Splatterhouse

Zajímavý je ale způsob Rickova doplňování života. Dáte ránu a – cák, roztrhnete obludu vejpůl – cáky cák, rozsekáte několik kreatur naráz – cáky, cáky, cák krve po obrazovce jako z vola, takže právě tato tekutina, jíž máme v těle pět litrů a Splatterhouse ve svém těle asi litrů tisíc, slouží jako zdejší životní energie. Z každého zabitého protivníka vysajete pěknou krevní konzervu, která se ukládá do zásobníčků. Když vám pak teče krev do bot a jste těsně před zabitím, stačí si nasosat z jednoho zásobníčku jednu krevní dávku do vaší životní stupnice a zase můžete vesele verbovat další dobrovolné dárce.

S nimi ostatně nemáte žádné hledání, protože partička o několika vlnách zpravidla nakluše přímo k vám, všechny východy se najednou uzavřou a až vykosíte a červeně vytapetujete celou místnost, mávnutím proutku nastane přestávka a dveře se otevřou. Ovšem jen směrem dopředu, vracet se přímo ve hře již nelze, pouze je dovoleno opakovat celé mise po dokončení každé úrovně. Což se hodí třeba pro nalezení zbylých gramofonů s profesorovými záznamy (Bioshock pozdravuje), nebo pro sběr pěkných kousků fotek s vaší nahou Jenny. Však se bláznivému Westovi nedivím, že má na ni takový zálusk, já bych si dal ostatně také říct...

Nutno říci, že zdejší drcení, louskání a třískání se po chvíli docela ohraje a nedokážou to zachránit ani dle mého nejlepší pasáže hry, které evokují svoji předlohu. V nich pokračujete v krvavé krasojízdě za 2D kamery z boku, když celkový pohled je v pseudo 3D, protivníci často přikvačí i z hloubi obrazovky. Vy se ale pohybujete pouze zleva doprava. Klidně bych v tom nechal celou hru, tedy nebýt otravných míst s překážkami, pastmi a propastmi, které se díky špatně fungujícímu koliznímu modelu velice špatně odhadují a přeskakují.

1 of 10

Caption

Attribution

Tak v tom zbývají jako laskominky snad jen vtipné a náročné souboje s místními přerostlými bosáky, kterým s trochou šikovnosti Rick stejně zakroutí palicí jako obyčejným zrůdičkám, i když taková variace na ohyzdného Satyra nebo Olgoje Chorchoje je docela povedená a trochu mi lezl mráz po zádech. Však celshadované lokace jako z pera H. P. Lovercrafta nepůsobí špatně, byť temné místnosti profesorova panství jsou na jedno brdo a moc věcí na rozbití zde k mání bohužel není. Možná i díky tomu jsem byl po zhruba deseti hodinách rád, že už je toto jářku obyčejné a nenápadité mlácení za mnou.

Někdy to totiž bylo velké utrpení a tím opravdu nemyslím hrdelní chrapot raněných oblůdek, které mi krvácely na podlaze. Doslova jsem se zuby nehty bál restartu po zabití, protože jednak jsou checkpointy dost daleko od sebe a musel jsem opakovat celé nezáživné pasáže znovu, ale druhak tak dlouhé loadingy jsem již dlouho nezažil. Myslel jsem, že je to vada mé novinářské edice, ale zmiňují to i ostatní kolegové, takže ubíjející, někdy i dvouminutové nahrávání jsem málem psychicky nerozdýchal a ostentativně jsem hru přehlížel tím, že jsem si při loadingu raději četl noviny!

V tomto světle mi tak už ani nevadila nekonzistentní kamera, kterou jsem musel stále korigovat, čitelné a nepříjemné poklesy framerate při více oblůdkách na scéně, nebo pozdější recyklace nepřátelstva, kdy v poslední třetině hry už jsem se ničeho ani nelekl a profesorovy výtvory dost vyšuměly. Multiplayer samo chybí, takže se nabízí jednak to zmíněné opáčko prošlých úrovní, třeba na vyšší ze tří obtížností, a Survival režim v arénách, kde ale pouze kosíte snad ještě nudnější vlny splozenců, než v kampani, kde je to alespoň trochu elegantní.

Mé roztrpčení z celé ryze skoro podprůměrné hry ale na konci trochu zachránilo hodnotné překvapení v podobě všech tří originálních 2D mlátiček, u nichž jsem se ostatně zabavil více, než u celého nového Splatterhouse. Jak praví klasik, nové nemusí být nutně lepší, než to staré!