Shadows of the Damned
Kožený lovec démonů proti celému peklu.
Celkově je ale SotD na můj vkus naprosto obyčejná hororová střílečka právě velmi podobná zmíněnému Splatterhouse, takže stejně ukrutně lineární, když v drtivé většině kampaně jdete pouze velice úzkým tunelem jakýchsi démonických vesniček, což na mě působilo jak úzké bludiště, kde vede jediná cesta ven. To by ještě nevadilo, však atmosféra ve stísněných a tmavých lokacích plných zkrvavených těl napíchaných na kůly, se sekáčky v hlavách, rozšklebenými břichy a vyhřezlými vnitřnostmi rozhodně není špatná, ale pokud si zrovna nelibujete v neustálém střílení duchů a horách krve a masa, tak vám hra nic dalšího už asi nedá.
Tedy jedno malé osvěžení jsem tu našel, a tím je stejně jako ve Splatterhouse příjemné povyražení ve 2D úrovních, které vzdávají hold historickým scrollovacím střílečkám a mlátičkám. Ale tato část tvoří jen minoritní náplň kampaně, která se svojí délkou k milníkům také nezapíše. Pětici aktů jsem na prostřední obtížnost ze tří dokončil už za dva krátké večery, podle počitadla za 6,5 hodin, a v blahé paměti jsem si vzpomněl na poslední Mikamiho Resident 4, který jsem s chutí hrál snad 40 hodin! Ano, nikde jsem se nezdržoval a ne všechno sezobával, ale i při pečlivém hraní na vyšší obtížnosti putování dokončíte do 8-9 hodin.
Navíc po dohrání nemáte žádný důvod si dát ještě jednu rundu, protože pohříchu hra pro druhé kolo nenabídne absolutně žádné bonusy, jako bych předpokládal např. kompletně vytuněnou sestavu zbraní. Ne, tady můžete začít znovu jen úplně od píky, což je k ničemu. Hlavně že tvůrci mysleli na takové detaily, jako že dostanete achievement už jen za první spuštění hry, což jsem snad ještě nikdy nezažil.
Přitom ani grafika alespoň na testovaném xboxu detaily zrovna neoplývá. Pokud bych si odmyslel vyšší rozlišení, tak kvalitou a detaily nedosahuje ani toho čtvrtého residenta. Atmosféra především, ale už po malém zranění se vám citelně zmenší výhled skrze ztmavené okraje obrazovky a hrubější textury hrají prim i s trhanými animacemi a zcela nezničitelným tunelem, kterým procházíte. Snad až moc časté jsou i loadingy.
Pravdou je, že nenáročný fanda tuneloidních stříleček a mlátiček, který si liboval u podprůměrného Splatterhouse, tu dobré vyžití určitě najde, ale nemůžu si pomoci, od takových es herního průmyslu bych čekal něco lepšího, než jsem nakonec dostal. Ano, hra exceluje solidní atmosférou, kdy vás často zamrazí, což podporuje i vynikající hudba, dále nápaditě navrženými bossy a chytrým nápadem využívání světla v boji i postupu.
Jenže do průměru hru stahuje hrubá až primitivní grafika na úrovni minulé generace konzolí, repetitivní průchod extrémně úzkým a jediným koridorem s opakujícími se souboji, velekrátká herní doba a nulová znovuhratelnost. Ne ne, tady může Resident Evil, Silent Hill a další minulá dílka všech tří tvůrců zcela klidně spát. SotD není špatný, ale jako milník herních hororů si ho představit nedokážu.
VERDIKT: Kdyby hvězdné trio tvůrců k solidní atmosféře, výborným bossům, znamenité hudbě a chytrým využitím světla přidalo i osvědčené ingredience z jejich dřívějších her, tak bychom dostali zřejmě o třídu lepší horor, než nakonec SotD je. Stále nadprůměrná hororová střílečka s několika dobrými aspekty ale nedokáže držet krok s dnešní dobou a dokončíte ji skoro za jedno odpoledne.