Recenze Test Drive: Ferrari Racing Legends
Od pionýrů závodění k moderním supersportům.
Po dvou hrách s oficiální nálepkou Ferrari od System 3 tu nově máme velmi podobný kousek, taktéž s magickou holografickou samolepkou, značící, že tady je to znovu pod dohledem šikulů z Maranella. Ferrari Racing Legends je po dvou Shiftech třetím titulem nyní už samostatných Slightly Mad Studios, v nichž mimochodem na této hře pracovaly bezmála dvě desítky českých vývojářů. Na svět ji ale místo EA přivedlo Atari pod svojí tradiční značkou Test Drive, i když s touto sérií a obzvláště s posledními Test Drive: Unlimited nemá nová hra ale vůbec nic společného.
Místo otevřeného světa se výhradně v kokpitu jednapadesáti "ferrárek" vydáváte vesměs na klasické uzavřené okruhy, a to v arkádověji laděném závodění, nikoli nepodobnému poslednímu Shiftu. Jakkoli hra na první pohled udivuje svým obejmutím rovnou několika desetiletí Ferrariho historie (1947-2011), samozřejmě zcela všechny vyrobené modely s koníkem ve znaku tu nenajdete. To bychom asi ani nemohli chtít, nicméně trochu více mne zamrzel výběr vozů, který kupodivu zapomněl na mnohé velmi slavné stroje.
Namátkou třeba zmíním zapomenutý F1 monopost F-156 zvaný žralok, s nímž v sezóně 1961 Phil Hill dobyl jako první Američan titul mistra a jeho kolega Wolfgang von Trips v památném závodě v Monze zahynul spolu s patnácti diváky po kolizi s Jimem Clarkem. Každopádně jsem spočítal, že monopostů královny motosportu tu najdete všehovšudy deset, což není mnoho. Jakkoli potěší třeba úplně první vůz se značkou Ferrari na kapotě (125 S z roku 1947), prim tady hrají novější sportovní kreace pro civilní silnice s testarossou a podobnými ve vleku.
Krásná auta máčená v arkádě
Většina zobrazených automobilů se graficky nesmírně povedla, a to včetně unikátních interiérů, přičemž viditelné ruce závodníkovy na volantu se i pěkně pohybují. Horší to už je ale s jízdním modelem, zřejmě poupraveným z minulých her studia, který jasně inklinuje k arkádě, ale nikoli ve smyslu pohodového řízení, ale de facto snad jediného modelu, podle kterého skoro všechna zdejší auta jezdí prakticky stejně, stejně smykují a jsou podobně neklidná. Taková jízda s moderními monoposty F1 je čirá fantazie, protože auta moc nesedí, ale o to více extrémně smykují, byť se drifty dají poměrně v pohodě kočírovat.
Když se ovšem vrhnete na závodění od píky, tedy s těmi nejstaršími klasickými vozy z poválečné éry, zase si ve stejném jízdním provedení budete lebedit, protože právě tam se zdejší jízdní vlastnosti dobře hodí. Však neklidnost a projíždění táhlých zatáček v jednom řízeném smyku zadních kol k tehdejším závodům neodmyslitelně patřilo, a sem to sedne pěkně jak moucha na lep. Je ovšem obrovská škoda, že si nelze podrobně přenastavit ovládání. Ty tři předvolby nejsou žádné terno, a pokud si třeba chcete navolit řazení na jiná tlačítka, máte holt smůlu. Takže se budete zpočátku trochu déle sžívat s řízením, což může vyústit až v havárie, které tu ale jsou..., no kosmetické, abych nebyl sprostý.
To se dalo od Ferrari čekat, že dovolí jen lehké a nereálné škrábance a sem tam nějaké to vysypané okno, nicméně opravdu hrůzostrašné jsou kolize, zamrzlé někde v době a provedení Microsoft Train Simulatoru. Omlouvám se, že sem cpu vláčky, ale pokud si pamatujete na prkenné a předpočítané havárie vlaků, tak úplně stejně se chovají po nárazu auta i zde. Ve vyšší rychlosti tak při havárce začne auto naprosto zběsile rotovat a házet přemety, že se vám z toho zatočí hlava. A samozřejmě, že vůz vždy přistane na kola a samozřejmě, že když napálíte protivníka, tak ten po chvíli zmizí a v tichosti se tajně okamžitě restartuje přímo na vozovku, zatímco vy se těžce dáváte dohromady a zkoumáte, kde je sever a kde je pevná země...
To už mě pak ani nedojímala podivná odezva při řízení aut z pohledu za vozidlem, jako byste ho drželi na moc dlouhé páce a ono zatáčelo s prodlevou. Skoro mi tak připadá, že se distributor a tvůrci hře nechtěli přehnaně věnovat, aby to měla být rychle spíchnutá budgetovka, do jejíž kolonky se mi hra mnohem více hodí, než nyní v regálu za plnou cenu jako mnohem pečlivější závodní hry.
Historické okruhy i moderní autodromy
Tvůrci ale znovu po Shiftech alespoň dokázali slibný potenciál na tratích, které jsou, stejně jako vozidla, taktéž výborně vymodelované a licencované. Nicméně zase musíte vzít zpět všechny reklamy, které propagují snad jen smyšlené značky, skutečné inzerenty podél tratí zde prakticky neuvidíte. V šestnácti unikátních okruzích ve čtyřicítce variant to ovšem pranic nevadí, to si spíše všimnete pěkných drobných detailů, jako jsou vznášející se balony, vzducholodě, nebo letící vrtulníky nad tratěmi.
Přitom si snad poprvé na konzolích zajezdíte na klasických verzích z padesátých let, takže konečně zažijete úsporné provedení prapůvodního Silverstonu, Monzu se starými betonovými boxy (ale bohužel bez té nebezpečné klopenky), či mého favorita v podobě francouzského Rouenu s kluzkou vracečkou z kočičích hlav z roku 1956. Tato trať, vedená po normálních silnicích, dnes už neexistuje. Samozřejmě nemůže chybět tovární testér Fiorano, Enzu Ferrarimu zasvěcený okruh v Imole, či světové ikony jako Spa a severní Nürburgring. Shift dále poskytl okružní Pergusu, ale vlastně celý smyšlený okruh je ve hře jediný, a to skotská jezerní trať Misty Loch, kterou stejně jako ostatní občas zpestřují diváci mávající nejen českými vlaječkami.
Tyto tratě tak zde vždy hostí kromě vás ještě patnáct dalších jezdců, přičemž se jezdí v několika časových úsecích od rána do podvečera, a to při jasném, zataženém či zamlženém podnebí. Nicméně žádné noční jízdy, dynamickou změnu času či proměnlivé počasí, neřku-li déšť zde nenajdete. Vtipným zpestřením je ale u historických závodů postupně se vybarvující kamera ze stylu starého filmu, až jsem si říkal, že je skoro škoda u takovýchto historických barev nezůstat i na celý závod. Než opustím tratě, tak ještě rozhodně musím zmínit snad poprvé opravdu reálně fungující balíky slámy. Do nich je radost vletět, to pak sláma létá po celém okolí!
Když nejste kariéristé
Možná si už říkáte, proč chodím kolem horké kaše a ještě jsem nezmínil nic o vlastním obsahu hry, tedy o závodech a kariéře? Inu, to je tak, že kariéra tu sice nechybí, ale je to asi nejméně povedená část celé hry, neřkuli to nejnudnější déletrvající závodění, co se za poslední dobu urodilo. Přitom papírově se tento hlavní režim tváří lákavě: volně si můžete zpočátku vybrat ze tří závodních období, v nichž budete závodit. Asi nemusím říkat, že nejlákavější je Zlatá éra 1947-1973, v níž právě startujete s prvními vozy Ferrari na okruzích z padesátých let, jako aspirant na oficiálního jezdce Scuderie.
Stříbrná éra už mezi léty 1974-1990 nabízí mnohem modernější stroje, vlastně už zejména supersporty jak je dnes známe, a konečně skoro současnost zažijete v poslední Moderní éře do minulého roku, v níž řídíte současné vozy Ferrari. Když všechny tři období sečtu, dostaneme se na 116 závodů, kde je ovšem zakopán ten zlý pes. Jakkoli vidím ve čtyřicítce tratí dost rozmanité závodění, není tomu tak, protože v drtivé většině jezdíte stále dokola na dvou-třech stejných tratích, příslušejících dané éře. Takže skorou celou třetinu "zlaté" kampaně strávíte pouze na Silverstonu, Monze a sporadicky i na Rouenu, skoro celý zbytek tratí přichází vniveč a jezdí se na nich v jiné části kampaně.
Tady se tvůrcům chtělo evidentně hodně spát, protože někdo pouze nafrkal do stejných závodů mírně odlišná auta, takže se v éře nejen opakují tratě, ale dokonce i celé závody a automobily jakbysmet! Přitom nečekejte, že si třeba odjedete celý seriál Grand Prix či nějaké mistrovství, turnaje nevyjímaje. Tady je všechno polovičaté a rozkouskované. Jakoby celý svět stále závodil a vás pozvali vždy jen na jediný závod. Jak si jinak vysvětlit, že vám hra nadnese, že jste v polovině mistrovství a máte pro Ferrari zajet jediný závod. Další jízda v kariéře už je zase jiný podnik a znovu jen jakýsi záskok a smilování Commendatoreho na jedinou jízdu.
Všechno to jsou jen jednohubky, poskládané jednotlivé časovky a závody bez valného propojení, samo sebou že bez jakýchkoli tréninků, kvalifikací a závodních víkendů. Navíc ani nevíte, co za vítězství dostanete (většinou se odemkne další auto), protože odměny za závody mnohdy nedávají smysl. Jak pochopit, že váš hlavní úkol v závodu je vyhrát a bonusový úkol je také vyhrát? Opravdivá rozmanitost jak stehno, navíc není psáno, co za splněný bonus vůbec dostanete. A korunu tomu nasazují zdejší esa, asi lepší jezdci, kteří pro Scuderii jezdí pravidelně a které máte porážet. Třeba Rico Malone, jeden z takových borečků, jehož jsem měl na prostřední ze tří kvalit AI jezdců uviset nejdále do tří sekund náskoku.
Tak jsem se bál, jak mi ujede, ale když jsem ho ještě na startovní rovince v pohodě předjel a v jízdě mu nandal navrch asi 10 vteřin, říkal jsem si, tady něco nehraje. Dalším problémem je totiž nevyrovnanost AI jezdců a obtížnosti vůbec, pro niž jsou ty tři stupínky straně málo. Na druhý jsou závody nudné a nezáživné, protože všichni ostatní jedou jak šneci a skoro celý závod jezdíte na špici zcela sami. Jenže oproti tomu jsou časovky (máte zajet určitý čas na kolo) až moc utažené a limity šibeniční, které už vám dají dost zabrat. Takže s time trialy se patláte a závody znuděně absolvujete skoro sólově. Přitom by stačilo, kdyby logicky AI jezdci jezdili alespoň kolem časů na kolo, rovnajících se limitům v časovkách.
Když si pak dáte nejvyšší nastavení, závody už jsou solidnější výzvou, ale časovky už skoro nezajížditelné. Ach jo, tady to chtělo lépe vybalancovat, nota bene když si také ani nemůžete svobodně navolit řidičské pomůcky, které jsou napevno přiřazené každé obtížnosti. Takže výsledek je takový, že musíte mít chtě nechtě zapnuté některé asistenty, ovládáte s tlačítky, na která nejste z jiných her zvyklí, a zajíždíte časovky a závody ve stejných autech a na stejných tratích. Po povedené kariéře v druhém Shiftu, která mne baví více než Forza s Gran Turismem dohromady, to tady Slightly Mad ale totálně projeli, snad na diktát publishera v honbě za financemi, jinak si toto lajdáctví neumím vysvětlit.
Ostatní závody jen do počtu
Lék na tu prázdnější kariéru bohužel hra nemá ani v jiných režimech, protože sestava time trialu se stínovým vozem, rychlého závodu a obyčejné jedné online jízdy (8 živých + 6 AI max.) v ničem nepřekvapí, když rozdělená obrazovka absentuje úplně. To se ani nedivím, že na internetu skoro nikdo nejezdí. Já byl vůbec rád za seanci se třemi-čtyřmi spolujezdci, naštěstí mě v lobby zpříjemňovala čekání výborná chorálová hudba z pera zkušeného Stephena Baysteda, jenž komponoval vlastně všechny hry od Slightly Mad a ještě dříve zhudebnil závodní tituly i od Simbinu.
Jakkoli tak musím končit s konstatováním, že od Angličanů je Ferrari Racing Legends jasně nejslabší hra, které by mnohem více slušela nižší cena, nemůžu alespoň říci, že by mě hraní ani trošku nebavilo. Mnohé by šlo udělat lépe, plno zažitých funkcí zde chybí a kariéra je plytká, jenže já si nato pustil jeden závod v Rouenu s nádherným wingcarem F-126, na němž se zabil Gilles Villeneuve, a byl jsem v sedmém nebi! Stejně, jako když jsem drtil vší silou volant prvního doutníku F-125 F1 na stařičké Monze 1958 a smýkal jsem se do paraboliky s tímto neklidným strojem. Je to sice v mnohém odfláklá hra, nicméně alespoň pro mne, jako fandu závodní historie, voní Ferrari Racing Legends starými časy pionýrů automobilových závodů na konzolích jako žádná jiná.
VERDIKT: Z Ferrari Racing Legends bohužel nečpí nějaká velká pozornost k závodění, až to vypadá, že jde na trh předražená budgetovka, v níž se na mnohé zapomnělo. Graficky vytříbená závodní arkáda zasvěcená značce Ferrari ale trpí pod jhem nezáživné a stereotypní kariéry a korunu nasazuje nevybalancovaná a nepřizpůsobitelná obtížnost. Od potopení pod průměr hru naštěstí zachraňuje její historický odkaz, kdy si přese všechno lze jízdu v nádherném veteránu na dnes už neexistujících okruzích stále příjemně vychutnat.