Recenze Silent Hill: Downpour
Pochybná svoboda vězně deštivého hororu českých ručiček.
I když osmý díl v sérii dostali na práci čeští Vatra Games, tedy naprostí nováčci do Silent Hillu, i tak se pamětníci tohoto slavného herního hororu kolikrát rozpomenou na stará známá místa ze starších dějství (různých odkazů na minulé díly je ostatně Downpour plný). K nimž navštívíte i nové, z minula zatím neprozkoumané či dříve nepřístupné lokace zejména v městečku Silent Hill samém. Však kromě toho, že tady skoro stále prší (ano, podtitul hry opravdu nekecá) či mlží, tvoří zajímavé a temně podané lokace k prozkoumávání opět zdařilou hororově strašidelnou atmosféru. Ta je tradičně umocněná minimem nepřátel v prvních hodinách, kdy hra staví hlavně na osamělosti a odlehlosti prostředí.
Nová místa i nový hrdina
Kromě několika zbrusu nových míst, mezi nimiž hraje prim okolí Silent Hillu, poznáte i zcela nového protagonistu, jemuž celý příběh postupně rozplétá osud, díky němuž se Murphy Pendleton ocitl za zdmi vězení. Však právě při převozu do nového ústavu havaruje jeho vězeňský autobus a on, zřejmě jako jediný přeživší, má asi poslední šanci ke svobodě a ke klíči k jeho očištění či alespoň odpuštění. Ovšem k jeho smůle havarovali právě v lesích Silent Hillu. Právě tato linka povede vaše kroky v Murphyho kůži, nicméně i přesto vás hra velice příjemně a jemně postrkuje skrze zápisky v Pendletonově deníčku, kam si píše, co má právě dělat a kam se má vrtnout.
Spolu s pěknými mapami okolí tak i v docela širokém a drobně svobodnějším prostředí, než tady bývalo zvykem, máte o dobrou navigaci postaráno, stejně jako vám neujdou další užitečné zápisky, kterými se původně prázdný notýsek postupně plní. Hra je ovšem i přes svobodnější pojetí stále stavěná tak, že předpokládá pečlivé ohledání každého nového místa či domu. Proto doporučuji, nenechte se zmást rádoby volností zdejšího prostředí, a jak na cestě uvidíte jakoukoli boudu či stavení, raději je hned prozkoumejte, protože si ušetříte čas při vrácení a hledání třeba potřebného klíče, jenž vám pak chybí.
Velká prvotina není bez poskvrnky
Už v úvodní kapitole, ještě ve věznici, jsem si všiml na dnešní dobu krapet chabých animací, však jeden z vězňů, kterého jsem s obří kudlou v ruce konfrontoval, se šoural opravdu podivně, jako kdyby měl těsně po mozkové obrně. Zatímco bodnutí nožem mu vizuálně nezpůsobovalo prakticky žádná zranění a chlapík zdravá jich přežil mnoho, než alespoň padl k zemi. Vzhledem k obří asi dvaceticentimetrové čepeli hrozivé kudly mi to nepřišlo jako moc reálné. Inu, zase to bylo ve snu...
Na oltář podivné reality můžu ještě přinést taktéž různé nástroje a kusy materiálů, které zde po drtivou dobu hraní používáte jako zbraně na hod i úder. Na nižší obtížnost seberete kupř. francouzský klíč vedle schránky na nářadí a on se tam vzápětí objeví další v nekonečné řadě. Má to asi být jisté ulehčení, ale zrovna v ten okamžik není nikde ani živáčka, ani mrtváčka a opodál se stejně válí další kupy kamení či latěk, které lze také použít jako zbraň, takže tuto berličku také nepovažuji za moc šťastnou. Každopádně rozvržení náročnosti tvůrci vzali příjemně do kořenů, protože si volíte nejen z trojice obtížnosti nepřátel, ale také ze stejného počtu náročnosti hádanek, na které občas narazíte, a všechny důležité předměty mohou světélkovat, abyste je nepřehlédli.
Hádanky ale ani na max. nejsou nic náročného, spíš se stačí dobře dívat kolem sebe a některé si ani neuvědomíte, jak jsou citlivě zakomponovány do okolního světa. Přičemž často na ně narazíte právě v jiné dimenzi, zde zvané "Otherworld", kam se Murphy pravidelně propadá. Alternativní dimenze mi ale ani nepřipadla nijak děsivá, ani nápaditá, to spíše na mne doléhal více ten smutný svět okolo, který na obavy a mráz na zádech sám bohatě stačí. Jakoby se tvůrci inspirovali u Alana Wakea, také zde nešetří atmosférickými ostrůvky civilizace uprostřed nehostinných lesů a pralesů, kde by se jeden bez baterky hnedle dočista ztratil.
Ještě před recenzí tu byl fotoseriál.
Ocenit také musím solidně interaktivní prostředí, kde lze sebrat mnoho předmětů nejen pro obranu, ale také do inventáře pro pozdější využití, a dokonce lze za sebou zavírat i dveře.
Souboje na dvě tlačítka
I když souboje Downpour zjednodušuje na jediný úder a kryt, i to málo mi docela dobře stačilo, nota bene když se ty kameny, tyče, latě, lopaty, nářadí a další věci po několika úderech opotřebí nebo zničí (ale proč se ihned zničí i silná kovová trubka?). Ke střelným zbraním se dostanete velice sporadicky, nicméně po troše cviku lze cokoli k sebrání také házet, když lze využít zaměřovací pomůcku. Však nepřátel zase tolik není, což mi pomáhalo k dobré atmosféře, kdy nikdy nevíte, kdy se kdo objeví, ale ocenil bych určitě jejich větší rozmanitost. Zdejší široce rozšířená variace na zplihlou polomrtvou zombii s ostrými drápy vás později už tolik nevyděsí.
Už jste viděli 17 minut z hraní úvodu hry?
Ani znovu vynikající titulní skladba od Korn a sporadická herní hudba nového skladatele Daniela Lichta (seriál Dexter) ale v druhé polovině putování už nestačí na udržení pozornosti. Jakkoli je úvod a zejména první třetina hry velmi příjemná, krásně hororová a docela zábavná, později už přichází na řadu stereotyp z neustálého a stejného průzkumu, lokace už nemají čím překvapit a souboje si zažijete, takže vás budou iritovat stále stejné postupy na stejné protivníky. Také asi brzo prohlédnete, že většina rozhodnutí, kterými máte ovlivnit něčí život nebo smrt, nemá na další příběh prakticky žádný vliv a tak mi neštimuje, proč se máte rozhodovat, když je úplně šumák, co zvolíte, tedy kromě jednoho z 5 konců. To už mi přišlo zábavnějších 14 vedlejších úkolů, jež můžete mimo své vlastní putování navíc plnit. Pro vlastní příběh sice nejsou nutné, ale díky nim přijdete na kloub různým záhadám a dřívějším událostem, které se v okolí staly.
Často se zmiňuje horší grafika a méně detailní modelování zdejšího světa, což navíc zakrývá neustálá tma, mlha a déšť. Ano, zdejší obrázek můžu považovat za zhola průměrný, ale vzhledem ke zdejší stylizaci mi to ani nevadilo. To mnohem více obtěžuje občasné doskakování textur a někdy velmi nepříjemné trhání obrazu a cukání FPS. Naštěstí jsem vypozoroval, že tomu částečně předejde volitelná instalace na pevný disk u xboxové verze, kterou jsem hrál a dohrál podle herního počítadla (mimochodem šíře statistik je ve hře úctyhodná!) i s vedlejšími úkoly za necelých 11 hodin (střední obtížnost), což je na dnešní dobu solidní číslo. Hlavní příběh mi samotný zabral asi 7-8 hodin.
Silent Hill: Downpour v angličtině pro PS3 a X360 vyšel v březnu a u nás nemá oficiálního distributora.
koupit z Xzone
Při hraní jsem si připadal jako na kyvadle. Úvod má hra znamenitý, užíval jsem si tajemné putování a těšil se na další temné lokace. I dále jsem nebyl vyloženě zklamán, což se ale převrátilo ke konci, kde už hra nahrazuje psychologické prvky generickými nepřáteli a nudnými lokacemi až do úplného finále. Až jsem si říkal, že právě ty vedlejší mise (mají rozmanité zadání, které nebudu vyzrazovat) jsou zábavnější než celý hlavní příběh, opět ke konci spíše předvídatelný a s minimem překvapení. Zkrátka stále solidnímu Downpouru přisuzuji možná podivné prvenství v tom, že jsem si v něm nakonec užil ten vedlejší obsah krapet více, než to hlavní, co by mě mělo hnát kupředu...
VERDIKT: Downpour určitě není žádný totální propadák, jak by se mohlo zdát, nelze ale ani dosvědčit, že se jedná o špičkový horor v dokonalé tradici slavné série. Nicméně jako velká prvotina nováčků ve světě Silent Hillu mě hra určitě nezklamala a vlastně obecně vzato i potěšila. Její zásadní, zejména technické nedostatky, jsou ale jasně patrné, takže střídmě nadprůměrná známka myslím dobře vystihuje kvality této hry, která však oproti Alan Wake zaostává. Jsem si ale naprosto jist, že by případná druhá hra na stejné téma od stejných vývojářů dopadla už mnohem lépe.