RECENZE Ryse: Son of Rome
Dokonale plní roli technického dema. A je tam i nějaká hra?
Ryse přicházela pořádně poznamenaná bolestivým stigmatem z výstavě E3, kde se světu předvedla jako neuvěřitelně lineární, skoro až "automatizovaná" QTE hříčka s údajným zaměřením na ovládání pomocí Kinectu, které ale ani v onom E3 demu nefungovalo (viz E3 dojmy). S takovouhle reputací a s negativními pocity z novinářské preview-verze přirovnané zábavností k vytáčení čísel na telefonu je pochopitelné, že všichni hráči byli maximálně podezíraví.
Sváteční hráči, neznalí situace, byli ale hrou okouzlení na první pohled - mě samotnému volal vlastní bratranec, že právě někde Ryse viděl a ptal se mě, na jakou to je konzoli, že ji musí mít. Na pohled totiž hra vypadá skutečně parádně a nezapře své autory, vývojáře z Cryteku, jejichž hry občas bývají označované za "technická dema výkonu HW". Nakonec jsem tedy neodolal a taky se nechal zlákat. Co když autoři od oné neslavné E3 dokázali nějakým zázrakem do hry přidat "normální" hratelnost řežby z pohledu třetí osoby?
Orel a Gladiátor
Podobně jako když pracovali na Crysis 2 (kde studovali a replikovali nasvícení scény apod. z filmů Den nezávislosti nebo Godzilla), i tentokrát tvůrci nezapřou jasnou inspiraci filmovými předlohami. Hra díky tomu působí jako amalgám vizuálů i zápletek z filmů Orel Deváté Legie a Gladiátor. Vaše postava, hrdý římský voják Marius, se po masakru jeho rodiny vydá společně s několika legiemi spolubojovníků na krvavou výpravu do samotného srdce barbarských zemí na severu. V průběhu své cesty si vydobude vyšší vojenskou hodnost, ale jak už to v intrikami prolezlé vyšší společnosti chodí, je zrazen a ocitne se v písku římského kolosea, aby odtud vyzval na souboj samotného císaře.
Kampaň je rozdělena do osmi zhruba hodinových kapitol a většina z nich nabídne nové prostředí, které je díky nádherné grafice radost objevovat. Najdete zde třebas krvavé vylodění na pobřeží barbarských zemí, hluboké lesy v jasném poledním slunci i divokém nočním dešti, vesnice... a samozřejmě náležitě epický Řím na vrcholu jeho rozkvětu.
Kapitoly prokládají mnohaminutové filmové sekvence, běžící podle všeho v engine hry a oplývající skvělými hereckými výkony, hlasovými (jen jsem nepochopil, proč staří římští vojáci používají anglické označení "Lads") i mimickými. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že příběh je plný klišé. Přesto mne přinejmenším příběhová linka s Damoklesem příjemně překvapila (jinak ale nadpřirozené postavy ve hře působí spíš lacině). Významnou roli v celkovém dojmu přitom hraje důraz na realističnost, obzvláště, pokud jde o násilí.
Porcování nepřátel
Těžištěm a vlastně jediným herním obsahem Ryse je rubanice s protivníky nablízko. Po celou hru dokonce budete používat stejnou zbraň: meč a štít (občas k tomu můžete sebrat kopí, které lze hodit a sejmout protivníka na dálku). Jednotlivé chvaty a údery se přitom snaží být relativně realistické (tedy žádné "megaútoky v oblacích barviček", jako to má třeba God of War), prostě sekání, bodání, vrážení štítem.
Navzdory všem těmto omezením se autorům povedlo přijít se záplavou snad padesátky různých chvatů, které se vaše postava postupně naučí. Ty jsou podle všeho nahrané za pomoci Motion Capture, takže ve spojení se skvělou grafikou vypadají mimořádně opravdově, brutálně a nechutně. Nemá cenu zapírat, že právě v tom tkví lákadlo pro nejednoho hráče či diváka.
Hra nemá žádné výraznější orientační, plížící nebo plošinkové pasáže (mimochodem, občasné vyšvihnutí se vašeho vojáka v plné zbroji na mnohem vyšší povrch působí docela komicky, ale tohle je přesně ten detail, nad kterým nesmíte přemýšlet). Veškerá hratelnost stojí na vaší schopnosti během souboje pružně obracet svoji pozornost od jednoho protivníka k druhému a podle jejich postavy nebo výzbroje volit kombinaci rychlého nebo silného úderu, případně úderu štítem.
Stisknutí tlačítka pro úder štítem zároveň funguje jako "kontra-útok", kterým odrazíte například útok ze strany či na vaše záda. Jakmile protivníka dostatečně oslabíte, vyskočí mu nad hlavou ikonka lebky a po stisku speciálního tlačítka (pravý trigger) se spustí sekvence jeho popravy. Během ní se zpomalí čas a vy musíte v efektních zpomalených záběrech správně mačkat tlačítka dle barvy blikající na postavě nepřítele. Pokud to nezvládnete, pořád ho zabijete, ale nezískáte důležitý bonus. Je to právě tenhle bonus, který zajistí, že se budete na správné trefování tlačítkových sekvencí soustředit a nebude vám ukradené.
Pomocí křížového ovladače si můžete v kterékoliv fázi útoku přepnout, jaký druh bonusu za správné trefení protivníka chcete: zdvojnásobení získaných zkušeností (za ně si odemykáte lepší statistiky postavy a hlavně nové a lepší chvaty), doplnění života (jediný způsob, jak se během hry uzdravovat), zvýšené poškození (ideální pro bossy a silné protivníky) nebo nabíjení "focusu" (speciální režim, který můžete po jeho nabití spustit kdykoliv a během kterého jste ještě mnohokrát rychlejší a silnější).
To jsou všechno zásadní bonusy, takže se je budete snažit správně trefovat a herní souboje se tak pro vás promění v poměrně rytmickou a zábavnou akci. Konce většiny kapitol vám pak okoření bossové, kteří často vyžadují poněkud odlišnou taktiku a souboje s nimi mají vždy náležitě epický náboj ("tanec" s šamanem mezi ohni je také skvělou ukázkou práce se světlem a stíny).
Zbytky
Souboje popsané výše tvoří drtivou většinu hry, nicméně kromě nich dostanete občas příležitost pochodovat v čele legie, které pomocí tlačítek zadáváte jednoduché příkazy (kryjte se, jděte vpřed, hoďte kopí). Herně jsou tyhle pasáže primitivní, ale mají skvělou atmosféru. Opakem jsou pasáže, kdy usednete za otočný samostříl/katapult. Tady se sice herně vyřádíte, ale jen díky tomu, že se katapult nesmyslně bleskově dobíjí a střelba z něj tak připomíná kulomet z nějaké současné střílečky.
Kromě toho ještě můžete ve větších bitvách křičet na Kinect - získáte díky tomu například lukostřeleckou podporu (stejnou funkci je možné spustit také tlačítkem, ale je to pomalejší). Poslední dodatek k základní hratelnosti představuje hledání "sběratelských" předmětů, které ale podle všeho není možné nikde v menu prohlížet a jsou tam jen pro získání achievementu.
Vedle docela krátké kampaně (stereotypní herní náplň by stejně delší neunesla) najdete na disku ještě kooperační režim pro dva hráče. Je zpracovaný formou soubojů v Koloseu. Koloseum přitom může měnit nejen sestavy nepřátel, které na vás pošle, ale také samotné bojiště: nové pasti či překážky se vysouvají z podlahy či stěn v reálném čase. Pro svou postavu si můžete vybrat uctívaného boha a související bonus, přičemž během hraní pak získáváte prostředky na nákup lepší zbroje a brnění.
RYSE: Son of Rome pouze pro Xbox One vyšlo v západní Evropě a v USA 22. listopadu.
u nás vyjde až během roku 2014 společně se samotnou konzolí (naše dojmy z jejího používání).
Hra ve dvou má své kouzlo, obzvláště díky speciálním chvatům zaměřeném na synchronizaci dvou hráčů okolo jednoho nešťastného protivníka. Bohužel, jakkoliv je Koloseum zábavné, lze jej hrát pouze online. Je to velká škoda, protože tohle by mohlo pro gaučový coop fungovat naprosto skvěle (a bojovníci mohli být třeba připoutáni k sobě řetězem, aby se nemusela půlit obrazovka).
VERDIKT: Tvůrci se naštěstí vzdali konceptu hry, ovládané výhradně Kinectem. Díky tomu jsme dostali relativně průměrnou rubanici, nicméně okořeněnou mimořádným audiovizuálním zpracováním, včetně náležitě epické hudby. A ty souboje jsou nakonec překvapivě návykové: získané bonusy vás budou nutit soustředit se na jejich rytmus a neustálé odemykání nových dorážecích chvatů udrží váš zájem. Příběh je bohužel slabší, ale má skvělou výpravu a pár překvapivých momentů. Multiplayer stojí za to, pokud najdete podobně naladěného spoluhráče. Především to ale nádherně vypadá, což nemůže nikdo popřít. Ryse tak dokonale plní roli jakéhosi "technického dema", díky kterému se ujistíte o výkonu nové konzole Xbox One.