkám a soupeřům označeným jako CPU USA. Alespoň že Česká republika tentokráte nechybí a lze reprezentovat, i bratry Slováky minula účast ve hře jen těsně. Při pohledu z dálky možná leckdo hned nerozpozná vlajku Slovinska. ;)

Zcela vypuštěno bylo také slavnostní zahájení her, Beijing 2008 měl alespoň ceremoniál s ohňostrojem. Zdejší prezentace však začíná a končí u představovačky startujících, respektive stupňů vítězů a státní hymny. Nikdo si nedělal extra starost ani s komentářem, to jediné čím se hlasatel zaobírá (kromě borců ve startovních blocích) je odpočet a v cíli maximálně výkřik o novém osobním/světovém rekordu. Dokonce i ten poslední závan oficialit a možný olympijský nádech v podobě informačních loading obrazovek, zhatila v mém případě technika. Na konzolích si hráči patrně stihnou přečíst všelijaké zajímavosti z historie a fakta o různých disciplínách během nahrávání dat. Já ale neměl absolutně šanci, když moje PC zvládalo přesun na sportoviště za pár vteřin.

Výše vyřčené ale vlastně není kritikou, takhle to u olympijských her jednoduše chodí. Pět spojených kruhů v hlavním menu nebo na panelech kolem sportovišť a šmytec – tak se projevuje oficiální licence. Toliko na vysvětlenou těm, kdož by snad čekali něco víc. Ostatně proč se trápit s nějakými zbytečnými animacemi, když i to málo, čím hra disponuje (úvod na sportoviště, předstartovní hecování a procedury), budete po chvíli stejně přeskakovat. Přitom rituál posádky dvojbobu či zdravice divákům na sjezdovce vypadají hezky a povedené jsou i projevy emocí po závodě, neřku-li scény ze stupňů vítězů, kdy vlajky vzhůru letí a znějí hymny.

Po technické stránce na tom není nová zimní olympiáda vůbec špatně, jakkoliv srovnávat se špičkou (respektive tím, co předvádějí jiné žánry) opravdu nelze. Co vynikne, je dozajista precizní rozpohybování, aneb motion-capture je jistota, nebo vizuální efekty starající se o dojem z rychlosti. Naproti tomu na polygonech či texturách by se jistě dalo přidat – tím spíše u PC verze. Na druhou stranu Vancouver 2010 vznikal primárně pro konzole, což se konečně projevilo též na hardwarových nárocích. K hraní postačí 3GHz procesor s jedním jádrem a nějaká ta GeForce 7600 (či její ekvivalent) s pixel shadery 3.0.

Co se ozvučení týče, nepřekvapí jen prázdná komentátorská kabina, ale i řízný soundtrack vyhrávající na každém kroku. Že muzika podbarví čas strávený v menu a nájezdy kamer během prezentace sportovišť se dalo jistě čekat, ovšem skladeb od Sum 41, Steriogram nebo Marianas Trench, znějících při vlastním závodění, by se nadál asi jen málokdo. Jejich produkce ale kupodivu nijak neruší, ba naopak. Tyhle kapely sem docela pasují a jejich ne zrovna tklivé písně ještě vylepšují zážitky z rychlé jízdy v korytě, potažmo na sjezdovce.

Jestliže jsem Winter Sports 2010 posledně tituloval jako „zábavu sotva na jeden víkend“, Vancouver 2010 vydrží nepochybně déle, nejen díky obsahu a soutěživě pojatému provedení. K téhle hře se jednoduše dá vracet, můžete pilovat dovednosti a posunovat rekordy. Hlavní olympijský režim jde mimo to hrát ve více hráčích a to nejen u jednoho PC, ale i po síti a internetu. Samozřejmostí jsou i světové žebříčky s All-Stars výkony a nejlepšími časy. O zábavu je díky módu Challenges postaráno také v singlu, v bláznivě pojatých soutěžích. Z velké části jde znovu o jakési „hry naruby“, když je hráč nucen srážet sněhuláky, nebo třeba projíždět jen sudé branky při slalomu. Naproti tomu závody proti ghost-protivníkům řádně prověří váš um, jsou totiž málem bezchybní.