Skip to main content

RECENZE Styx: Shards of Darkness

Ohyzdný tichošlápek na druhý pokus.

VERDIKT: Pouze kosmeticky vylepšený Styx, jen o málo lepší prvního dílu. Bez medaile.

Nejspíš se asi ani nepamatujete na ohyzdného tichošlápka z celkem nevýrazného ukrývacího dobrodružství Styx: Master of Shadows z roku 2014. Nesympatický a přihrbený goblin Styx, jakožto hlavní hrdina, si zasloužil metál jako nejodpudivější protagonista všech dob, ale o žádný velký herní zázrak se před dvěma a půl lety rozhodně nejednalo. Jenže nyní je Goblin, ještě dříve zrozený v sérii Of Orcs and Men, po úspěšné misi v Akenashi docela respektovaným záškodníkem, který si zakázky může vybírat. A tak mu na stole přistane prácička nová, tentokrát spočívající v ukradnutí mocného artefaktu.

Příběh znovu není nijak světoborný, ale nyní je důležité, že Styx bude dokonce rád spolupracovat se svými úhlavními nepřáteli z rasy lidí, pročež na té druhé straně zůstávají elfové. Dokončené první dějství ovšem není pro zážitek v Shards of Darkness nutné, i když se na něj občas drobně poukáže. Ale nejde o nic podstatného, a tak starší jedničku můžete klidně minout. Je ovšem fakt, že necvičené oko oba díly od sebe jen těžko rozezná, pročež bych se bál Shards of Darkness označit za zbrusu novou hru. Je to spíše kosmeticky vylepšený a rozšířený první díl, který si nese hodně dobrého i špatného svého předchůdce. Z toho je jasné, že pokud vám Styx: Master of Shadows nesedl, raději postůjte i mimo díl druhý.

Poměrně stereotypní uzavřené prostory Věže Akenashe naštěstí nahradilo mnohem rozsáhlejší, otevřenější a rozmanitější prostředí, v němž už se Styx mnohem více nacestuje. A je to dobře, protože se podíváte jak pod zem, tak i vysoko nad ní a prolezete si pěkně vertikálně složité lokace na různých místech ve dne i v noci. Skoro vždy, když se vám začne mapa skrze několik navazujících misí zajídat, v té následující vás hra přesune zase někam jinam, např. z nočních vesnic do slunečných skal či ze smrdutých bažin do fantaskních létajících korábů. Za rozmanitá prostředí dávám rozhodně palec nahoru, však první hra trpěla podobnými mapami jediné větší lokace, která se brzo okoukala. Ke konci putování se ale znovu vrátíte do dřívějších míst, což má za následek jisté zklamání a stereotyp finálních úrovní, kdy by měl příběh naopak gradovat.

I dvojka je ale hlavně vertikální než horizontální hrou, takže toho skoro všude více našplháte, než nachodíte a občas nejsou okolní prostory moc přehledné. Těch teras, balkonů, střech, skal a výstupků je někdy už prostě moc a kolikrát jsem si říkal, že bych se už konečně tak rád pořádně proběhl po pořádně velkém kusu země. I když nový Styx využívá služeb vyšší generace Unreal enginu (čtvrtá generace proti té třetí v prvním dílu), na grafice to moc vidět není. Jistý pokrok v detailnějším obrázku s lepšími efekty je sice patrný, ale ani podruhé si tady z ničeho na zadek nesednete. Obrázek je spíše funkční než hezký, na druhou stranu je Styx naprosto nenáročný titul a i roky starý počítač ho pravděpodobně v klídku utáhne plynule i na vyšší nastavení grafiky. ¨

I když jste ve značné výšce a máte pěkný výhled do údolí, tak jsou vzdálená okolí stále dost jednoduchá a v oparu, a nic moc pěkného na kochání tu nenajdete. Bezesporu se ale hodně zapracovalo na detailu objektů v úplné blízkosti, tam hra vypadá už docela obstojně. Nicméně provedení vody, ohně, kouře a dalších podobných efektů je stále maximálně tak průměrné a obyčejné. Když si uvědomíte, že na stejném základě běží např. krásné Gears of War 4 či reedice Vanishing of Ethan Carter, tak je zkrátka i podruhé vidět, že tvůrci ze studia Cyanide nejsou žádní programátorští a grafičtí fachmani.

Co se ubralo na vzhledu, se zase bohudíky promítlo do velmi pečlivě vystavěného a interaktivního průchodu, kdy každičký okamžik máte na výběr rovnou několik možností a cest, jak každou herní situaci řešit. V tom je ostatně velmi chválený i první díl. Je to nutné i kvůli tomu, že zde vlastně jiná, než tichá cesta vraha, lupiče a záškodníka, neexistuje. Z jedničky totiž prakticky beze změn zůstaly rozporuplné souboje při prozrazení, kdy se i podruhé můžete tak akorát vykrývat, což není úplně intuitivní. Pravda, už nemusíte přesně na čas párovat několik nepřátelských výpadů, ale obyčejně stačí již jeden, dva, ale nemůžu si pomoct, že to prostě není dobré řešení a hru to zbytečně svazuje do někdy až frustrující opatrnosti, abyste se neprozradili.

Již po několika z celkových 9 úrovní totiž na scénu nastupují zdvojené až ztrojené stráže a obecně je ve zdejším světě mnohem více živo než dříve, v což můžete počítat i nové druhy nepřátel mimo lidí a elfů. Jestli jste minule pečlivě likvidovali každého protivníka, nyní už je to hlavně zpočátku citelně obtížnější, protože hlídky se kolikrát dobře překrývají a jakmile jednoho kuchnete, ihned se na jeho místo seběhne klidně několik jeho kamarádů. Maso na vykuchání styxovou dýkou má sice občas doslova ostříží zrak, ale úplně stejně jako v jedničce je vesměs velmi mdlého rozumu a i když najde hromadu mrtvol, tak to s ním ale vůbec nehne.

Hlídky mají naprogramované často naprosto imbecilní koridory, kdy se např. jedna postava pohybuje v cyklech stále dva metry vpřed, otočka, dva metry vzad, otočka a tak dále. Kolikrát se klidně dva strážní jakékoli rasy regulérně srazí, a nechtějte vidět, když do úzkého prostoru nakluše několik postav. Jejich chování lze krásně popsat, jako když do malé ohrádky vypustíte několik autíček na klíček a necháte je chaoticky jezdit kolem dokola. Vůbec obyčejní protivníci se zde vůbec nepovedli, když je jejich chování snad ještě horší prvního dílu. Ani se tak nedivím, že hra naopak vyžaduje naprosto mírumilovný postup bez jediné vraždy, za který dostanete celý balík zkušenostních bodíků, za něž si v novém gobliním doupěti mezi úrovněmi odemykáte nové dovednosti.

Styx si nově může vybírat rovnou ze čtyřicítky schopností, rozdělených do pěti samostatných stromů, přitom v jedničce se naučíte maximálně osmadvacet schopností. Abyste ale získali za každou misi co nejvíce bodíků na utracení, musíte chtě nechtě tancovat přesně podle nalinkovaných notiček. Což znamená sprintovat na konec mise, nikoho nezabíjet, pečlivě luxovat okolí, jakožto sbírat všechen sběratelský matroš. Pokud budete pomalí, krvežízniví a líní pořádně pročesávat každičký kout, uhrajete se k smrti, než si svoji ohyzdnou gobliní postavu konečně pořádně vytuníte. Naštěstí si můžete každou úroveň libovolně opakovat do aleluja a znovu nechybí ani velmi praktické rychlé ukládání, s nímž nově dokonce počítá i jedno tlačítko na ovladači, pokud jej budete používat.

Druhou a vlastně i poslední velkou novinkou je možnost procházet celým příběhem v online kooperaci. Druhý kolega je vlastně podobný vašemu klonu, jenž si můžete již od úplného začátku krátkodobě vytvořit, stejně jako se na chvilku zneviditelnit. Kradmé dovednosti Styxe jsou veskrze úplně shodné co minule, což platí i o skrývacích možnostech v okolním prostředí. Zhasínání pochodní, tiché zabíjení zezadu, přenášení mrtvol a ukrývání do skříní a truhel je lautr stejné a stejně tak i praktické. Mezi několik kosmetických novinek dále patří jantarové vidění pro zvýraznění užitečných objektů a stráží v okolí, které již není časově omezeno jako v jedničce a tiché zabití je nyní asi o třetinu rychlejší.

Ve svých doupatech si Styx umí vyrobit házecí zbraně, lektvary a užitečné nástroje, ale aby dovednostní strom měl vůbec nějaké využití, tak je množství takových udělátek v kapsách zpočátku silně omezeno. Pamětníci prvního dílu zase jistě ocení možnost obléknout a vyzbrojit se přehozem a dýkou z Master of Shadows. A možná si všimnete i drobné změny, že míru viditelnosti již neukazuje Styxovo tetování, nýbrž jeho dýka.

Watch on YouTube

Druhé putování škaredého goblina se dá přiléhavě označit jako mírně vylepšená jednička. Skoro bych řekl, že jen kosmeticky vylepšená, protože dvě třetiny celé hry na nějakých 15 hodin (a 25 na 100% dokončení) jsou skoro úplně shodné co úvodní dobrodružství Master of Shadows.

Ani napodruhé se tak Styx nezařadí mezi premianty žánru skrývacích her s kradmým postupem, ale to je daň za nízkorozpočtový titul. I proto za něj nezaplatíte tolik peněz, jako za klasické AAA hry od velkých studií a distributorů (PC verze 849 Kč, konzolovka 1100 Kč). Pokud vás Master of Shadows bavil, zalíbení najdete i v Shards of Darkness, ale novinka není zas tak atraktivní, aby dokázala přilákat hráče, kterým první díl z nějakého důvodu nesedl.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.

Read this next