Risen

Risen má všechny předpoklady k tomu, aby jej hráči zadupali do země a distributor si trhal vlasy ze špatné investice. Risen je totiž postavený na stejném konceptu, jako od stejných tvůrců x let stará RPG sága Gothic; je těžký a pro nováčky nepřístupný; nejsou v něm ani orkové, ani elfové, a to dneska není cool; pochází z Evropy a na to se v zámoří zpravidla dívá skrze prsty.

Jenže! Risen je parádní. Risen je RPGčkem, které vás pohltí, omámí, okouzlí a nepustí.

Podobně „pohlcen a nepuštěn“ je hlavní hrdina, samozřejmě bezejmenný (ještě jednou – Risen JE podobný Gothicům). Ten při prapodivné bouřce ztroskotá na magickém ostrově Faranga, a jako jeden z mála přežije, byť s obličejem zarytým do písku na pláži. Podobně jako geroj v Gothic I, chlapec netuší, co se stalo a jen se snaží přežít, hodit se do kupy a nějaké velké problémy ho zprvu příliš moc nezajímají. Až časem zjistí, co je zač Inkvizice a klan Dona Estebana, až časem zjistí, co jsou zač ze země vynořivší se chrámy, a až časem jej dění na ostrově semele a udělá z něj hlavního aktéra.

Znáte Gothic univerzum? Pak tu budete jako doma. Ihned po spuštění hry jsem tak nějak intuitivně věděl, jak se Risen ovládá a čím se otevírá inventář či zápisník. Bylo mi hned jasné, jak na boj, a přišlo mi zcela přirozené „vydat se támhle za ten keřík, protože tam určitě něco bude.“ A skutečně bylo, meč a lektvar. Krásná věc na hrách od Piranha Bytes je to, že podporují hráčova dobrodružného ducha, a že člověka za jeho úsilí spravedlivě odměňují.

Podnikavý přístup se v Risen cení. Jen pro upřesnění – tohle je moderní RPG, hra s otevřeným světem a pouze přírodními hranicemi (třeba monstrózním červem, který vás sežere, pokud budete plavat příliš daleko od pobřeží). Jste na sopečném ostrově a pevnina vám jako kompenzaci za tvrdé přistání otevře svou náruč dokořán. Můžete jít kamkoli, dělat cokoli..., pokud na to máte. A vězte, že prvních pár hodin hraní nebudete mít skoro na nic.

Zapomeňte na (podle mě!) stupidní level scaling z Oblivionu, kdy se potvory přizpůsobovaly vaší úrovni. V Risen existuje přirozená přírodní bariéra, takže ano, svět je sice otevřený od samého začátku, ale i skupinka tří dikobrazů z vás udělá cedník. Po pár hodinách hraní a levelování si už budete dávat dikobrazy k snídani (a můry a vlky a prasata), ale pak se najednou zatouláte do jeskynního komplexu a tamní škorpióni, ještěří muži, popelové bestie, obři a kdo ví co ještě, si k snídani dají zase vás. Svět Risenu je drsný a když vám místní lidičkové dokolečka opakují „nechoď do lesa, je to vo držku,“ myslí to vážně.

Ale svět Risenu je také překrásný až oku lahodící! Být v něm Karel Hynek Mácha, chrlil by jednu ódu za druhou. Je to tu samý kopeček (jsme přeci na sopečném ostrově) s fenomenálními výhledy na krajinu pod zapadajícím sluncem. Tečou tu potůčky vedoucí do jezírek s lekníny, podzemní jeskyně jsou vytapetované zářícími krystaly a vlastně i ta bažina je fešná. Prostředí je navíc plné života, každou chvíli člověk naráží na nějaké potvůrky a jen škoda, že tady ekosystém nefunguje podobně jako v Gothicích, kdy třeba vlci honili mrchožrouty a chňapavci krysokrty. Tady, trošku prapodivně, táhnou všechna zvířata za jeden provaz (rozumějte proti vám), ale budiž... Jen svět sám o sobě je dost dobrým důvodem, proč se na ostrov Faranga vypravit.

Na Faranze žije nejen spousta zvířat, ale i lidí. Ti si jdou vlastním životem – chodí do práce, opékají si maso, klábosí s kámoši nad škopkem piva, a dělají tak ostrov živoucím prostředím s pulzujícím srdcem (doslova, na ostrově je aktivní sopka). Většina obyvatel se koncentruje v několika hlavních sídlech (bažinný kemp, přístavní město a klášter), avšak spousta NPC je roztroušena všude možně po světě. Mají tu své chajdy, farmy, nebo jeskyňky a zpravidla jim je rozpor Inkvizitor Mendoza vs. Don Esteban u zadku.

Hlavní hrdina se k nim může stavit obdobně, protože dopad na hlavní dějovou linku mají minimální, na druhou stranu jsou úžasným zpestřením. Jednou jsem takhle při hledání ztraceného druida narazil na lovkyni, optal se na můj cíl pátrání, a ona že toho bláznivého dědulu sice neviděla, ale že její ochočený vlk Rufo ho určitě vycítí. I dal jsem pesanovi kus masa, strčil mu pod nos vzorek pachové stopy a s roztomilým vlkem po boku jsem si prošel světa kraj.

Ono vůbec questování, tedy plnění úkolů, je v Risen záležitostí tuze fajnovou. Autoři se snažili vyvarovat tradičnímu RPG klišé „přines, podej, zabij“ a naservírovali hráčům spoustu příjemných práciček (ačkoliv bez onoho klišé to nejde a třeba jeden z hlavních úkolů je o hledání pěti magických disků – vzpomínáte na ohniska z prvního Gothica?). Sháněl jsem tak stonající farmářce obydlí, vyšetřoval jsem vraždu či vloupání do domů prominentních měšťanů, hledal jsem krocana, pátral jsem po ingrediencích na tvorbu svitků, snažil jsem se prodat rybářský stánek, naháněl vůdce gnomů, přemlouval jsem, vydíral... A taky jsem vyrazil do bordelu, ha!