RECENZE Zaklínač 3: O víně a krvi
Příběh rytíře.
To nejrozkošnější na rytířích z časů dávno minulých není jejich kavalírství, chrabrost ani oddanost kráse, nýbrž to, jak nadšeně tyto tři vlastnosti používají coby záminku pro to, aby se chovali jako naprostí hlupáci. Vezměte si třeba takového sira Lancelota z „Rytíře z káry" od Chrétiena De Troyes. V jedné části Lancelot shlíží z nejvyššího okna věže na kolem projíždějící královnu „pozorně a se zalíbením". Pak „ji už nevida, chtěl se z okna vrhnouti a roztříštiti své tělo na dlažbě pod ním". A tak to prostě zkusí - to, že se mu jedna hezká dáma ztratí z dohledu, tomuto smělému rytíři stačí k tomu, aby ho stihl obrovský a potenciálně smrtelný záchvat. S potěšením můžu říct, že rytíři z Toussaintu, nového regionu v datadisku Zaklínač 3: O víně a krvi, jsou stejně tak vážní. A stejně tak hloupí.
Ve druhém a posledním rozšíření pro Zaklínač 3 se Geralt ocitá v bohatém regionu srdnatých rytířů a chvástavých skutků - a dost možná se jedná o ten nejkrásnější otevřený svět, jaký jsme kdy ve videohře viděli. Redanie ze Zaklínač 3: Divoký hon byla často smrtelně vážné místo, které vám nic neodpustí a kde jakékoliv jasnější barvy horko těžko zápolily o své místo na slunci. Kdežto Toussaint je něco úplně jiného: každý roh je prozářen bohatou barevnou paletou, zbroje jsou zdobné a pompézní a městské stráže varují obyvatele formou veršovaných kupletů.
Živoucí, téměř až křiklavá afektovanost Toussaintu představuje oproti Redanii příjemný kontrast, který je navíc podtržen přítomností nevrlého a neupraveného Geralta z Rivie. Od okamžiku, kdy na scénu okázale nakráčejí první šviháčtí rytíři, je jasné, že CD Projekt Red si hodlá poslední výpravu do světa Zaklínače užít - Geralt vší té pompě a nabubřelosti doopravdy představuje tak předvídatelně zemitý protipól, že z úvodní části O víně a krvi máte pocit, že na vás vývojáři dlouze a vědoucně mrkají. Jednou z prvních věcí, které Geralt v novém dobrodružství udělá, je to, že najde kapesník s monogramem „DLC", a to je jen začátek. Ještě zabije obra, zúčastní se gladiátorské bitvy v turnajové aréně a dostane darem svou vlastní vinici - a to vše za pouhou hodinu a něco.
Ale zatímco prostředí přídavku O víně a krvi je bohaté a hravé a víc než trochu bláznivé (nejoblíbenější zdejší nadávkou je podle všeho „do háje", kdyby vás to zajímalo), ale to neznamená, že je všechno jen laciná paráda. Hlavní příběh datadisku O víně a krvi je krvavá, zlověstná zápletka, která se vyrovná i těm nejpamětihodnějším úkolovým linkám z Divokého honu. Kvůli veledůležité zakázce musí Geralt využít svůj nejlepší vyšetřovací um, ačkoliv mechanismy týkající se řečené detektivní práce nepředstavují žádnou novinku. Je možné se rozepsat o upřímně řečeno bizarní vsuvce v pozdější fázi hlavního děje - která podle mě mezi fanoušky vyvolá kontroverzi -, ale celkově vzato základní příběh dobře odsýpá a daří se mu vyhýbat zdlouhavosti, která tížila jisté části základní hry.
Na druhou stranu pár vedlejších úkolů laciné parády jsou - a jde jim to jen k duhu. Ačkoliv i Divoký hon měl i odlehčenější momenty, většina jeho vedlejších úkolů sestávala z chmurných příběhů a tragických osudů. Nepovinné mise v O víně a krvi jsou celkově naladěny na veselejší notu a často přešlapují až za hranici absurdity. Zaklínačské řemeslo dokáže být v Beauclair namáhavé a obtížné úplně stejně jako v Novigradu, ale také po vás může chtít například to, abyste šli najít ukradená varlata slavné sochy. Díky čiré nepředvídatelnosti těchto úkolů působí datadisk O víně a krvi snáze dojmem, že pro Geralta je to spíš i něco jako dovolená než jen další kapitola jeho dlouhé a trýznivé kariéry.
Ústřely stranou - O víně a krvi je působivé rozšíření, protože zvládá přinášet inovaci navzdory tomu, že má nezáviděníhodný úkol uzavřít hru, která už takhle trvá přes sto hodin. Větší část tohoto pocitu inovace pochopitelně pramení z toho, že se Geralt dostal do takovéhoto odlišného prostředí, ale navíc pramení i z pár vítaných novinek co do hratelnosti - z těch hraje prim rozšířený systém mutací. Ten je zaměřen převážně na hráče na vyšších úrovních, kteří mají dovednostních bodů na rozdávání. Geralt může pár přebytečných bodů (a mutagenů) utratit za výzkum hrstky rozšířených mutací, z nichž každá mu v boji propůjčí jinou - a ničivou - výhodu.
Tyto schopnosti jsou záměrně velmi bombastické, místy až absurdní: jedna z nich vám například dá obrovský bonus k poškození podle toho, kolika nepřátelům čelíte na začátku boje, ale o třicet sekund později vám poškození výrazně srazí podle toho, kolik nepřátel vám ještě zbývá. Další - můj osobní favorit - promění znamení Aard ve výboj, který zmrazí každého nepřítele, kterého nesrazí k zemi a nechá vybuchnout každého, kterého srazí. Proti skupinkám menších nepřátel je to natolik účinné, až si budete připadat přesíleni, ale dokázat roztříštit zbojníky pouhým pohybem zápěstí je až příliš zábavné na to, abyste se této možnosti vzdali.
Stejně jako Srdce z kamene (recenze) vám O víně a krvi tyto nové schopnosti velmi nadšeně nabídne hned od začátku. Úkol vedoucí k novým mutacím je dostupný od samého úvodu a to samé platí pro nové sady zaklínačského vybavení. Mimochodem zaklínačskou výstroj si nyní můžete obarvit, ale rozhodně nečekejte, že Geralta obléknete od hlavy až k patě do křiklavě růžové. Výběr barev je velmi vkusný, takže pokud budete chtít Geralta vyšňořit vyloženě směšně, dá vám to hodně práce. Věřte mi, zkoušel jsem to.
Nové mutace a vkusně obarvené zaklínačské vybavení si můžete vyzkoušet na nováčky (nebo staré známé) z bestiáře. Soupiska asi dvaceti příšer zahrnuje kurděje, archespory a barghesty. CD Projekt se nikterak netajil tím, že O víně a krvi naruší zažité zvyky hráčů, a většině nových nepřátel se to daří. V docela hodně potyčkách jsem musel opustit svou tradiční metodu Quen-kotoul-Aard-sek-švih-opakovat, což - opět podotýkám - je po stovkách bojů v hlavní hře velmi působivé. O novinky na poli střetů s lidskými nepřáteli se docela úspěšně snaží i tlupy; to jsou velké opevněné tábory zbojníků, ve kterých se to nepřáteli jen hemží. Každá tlupa představuje zábavnou výzvu, přinejmenším díky počtu bojovníků. Možná to není ta nejvíc přelomová novinka v O víně a krvi, ale i tak potěší.
Jedním z těch zvláštnějších přídavků - a bohužel je to zároveň i to největší zklamání v O víně a krvi - je Geraltova vinice, která má siru z Rivie sloužit jako základna během pobytu v Toussaintu. Jak vám hned po příjezdu vysvětlí kajícný (a skvěle pojmenovaný) správce Barnabáš Basil-Foltýn, Corvo Bianco potřebuje trochu oprášit. I když vám vinice přinese pár bonusů - vyšší výdrž pro Klepnu díky stájím a třeba bonus ke zdraví po nákupu nové postele -, dostupných renovací je bohužel dost málo. Každý, kdo dokončil základní hru, si je nejspíš bude moct všechny dovolit hned na začátku, takže s jinak slibným mechanismem bude patrně rychle hotový. I kdybyste si ve hře vytvořili novou postavu výhradně pro přídavek O víně a krvi, vyděláte si peněz víc než dost, abyste mohli zaplatit kompletní přestavbu.
Nedostatek dostupných vylepšení mě sice zklamal, ale jinak vinice datadisku O víně a krvi skvěle udává tón. Vytváří pocit, že Geraltovo zaklínačování (a potažmo i to naše) se blíží ke konci; možná brzo přijde čas, kdy meče pověsí na hřebík a spokojí se s poklidnějším životem. Tento motiv rezonuje celým datadiskem a v regionu plném pompéznosti a přepychu udržuje pocit dojatosti a bilancování. Sečteno a podtrženo, O víně a krvi je vhodnou labutí písní hry Zaklínač 3 (recenze). Je to hravé sbohem, ale také odkaz na to, díky čemu je tahle série tak skvělá. Do světa hry Zaklínač přináší novou, živoucí perspektivu, přičemž si zachovává věrnost drsné hratelnosti středověkého soukromého očka, která ji tak proslavila. Je to dojemná, a přesto veselá pohádka - taková, kterou by si měl prožít každý fanoušek Zaklínače.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.
Čtěte také naše dojmy z rozehrání.