RECENZE Thief
Hře s přetlakovými komorami někdo ukradl pár měsíců.
Je noc a on sedí na střeše domu, ve stínu hodinové věže. V černém korzetu, černé roušce a černé kápi, pod zamračenou oblohou Města, dokonale splývá se stíny kolem něj. A čím méně je nápadný, tím ostřeji vnímá všechny a všechno pod ním. Támhle si povídají dva kupci, jeden z nich se otočil zády ke zboží na jeho stánku. Támhle prochází měšťák, jehož měšec se snad až příliš nápadně pohupuje spíš u jeho zad, než u boku. Z pod parapetu okna naproti přes ulici jde namodralé světlo - někdo tam bydlí a může si dovolit elektřinu. Určitě tam bude mít něco cenného k "vypůjčení". Postava v kápi sleduje všechno a všechny lesknoucíma se očima. Tohle není Batman. Ani žádný hašašín. Tohle je zloděj. Ten Zloděj.
Život ve stínech
Thief je hra, která staví na síle jednoduché myšlenky. Její jednoslovný titul dokonale vystihuje, co dostanete. Člověk asi nemusí být zrovna kleptoman, aby ho alespoň jednou za život nenapadlo, jak snadné nebo těžké by bylo něco ukrást. Jak už to u her bývá, dostanete příležitost tuhle v realitě nevhodnou a nebezpečnou fantazii naplnit. A aby to bylo zajímavější, neodehrává se to v současnosti (kdy největší zloději páchají svoje mistrovská díla v politických funkcích nebo hackerských doupatech), nýbrž ve středověku. Spolehnout se tak budete musíte na svůj postřeh, hbitost, vynalézavost, pár jednoduchých pomůcek a především: šikovné ruce, ve hře skvěle animované a využívané.
Záměrně se snaží vystavět herní svět a situace v něm tak, aby nebylo možné krást příliš snadno a už vůbec ne pobít stráže nebo nepřátele, abyste následně mohli věci posbírat nerušeně. V praxi to znamená, že by byl velký omyl očekávat hru, ve které je "akční" postup stejně validní jako ten plíživý. Tohle není Dishonored nebo Splinter Cell. Zdejší hratelnost vás jasně staví do role slabšího, citelně hůře vyzbrojeného antihrdiny. Jednoho protivníka možná ještě složíte (obzvláště, pokud se k němu dostanete pěkně potichu, ze stínu, zezadu) ale dva a více už představují vážný problém. Zapomeňte tedy na nějaké probíjení se k cíli: tohle je opravdu hra se stíny, důsledná a nesmlouvavá.
Naprostá dokonalost
Ačkoliv hra samotná vám nedá příliš svobody, pokud jde o herní styl, můžete si i tak svůj zážitek přizpůsobit v takové míře, jak jsme to snad ještě neviděli. Jak je to možné? Protože Thief disponuje neuvěřitelně podrobným nastavením hry (i v testované PS4 verzi). V dlouhé řadě možností, nabízených v hlavním menu před spuštěním, si můžete dokonale přizpůsobit jednotlivé části grafického HUDu (ikony na obrazovce během hraní, ukazující například směr k cíli nebo pozornost konkrétní stráže), ale také například vypnout monolog vašeho zloděje (slouží částečně jako nápověda pro řešení hádanek apod.) nebo dokonce úplně zakázat používání zásadního "šestého smyslu" (kterým jinak můžete vyhledávat předměty, pasti i nepřátele).
Vedle několika volitelných obtížností zde najdete také obtížnost "vlastní", kde je možné plno parametrů a podmínek (např. zda můžete zabíjet civilisty, jak dalece omezíte možnosti ukládání či dokonce nefalšovanou perma-smrt) ručně nastavit. Hra vás přitom za všechna nastavení vedoucí k vyšší obtížnosti odmění body při hodnocení misí navíc. Tyhle body pak můžete porovnávat v online žebříčcích, takže znovuhratelnost ve snaze o maximálně čistý, rychlý a náročný průchod misí je obrovská.
Pokud vám tahle hra sedne, snadno s ní můžete strávit mnohem víc, než těch dvacet hodin, které jinak zhruba trvá průchod osmi hlavními misemi a několika desítkami vedlejších, rozsetých po herním Městě.
Svět a postavy
I v případě, že nejste fanoušek, znalec nebo pamětník, asi vám neunikla informace, že Thief je pokračováním - nebo spíše znovuvzkříšením - veleslavné, ba přímo kultovní, PC trilogie. Skoro bych ale řekl, že znalost předchozích her je spíše handicap než výhoda. Příběh nijak citelně nenavazuje a původní hry byly tak dobré, že jejich příznivci na tomhle novém kousku nacházejí nekonečnou plejádu věcí chybějících nebo horších. Každopádně hlavní hrdina, Garret, není žádná bezejmenná nicka. Již od začátku hry je to "on, mistr mezi zloději, nejlepší z nejlepších". Musím říct, že jeho charismatu to jen prospívá. Ačkoliv postava postrádá nějakou hlubší motivaci a lidské vlastnosti, totální sebedůvěru vyjadřuje při svých interakcích s ostatními dokonale.
Mezi dalšími postavami najdeme celou plejádu klišé figurek, hodících se do středověkého Města, a hra se nám snaží jejich povahy i vztahy prodat poměrně vysokým množstvím filmečků a dialogů. Nicméně ty málokdy působí tak zajímavě nebo přesvědčivě, jak by v době Naughty Dog filmečky působit měly. Společně s roztříštěnou a ne příliš logickou "paranormální" zápletkou plnou klišé (ztracený učedník, tajemný mor, krutý vládce... ) jde o důvod, proč vás tenhle příběh nějak zvlášť nestrhne.
Nicméně jedna postava, která v řadě ohledů nezklame, je samotné Město. Nemá žádné jméno, říkají mu prostě Město. Rostlo staletí na jednom místě, nové domy na základech nebo ruinách těch, co byly před nimi. A jak ho většinu času budete zkoumat během zachmuřených nocí, má tahle špinavá soustava ulic a náměstí rozhodně něco do sebe.
Nádobíčko a předvídatelnost
Jak se pouštíte na plíživé výpravy za cennostmi v útrobách města, postupně rozšiřujete svoje vybavení i schopnosti. Oboje lze nakoupit za peníze, takže se kruh uzavírá a opravdu se vyplatí ukrást všechno cenné, co vám padne pod ruku. Můžete tak dovolit nástroje pro překonávání nových překážek (např. páku na ocelové poklopy nebo řezák pro vyjmutí obrazů z jejich rámů), ale také všelijaké talismany či doplňky, zlepšující vaše šance například proti střelám z kuší nepřátel. Tím hlavním je ovšem pestrá směsice šípů pro váš speciální (také vylepšovatelný) luk: tupé hroty pro přepínání vzdálených tlačítek či odvádění pozornosti, ostré hroty pro špinavou práci, hroty zápalné či naopak vodní, hroty vybavené uspávacím práškem a tak dále.
Jednou z pomůcek je také šíp s lanem, který se ale zároveň stal terčem oné nevybíravé kritiky. Zatímco ve starých hrách jste mohli tyhle "instantní výtahy" zaseknout prakticky do jakéhokoli dřevěného povrchu, zde je možné je střelit pouze do speciálně označených háčků, strategicky rozmístěných designéry na těch pár míst, kde se jim to hodí.
Naneštěstí jde o jeden z průvodních jevů jakéhosi okleštění a předvídatelného designu prostředí, kdy v drtivé většině případů na první pohled pochopíte, kde a jak vede "zamýšlená" cesta skrz aktuální misi. Zapomeňte tedy na nějaké přehnaně originální experimentování - řešení každé pasáže hry je čistě o použití dostupného vybavení na čitelná místa, která jsou k tomu přichystána. Alespoň jich je ale vždy několik vedle sebe (pro různé kombinace schopností a nástrojů). A pořád budete muset dávat dobrý pozor na stráže, obzvláště na vyšší obtížnost.
Kostky a komory
Navzdory atmosférickým kulisám, příběhu, hudbě i ozvučení je to právě design herního prostředí a misí v něm, který citelně nabourává realističnost i celkovou kvalitu zážitku. Ačkoliv hra disponuje relativně rozsáhlým herním světem propletených uliček, náměstíček a unikátních lokací, všechno jsou to víceméně pravoúhlé kousky stavebnice (jen se podívejte na tu - mimochodem skoro nepoužitelnou - mapu), příliš často ohraničené slepými cestami a zamčenými dveřmi (ne, paklíč vám u většiny z nich nepomůže). Navíc jsou tyhle kostky pospojované velmi, velmi častými nahrávacími obrazovkami (řekl bych zhruba každých padesát metrů) a nahrávání zde bohužel trvá docela dlouho.
Časté přerušování hry dlouhými nahrávacími obrazovkami by samo o sobě bylo zlé, ale připočtěte si k tomu navíc fakt, že tyto přechody fungují doslova jako "přetlakové komory", restartující věci a postavy kolem vás. V důsledku jsem tak nejednou překonal problematický úsek tím způsobem, že jsem se hned na začátku rozběhl a spustil poplach, ale než mě stráže dohnaly, "skočil" jsem do "přetlakové komory", ze které jsem se na druhé straně vynořil do klidného a nerušeného světa. V době, kdy hry jako GTA5 nebo Infamous fungují zcela bez loadingu, je tohle prostě citelný krok zpátky, který doslova mrzačí herní zážitek. V tomhle kontextu působí docela vtipně i okamžité neviditelné zabouchnutí okna, kterým jste právě prolezli.
Něco je špatně
Bohužel, ono přerývané ukusování herního světa je dále podtrženo celou plejádou nedodělků a technických chyb. Ty vážnější zahrnují stráž, která vás zahlédne nebo pronásleduje i skrze zeď. Nicméně i drobné chybly ve stylu zaseknutého, dokola hrajícího dialogu, dokážou člověka přimět k restartu hry. O detailech typu špatné synchronizace animací a zvuků nemluvě. Na všechny tyto problémy jsem narazil při hraní finální verze na PS4, která disponovala vším, včetně plně funkčních trofejí.
Chyby jako tyhle prostě nejsou u her tohoto kalibru na konzolích normální. Kromě nich je zde celá řada dalších náznaků a signálů, že něco je špatně a že něco chybí. Nejedna postava vypadá tak trochu jako z PS2, tím jak málo a jednoduše je promodelovaná. Příběh se několikrát pokusí předvést pár rádoby epických scén typu "vzpoura v ulicích", ale snaží se o to pomocí trojice nebo čtveřice postav. A nepřátelé jsou víceméně donekonečna se opakující dvojice: strážce s mečem nebo strážce s kuší. Zkrátka a dobře, tuhle hru zřejmě někdo vypustil příliš brzy - část obsahu a hlavně část nezbytného ladění technických problémů chybí.
A přece se točí
Nedodělanost a určitá designová omezenost hry pro mě byly doslova šokem. Ačkoliv stealth žánr příliš nemusím, na hru jsem se těšil - připravili ji pro nás přece stejní machři, co nám pár let zpátky nadělili skvělé znovuvzkříšení série Deus Ex. Proto moje první hodiny byly poznamenány nevěřícným údivem a zklamáním. Naštěstí jsem ale vytrval a byl jsem tomu pak rád. Jakmile totiž hře odpustíte, že není tak dokonalá, otevřená a odladěná jako konkurence (nemohu si pomoct, Dishonored je prostě skoro to samé - a lepší), zjistíte, že je pořád dost velká, nápaditá a zábavná.
Může za to především stylové prostředí (grafika místy působí báječně, obzvláště pokud jde o efekty typu měsíčního světla, protínajícího mlhu v ulicích), ale nakonec i ta hratelnost. Je prostě zábava plíživě infiltrovat domy po celém městě a krást všechno od nádobí po obsah skrytých sejfů.
Thief pro PC (v češtině), PS4, X1, X360 a PS3 vydává Cenega dnes za cenu od 899 Kč.
koupit na Xzone.
A přestože neschvaluji absenci tlačítka pro skákání či řešení "akčního" pohybu pomocí kontextového tlačítka jako u Assassin´s Creed, musím kvitovat skvělou schopnost "úskoku", kdy můžete stiskem jediného tlačítka prakticky okamžitě a nehlučně překonat několik metrů - perfektní pro vklouznutí ze stínu do stínu či úskok před vynořivší se stráží, než si vás všimne. Na PS4 je také poměrně zajímavé vybírání z desítek položek v menu pomocí dotekové plochy ovladače nebo rozsvícení ovladače, když se dostanete ze stínu do světla.
VERDIKT: Hra na zloděje ve středověkém nočním městě má rozhodně něco do sebe. Prostředí disponuje skvělou atmosférou, k mání máte řadu hraček i schopností a bezprecedentně rozsáhlé možnosti nastavení hry vám dovolí vybalancovat si obtížnost přesně na míru. Bohužel příběh za moc nestojí, nahrávací obrazovky mrzačí dojem otevřeného města a řada chybek či nedodělků prozrazuje, že tenhle klenot někdo ukradl, než byl pořádně vybroušen. Přesto je možné jeho kouzlu propadnout a užít si plejádu vedlejších misí či se předhánět s ostatními hráči v online žebříčcích.