Torchlight

Nejdůležitější ale je, že předměty jsou dostatečně atraktivní na to, aby vás hnaly dál aneb ta stará známá pohádka o lootování. "Byl jednou jeden pařan, který našel meč s poškozením o 50 bodů více než jeho stávající, ale postavička nebyla dostatečně silná na to, aby jím máchala. I hrál a hrál, leveloval, až konečně meč v rukou třímal a nepřátele suverénně decimoval, i hnal se dál, až najednou našel dvakrát tak dobré brnění, ale jeho obrana nebyla dost vysoká, i hrál a hrál a leveloval a jeho/její krásnější polovička jen marně hudrala z ložnice..." Herní náplň, dungeony i nepřátelé se v Torchlight trošku okoukají, ale statistiky u vybavení prostě nikdy.

Prakticky vše, co máte v inventáři, můžete samozřejmě přiřadit na snad dvacet různých hot keys, takže všechny lektvary, kouzla a speciální skilly máte celou dobu po ruce. Koneckonců, jinak by hrát hardcore obtížnost ani nešlo. Což mi tak připomíná – nehrajte na medium, a už vůbec ne na easy! Tvůrci to s tou obtížností trošku povolili a první dvě jsou skutečně jen o bezhlavě nudném klikání, s nulovou nutnosti zapojovat kdovíjakou taktiku či kombinovat speciální útoky.

Hardcore, o tom to je! Lijete do sebe jeden lektvar za druhým, prsty vám skáčou po klávesnici jako klavírnímu virtuózovi, a umíráte. Zajímavé je, že tvůrci vám po smrti dají na výběr mezi mírou „potrestání“, totiž že vás buď oživí na stejném místě za cenu ztráty zlata a zkušeností, anebo vás pošlou na začátek. Spolu s tím byste měli ještě vědět, že v Torchlight neexistuje něco jako save a vše, co uděláte, se promptně zapíše do pamětí hry a nemůžete to vzít zpátky. Omylem jsem takhle na začátku dal jednomu pochybnému alchymistovi své dvě nejlepší zbraně, aby mi je zkombinoval, ale proces se nevydařil a já o ně nenávratně přišel. Nervy tekly.

Na těžší obtížnost vás navíc hra nutí vymetat vše, co nabízí. To s sebou nese i plnění všech vedlejších úkolů, v prvé řadě ve formě nákupu portálů od obchodníků, které vás přenesou do víceméně tréninkových dungeonů, kde si pohoníte ego, statistiky a snad i poskočíte na vyšší level. Jinak vedlejší úkoly tady zadávají všeho všudy tři NPC a opět jde jen o takovou tréninkovou odbočku od hlavní dějové (ha, prej dějové!) linie. Čestnou zmínku zasluhuje chrastící robot s poetickým srdcem, který vás vždycky pošle zlikvidovat bosse XY, aby o vás mohl napsat hrdinskou báseň. Smysl pro humor tu nechybí.

Celý Torchlight je vlastně taková groteska, vzhledově ve stylu World of Warcraft. Vizuální styl je MMO ikoně zcela poplatný (to i včetně směšných HW nároků), takže můj hrdina na steroidech měl obří ruce, obří hlavu, obří chodidla, ale pidi tělíčko. Včetně oblasti pánevní. Chudák (ach ty pubertální vtípky...).

Závěrem a do počtu ještě zmíním hudební doprovod, ale to jen proto, že jej má na svědomí Matt Uelmen, stvořitel soundtracku pro obě Diabla. Muzika špatná není. Je vlastně fajn. Ale hudebních smyček je zoufale málo, a tak se soundtrack ke konci hry stává ošuntělým.

On vůbec je ten konec hry takový nezáživný, monotónní, a posledními několika dungeony jsem se prosekával vážně „už jen abych toho Torchlighta dohrál.“ Avšak 80% předchozího matroše bylo skvělých. P.S. Malá rada do života – večer to nespouštějte. Ledaže byste měli další den volno. S Torchlight čas letí jak blázen a než se člověk naděje, jsou čtyři hodiny ráno.