Silent Hunter 5

Historie série Silent Hunter sahá skoro deset let do minulosti a za tu dobu se jí příliš titulů nepokusilo postavit. Pokud mě paměť neklame, tak za poslední léta to byla maximálně dvojice Battlestations: Midway a Pacific, která však hrála spíše na arkádovou strunu. Silent Hunter 5 (dále jen SH5) se samozřejmě nezřekl velmi realistického zpracování, ale zároveň přináší některé diskutabilní novinky, které se ošlehaným mořským vlkům vůbec nemusí líbit.

Samotná atmosféra známá z předchozích dílů se naštěstí nikam neztratila a opět je zajímavé velet ponorce, která má sice sílu posílat ke dnu obří kolosy, ale sama má křehkost motýla. Na vlastní kůži si rovněž užijete úprk před hlubinnými minami, nouzové klesání, rudá světla při poplachu, ale i chvilky klidu, kdy můžete klidně vyjít na velitelský můstek a nechat se ovívat mořským vánkem. Idylku však kazí některé zbytečné chyby v konceptu, který vypadá dobře pouze na první pohled.

Například je sice hezké mít možnost se naživo projít po své vlastní lodi v novém FPS režimu a vydávat ručně příkazy, ale moc velká legrace to není, pokud zrovna bojujete o život. Navíc SH5 nepatří mezi zrovna nejoptimalizovanější hry a na slabších strojích můžete kromě času bojovat ještě s trháním obrazu či obtížným slézáním po žebříku. Naštěstí většinu úkonů můžete obsloužit pomocí klávesových zkratek či menu. Osobně však musíte obcházet posádku a zvedat jí morálku tak, že s každým členem krátce pohovoříte o nějakém osobním tématu či jim na hruď připíchnete medaili za zásluhy.

S výše zmíněným rovněž souvisí statistiky u každého z členů posádky, které osobně považuji za jeden z největších přínosů nového dílu. Získané body jsem se vždy snažil rovnoměrně rozdělovat, abych mohl využívat schopností jako je zkrácené dobíjení torpéd, pozvednutí morálky, zvednutí doslechu hydrofonu, či urychlené ponoření plavidla. S morálkou navíc nebylo radno si pohrávat, protože podle mého soudu klesala na můj vkus až příliš náhodně a nebylo nic horšího, než nespokojená posádka, která odmítala plnit moje příkazy.

V tempu přidávání novinek však autoři úplně pozapomněli na tutoriál (ani v manuálu ho nehledejte) a nějaké přiblížení hry začínajícím hráčům. Na úvod sice dostanete několik pokynů, jak ovládat FPS režim či kudy k periskopu, ale to je asi tak všechno. Již nikdo vás nenaučí nějak rozumně rozdělovat body do statistik podřízených, ovládání torpéd, námořní taktice a s tím souvisejících principech, jak vůbec na moři přežít. Na všechno zkrátka musíte přijít nějak sami a spousta nováčků v žánru se přes tuto úvodní překážku vůbec nemusí dostat.

Drobnou berličkou je možnost ručně si nastavovat míru realismu ve hře. V menu si snadno zaškrtnete, zdali mají být omezené zásoby elektrické energie/kyslíku/nafty/stlačeného vzduchu nebo další drobnosti, které se týkají nastavení kamery a nadhledu nad bojištěm. Zkušenější hráči se jistě vzdají i automatického zaměřování torpéd a vše si budou počítat sami včetně jejich rychlosti a přesného směru palby. Bohužel už se nedočkáte takové míry realismu, kdyby někdo z vaší posádky zemřel a museli jste si za něj hledat náhradu.