Red Steel 2

S ohledem na hratelnost je ovšem k pláči, že se vývojáři dopustili spousty chyb v ostatních částech hry. Příběh už jsem zmínil a nakousl jsem i úkoly. Red Steel 2 budí dojem, že jde o otevřený svět. Přijedete do města a v podstatě volně se v něm můžete pohybovat. Jenže prostor je silně omezený a zpočátku narazíte i na mnoho zavřených dveří. Přesto můžete hledat skryté předměty, za něž dostáváte vysoké finanční odměny.

Po chvíli zamíříte za jedním ze čtyř přátel, kteří vám zbyli a ti vám zpřístupní další misi. Ve výsledku je tedy hra dost přímočará, protože se ze dvou až tří základen hvězdicově vydáváte do postupně se zpřístupňujících lokací. Neustále se opakují ty samé mise. Nejčastěji je to zprovoznění komunikačních věží. Ostatní úkoly se pak točí v podstatě jen kolem spuštění padacího mostu nebo otevření vysoké brány. A když se dohlodáme až na kost, zjistíme, že jde vždycky jen o to někam dojít a zmáčknout tlačítko.

Z šedi zadávaných misí vás vytrhávají nepovinné úkoly, které se ale také opakují. Hledáte různé bedny se zlatem a zbraněmi nebo ničíte plakáty s vaší podobiznou. Velmi dobrou ukázkou využití všech schopností WiiMote je otevírání sejfu. Když na nějaký narazíte, přiložíte si reproduktor ovladače k uchu. Potom pomalinku otáčíte WiiMote, jako byste kroutili zámkem sejfu a čekáte na obligátní „klik“. Nutností je prohledávat všechny kouty, protože se v nich kromě trezorů nachází cenné odznaky šerifa a zlaté pláty. Škoda je, že hra nevede žádné statistiky, takže nikdy nezjistíte, kolik skrýší z celkového počtu jste našli.

Stále omílané peníze nachází využití při vylepšování výzbroje nebo vlastností a učení se kombům. Vyplatí se investovat zejména do meče, který na maximální úroveň obrazně řečeno seká protivníky na plátky. Na běžné typy pak stačí jediná rána. Zvyšovat lze hodnotu zdraví, odolnost brnění nebo účinnost speciálních chvatů. Jedním z nich je například označení několika protivníků najednou a následné zkosení všech rychlou kanonádou z palných zbraní. Ze začátku lze pálit po dvou nepřátelích maximálně dvě kulky najednou, později označíte až čtyři a vypálíte na každého tři rány. Na větší chumel protivníků není nic lepšího. Vylepšování je milé zpestření a bez něj by opakující se herní náplň vadila ještě více.

Jak se mění vaše schopnosti, vrhají se na vás i odolnější nepřátelé a ve větších počtech. Je super, že i když se zaměřujete jen na jednoho soupeře, ostatní jen nestojí kolem, ale aktivně se zapojují do šarvátek. Na to jste upozorňováni ikonkou v levém dolním rohu. Naštěstí máte v rukávu smrtelné protiakce. Zbabělce útočícího na vaše záda se dá zbavit jediným smrtelným chvatem a tak souboje s velkou přesilou občas připomínají tanec, kdy mečem protínáte jednoho soupeře za druhým.

Ke cti Red Steel 2 je, že se kromě útočení musíte starat i o obranu. Bez blokování výpadů nemáte šanci uspět zejména proti velmi silným postavám. Pak se dostáváte do fáze, kdy ze zabezpečeného postoje zasazujete rány a krůček po krůčku ubíráte protivníkovi zdraví. To vaše se mimochodem automaticky obnovuje, ale až po zlikvidování celé skupinky, která se na vás v jeden moment vrhne. To je dle mého názoru výtečný krok, protože souboje mají náboj, ale po jejich skončení nemusíte čekat v koutku nebo hledat lékárničku v okolí.

Vizuální zpracování je na poměry Wii na výši. Velký díl na tom má cell shade grafika, díky níž se autorům docela dobře povedlo skrýt nízké rozlišení a s tím spojené zubaté hrany, tak i neostré textury. Ještě lépe je na tom epická hudba s motivy přelévajícími se mezi westernem a japonskými hrdinnými filmy. Lahůdka. Jednotlivé postavy jsou rovněž namluveny perfektně, jen je škoda, že melou nicneříkající fráze. Nepříjemné ovšem bylo, že se mi docela často při soubojích zablokovalo ovládání na nunchucku, díky čemuž postava stále couvala. Jediné co pomohlo, bylo znovu sesynchronizovat ovladač s konzolí. Určitě nešlo o hardware závadu, protože jsem vyzkoušel různé kombinace všech svých WiiMote a nunchucků.

Je škoda, že po dohrání příběhu, což zabere na střední obtížnost kolem dvanácti hodin, už v podstatě nemáte proč se ke hře vracet. Žádný multiplayer, žádné minihry, až na možnost procházet jednotlivé lokace a snažit se je dokončit na maximální počet bodů. Jenže když takovou výzvu spustíte, musíte ji i dokončit, nelze ji uložit. Což u větších měst znamená třeba dvě hodiny hraní v kuse. Lze hrát na vyšší obtížnost, ale přímočarý pohyb hrou je nepřítelem opakovaného hraní.

P.S. nezapomeňte se podívat na video, kterak jsem máchal Wiimotem před televizí při hraní.