Super Mario Galaxy 2

Je těžké psát o hře, která je dle žebříčků druhá nejlepší od začátku psaní internetových recenzí. Kdybych mířil na stejná skóre, jaká dávají ostatní novináři, byl bych klidnější. Ne že by poslední Mario nebyl skvělá hra, ale druhá nejlepší v historii?

  Zejména první minuty a hodiny jsem nechápal, co si to Nintendo dovolilo. Celé uživatelské prostředí, namluvení, dokonce i jednotlivé texty, jsou prach sprostě okopírované z předchozího dílu. Menším rozdílem je, že příběh je ještě nicotnější než v jedničce. Možná je to dobře, protože už tam nebyl v podstatě žádný. Na druhou stranu jsme se minule na začátku a konci mohli pokochat vcelku roztomilými animacemi.

Takže Bowser opět unesl Princeznu a Mario se jí vydává hledat. Opět mu v tom pomáhá ztracená hvězdička a její větší kamarádka, která sestrojila vesmírnou loď ve tvaru Mariovy hlavy. Náhrada za krásnou a obrovskou vesmírnou stanici z prvního dílu je to chabá. Na jednu stranu byla velikost základny trochu otravná, protože chvilku zabralo než jste se přesunuli z jednoho konce na druhý, ale její vylepšování, zejména vizuální, působilo nádherně. Těšil jsem se jako malý kluk na dokončení každé galaxie, která mi vesmírnou loď zkrášlila.

Tentokrát na loď přibývají jen kamarádi, které potkáte v jednotlivých úrovních. Jejich přítomnost je zbytečná, promluvíte s nimi maximálně jednou a to vám řeknou nějaké moudro ve stylu „Když uděláš tři skoky za sebou, vyskočíš vysoko...“. Pro začátečníky možná přínosné, pro hráče předchozího dílu zbytečnost.

Navíc s ohledem na film, který je obsahem každé kopie hry. Ten ve svých cirka 24 minutách vysvětluje do podrobností ovládání i zdolání některých záludností. Pravda je, že kdybych si video prohlédl před hraním, možná bych některé úrovně prošel rychleji, ale celkově je video návod určen pro naprosté nováčky.

Po jednotlivých galaxiích, což je soubor několika světů, na nichž vás čekají většinou čtyři úrovně, se pohybujete ve stylu Super Mario World. Tedy po mapě, která se postupně odemyká podle toho, kolik Power Stars seberete. Hvězda na vás čeká na konci každé úrovně. Ne všechny levely jsou dostupné okamžitě. Některé jsou skryté v rámci jiných, další otevře kometa, která po sebrání speciální mince krouží kolem planety. Ve zkratce se dá říci, že když v úrovni vysbíráte všechno, v té druhé na stejné planetě také, otevřou se vám další dvě.

Levely nemusíte probíhat pouze s Mariem, ale některé i s jeho bratrem Luigim. Funguje to tak, že Luigi čeká na startu a vy si s ním po krátkém rozhovoru vyměníte role. Oba bratři jsou nicméně v podstatě identičtí, i když mi přišlo, že Luigi vyskočí výš. Že byste potřebovali v jedné z úrovní toho, a v druhé onoho, neplatí. Nakonec jsem si s Luigim měnil místo jen když jsem měl pocit, že mi to s Mariem nejde. Ale spíše jsem se střídání postav vyhýbal, protože kvůli tomu musíte pokaždé odmačkat dva opakující se rozhovory.

V rámci úrovní je úkol vždy stejný. Musíte najít velkou hvězdu. Ta čeká na nějakém nedostupném místě nebo jí hlídá potvora na konci. Ve skrytých úrovních ji pak dostanete za splnění jednoho ze specifických úkolů. Mezi ně patří proběhnout level v časovém limitu, bez jediného zaváhání, po sebrání určitého počtu mincí a tak dále. Různých variant je mnoho a často se prolínají, takže nemá cenu je vyjmenovávat.

A v čem že tedy tkví výjimečnost Super Mario Galaxy 2? V designu úrovní a z toho plynoucí zábavnosti celé hry. Pokusím se to demonstrovat na několika příkladech a doufám, že se mi to povede. Základ hratelnosti je postaven na v této době tolik oblíbené gravitaci. Všechny levely jsou zasazeny ve vesmíru, kdy se v prostoru vznáší různé světy.

Když začnu těmi základními, hned první úroveň se odehrává na klasické, sice ne kulaté, ale jakoby pozemské, planetě.  To znamená, že běháte po loukách, brodíte se jezírky a šplháte po kopcích. A protože je SMG 2 hlavně skákačkou, většinou je hratelnost o tom se někam dohopsat. Ať už je to do kopce nebo přes propasti. Běháte tedy po okolí, snažíte se sebrat co nejvíce mincí (za sto je život) a hvězdného prachu (slouží k nakupování). Skáčete po hlavách neškodných nepřátel.

Legrace začíná v momentě, kdy základní principy začnou pomalu, ale jistě mutovat. To může znamenat různé věci. Například to, že v úrovních přecházíte naprosto plynule z 3D prostředí do 2D zobrazení, tak jako byste hráli jeden z prvních dílů série. Nebo se přenesete ze zelené planetky na nějakou technologickou. Na ní platí sice stále pravidla gravitace, ale místo země chodíte po plošinkách, které postupně mizí, propadávají se do lávy, mění barvu, nebo mizí a zase se objevují do rytmu hudby. A to je stále jen začátek...