Saw

Strašidelnou atmosféru si Saw udržuje celkem standardními prostředky. Všude je přítmí, takže celou hru strávíte se zapáleným zapalovačem osvětlujícím prostředí – později ve hře narazíte také na baterku nebo fotoaparát s bleskem, ale věřte mi, zapalovač za celou dobu neodložíte. Co se tvůrcům opravdu povedlo, to jsou zvuky a hudba. Když procházíte těmi temnými zdemolovanými chodbami, zvuky kroků a výkřiků nebožáků, kteří jsou v blázinci kvůli vám také zavření, vám dobře dělat rozhodně nebudou. Samotnou kapitolou je pak výborná hudba, jež houstnoucí atmosféru krásně podkresluje. Když začne muzika mocně burácet, víte, že vám jde někdo po krku a rozhodně se nebudete cítit dobře.

Hlavní činností, kterou budete v Saw dělat, je shánění kódů od zamčených dveří, případně propriet, s nimiž pak budete řešit logické hádanky, jež vám otevřou cestu dál. Vždy po nějakém čase narazíte na hlavní úkol – tedy nějakou postavu, která se váže k životu Davida Tappa, a kterou musíte zachránit. Člověk by sice předpokládal, že po vzoru Saw bude na vás rozhodnutí, zda ji opravdu pomůžete, nebo ne, ale kdepak. Pokud někoho nezachráníte, končíte. Škoda. Tato morální rozhodnutí mohly hru rozhodně výrazně osvěžit.

Ve vašem postupu vám budou znepříjemňovat cestu nebožáci, které Jigsaw do blázince spolu s vámi zavřel. Každému sdělil, že pokud na Davida Tappa narazí, musí ho zneškodnit, protože v jeho těle je voperován klíč, pomocí nějž mají šanci dostat se ven. A tady se dostáváme k další hrůzostrašně nepovedené části Saw – soubojům. Při procházení různými místnostmi a jejich prozkoumáváním narazíte na řadu věcí, které můžete použít jako zbraně – stolní lampičky, násady od košťat, baseballové pálky.

Souboje s nimi jsou ale jedno obrovské utrpení. Když se proti vám řítí nepřítel, stisknete tlačítko pro útok a než se David Tapp rozmáchne, už máte půl života pryč. A to máte ještě jedno tlačítko pro silnější útok. Za celou hru jsem ho jedinkrát nepoužil, protože při něm se mi postava rozmachovala k ráně dvakrát tak dlouho. Nakonec zjistíte, že naprosto nejúčinnější jsou jednoduše vaše pěsti. S nimi je váš detektiv agilnější a když si vytrénujete načasování, většinu soubojů zvítězíte bez ztráty kytičky. Na nepřítele dokonce můžete nastražovat různé pasti, ale to je většinou ztráta času, když je můžete snadno uboxovat.

Na Saw je vlastně nejlepší samotný příběh s výborným koncem (jsou dva, jeden lepší než druhý – určitě zkuste oba dva). Ovšem zase když si vezmete, jaký měl potenciál (napravení posedlého detektiva Tappa), bude vám líto, jak moc je nevyužitý. Nejde jen o části, kdy někoho zachráníte, on s vámi jde kousek a pak se z nějakého nesmyslného důvodu odpojí (a to se stane i čtyřikrát za sebou, úplně to samé!), jde i o animace, během kterých je vyprávěn. Postavy jsou namluveny tak, jakoby to herce nudilo a animace postav vypadá jako z nějaké pět let staré hry. Výjimkou je samozřejmě namluvení samotného Jigsawa, kterého se opět zhostil vynikající Tobin Bell.

Saw je prostě takový oříšek. Je to hra, ve které jsou momenty, při kterých jsme se náramně bavil. Zejména pak v první polovině, kdy teprve všechno objevujete – všechny logické puzzly jsou originální, každý temný roh vám svým způsobem nahání strach. Jenže pak nastává druhá půlka - logické puzzly jsou pořád stejné, jenom o dost těžší (navíc mnohdy s neúprosným časovým limitem), neměnné prostředí začíná pozbývat hrůzostrašnosti a nepřátelé, kteří vás zpočátku tak děsili, jednoduše skolíte několika dobře mířenými ranami pěstí. Saw vlastně působí, jakoby tvůrcům v půlce došly nápady, ale přišlo jim, že je hra ještě nějak moc krátká. Což je velká škoda, protože, a to se budu po několikáte opakovat, ten potenciál, tu sakra byl!