Splinter Cell 3D, Rayman 3D, Super Monkey Ball 3D

Splinter Cell 3D

Nikdy jsem neměl v lásce stealth akce. Uvést touto větou recenzi hry ze série Splinter Cell zavání bláznovstvím. Jenže občas se, díky tomu, že jako jediný v redakci máte novou konzoli, nevyhnete se ani takovýmto paradoxům.

Splinter Cell 3D je předělávka zatím nejúspěšnějšího dílu série - Chaos Theory. A rovnou se přiznám, že jsem původní titul nehrál. Na Nintendo 3DS je přenesena jenom kampaň pro jednoho hráče. Žádná kooperace, žádné multiplayerové módy, pouze tři úrovně nastavení obtížnosti.

A asi právě proto, že jsem si neosahal žádný z "velkých" dílů úspěšné série, nemám s její inkarnací na 3DS vůbec problém. Hned od začátku jsem si zvykl na ovládání, které je řešeno asi jediným možným způsobem. Analogovou páčkou pohybujete Samem Fisherem, pomocí čtyř tlačítek na pravé straně pak kamerou. Střelba a používání zbraní je namapováno na ovládací prvky za displejem. Na směrový kříž zbylo přebíjení nebo přitisknutí se ke stěně. Nejzajímavější je úloha dotykového displeje, kde si vybíráte zbraně, hackujete počítače, pískáte na stráže nebo volíte noční vidění.

1 of 4

Caption

Attribution

Díky plouživějšímu tempu ani příliš nevadí těžkopádná kamera. Jedním dvojstiskem ji srovnáte přesně za Samova záda a menší problém je jen se zaměřováním. Směrový kříž totiž skáče po poměrně velkých krocích. To znamená, že velmi špatně budete reagovat na větší počet nepřátel, ale jestli chcete hrát skryti ve stínu, střílet stejně moc nebudete. Splinter Cell 3D jsem v pohodě dohrál a nemohl se od něj odtrhnout. Rozhodně tedy nemohu napsat, že by ovládání nějak zásadně ovlivňovalo hratelnost samotnou.

Trochu mrzí, i když z pohledu Ubi to chápu, že příběhová videa nebyla převedena do plného 3D. Takhle z plochého filmu občas vykoukne nějaká postava nebo jediný předmět, což působí nepřirozeně. Ani při hraní není 3D efekt nijak výrazný, i když párkrát z displeje vyčuhovalo zábradlí takovým způsobem, až jsem lekl, že mi vypíchne oko. Velký problém je neustále temné prostředí. Chápu, pro skrývací hru je to nezbytné, ale Splinter Cell 3D prostě nelze hrát jinak, než za tmy. V opačném případě, a stačí být venku i když je pod mrakem, totiž displej funguje jako zrcátko a místo herního světa na něm vidíte jen odlesky okolí.

.

.

.

Rayman 3D

Stejně jako Splinter Cell 3D je i Rayman 3D předělávkou již jednou vydané hry. Dobrodružství Sama Fishera je o polovinu mladší, než to Raymanovo, které původně vyšlo v roce 1999. Stejně jako jsem nehrál původní Chaos Theory, neměl jsem tu čest ani s Raymanem 2. A to se opět ukázalo jako plusový bod. Ačkoliv tedy hra trpí spoustou neřestí, v první řadě hodně zastaralým designem úrovní, náramně jsem si jí užil. Původně šlo o velmi dobrý titul a hrát ho po letech neznamená utrpení, naopak jde o krásné opáčko.

Rayman 3D je klasická trojrozměrná skákačka, tedy něco na způsob Super Mario Galaxy. Pocit z jeho hraní se asi nejvíce blíží příběhům kníratého instalatéra, nicméně na Raymanovi je hodně vidět věkový rozdíl mezi oběma tituly. Úrovně jsou vesměs prázdné, neustále procházíte zbytečně dlouhými koridory bez nijaké akce. Následně se sice odehraje něco úžasného, jako například jízda za bažinným hadem, který vás táhne na vodních lyžích. Jenže většinu času se jen snažíte najít jedinou možnou cestu 3D prostředím. A v devadesáti procentech času je to možné pouze pomocí hopsání, skákání a zachytávání se za okraje plošinek.

1 of 4

Caption

Attribution

Což nám stačilo před dvanácti lety, ale teď už to působí obstarožně. Rayman sice postupně získává další a další speciální vlastnosti, takže se dokáže zachytávat za kouzelné kruhy nebo si občas zabruslí na nějaké kluzké plošině, ale to jsou opravdu jen výjimečné chvíle.

I přes vesměs monotónní hratelnost máte chuť se s Raymanem 3D porvat a dokončit ho. Má své kouzlo, které mu neodkousl ani zub času, ale je nutné při hraní překousnout několik věcí. Jde především o  za zády hlavního hrdiny umístěnou kameru, která se na rozdíl od Splinter Cell nedá skoro vůbec ovládat a chová se autonomně. V prvních pár úrovních je to v pohodě, ale později jsou krkolomně zvolené úhly pohledu hlavní překážkou v úspěšném postupu. Nepomohou ani časté technické potíže, jako že se někde zaseknete, propadnete se stěnou nebo podlahou. Zkrátka konverze z Dreamcastu zřejmě proběhla naprosto dokonale, i včetně chyb.

.

.

.

Super Monkey Ball 3D

Jestli mám ukázat na nejhorší startovní hru pro Nintendo 3DS, tak je to pro mě jednoznačně Super Monkey Ball 3D. Už před vydáním nové přenosné konzole se hráči zamýšleli, zda budou hry za plnohodnotnou cenu, u nás přesahující 1000,- Kč, ochotni kupovat. Zvlášť v konkurenci her na mobilních telefonech, které mohou získat zdarma nebo třeba o devadesát pět procent levněji.

O co v Monkey Ball jde? Opice uzavřené v plastových koulích se snaží přes dráhy plné děr, skokánků, ostrých zatáček a hlubokých příkopů, dostat za méně než minutu na konec úrovně. A při tom sebrat co nejvíce banánů. Jako jedna nebo dvě úrovně v Super Mario Galaxy to bylo dobré, ale postavit na tom celou hru? Jednoznačně špatně. Osmdesát úrovní v osmi různých prostředích dokončíte za pár hodin a na jazyku vám zbude pouze pachuť po zbytečně promrhaném času. Tahle série si svá nejlepší léta užila na GameCube.

1 of 16

Caption

Attribution

Sice obsahuje ještě dva další módy, ale to jsou jen trapné vykrádačky známých Nintendo pecek. První z nich je variace na Mario Kart, kterou jsem hrál asi deset minut a druhou je jak přes kopírák obkreslený Super Smash Bros. U ní jsem vydržel o pět minut déle.

Velmi špatný dojem nemůže vylepšit ani vcelku promakané ovládání. Pro přesné a rychlé projíždění nebezpečných a úzkých tratí je nutné precizní vedení, což se povedlo jak díky analogovému joysticku, tak alternativně možností využít gyroskop. Obojí funguje naprosto skvěle, jen u pohybového ovládání musíte zapomenout na zobrazování scény ve 3D, protože jak konzoli nakláníte, samozřejmě se 3D obraz rychle rozpadá.