RECENZE Shadow of the Colossus PS4

Shadow of the Colossus je stejně jako jeho předchůdce Ico a nástupce The Last Guardian uměleckou hrou. Její vrchní tvůrce Fumito Ueda je umělec a animátor, jehož styl je okamžitě rozpoznatelný: prasklý kámen, vybělené sluneční světlo, kouřové stíny, křehké končetiny a bledé, nesoustředěné a nečitelné tváře. Tyto tři hry jsou pozoruhodné kvůli svému minimalistickému designu a technicky jsou také na výši, ale jejich světy plné nevinnosti a zkázy se nám do paměti nesmazatelně zapsaly právě kvůli té umělecké stránce.

V případě Shadow of the Colossus z roku 2005 toto umění vzbuzuje rovnou měrou úžas a žal, zatímco zkoumáte pustou krajinu v rámci výpravy, na které máte zabít 16 kamenných obrů. Hra je v podstatě sotva něčím víc než lovem na bossy, ale dokáže mít vzácně křehkou atmosféru a zároveň epické rozměry.

Tento remake na PlayStation 4 byl tudíž riskantní podnik. Vývojáři v Bluepoint Games z texaského Austinu jsou nepopiratelnými mistry remasterů a dokonce stojí za Ico & Shadow of the Colossus Collection pro PlayStation 3 z roku 2011. Ale tohle není remaster. Tohle je remake, opětovné vybudování hry od nuly pomocí nové technologie a se zcela novou a mnohem detailnější grafikou. Ueda se do toho nezapojil a všechno, co se svým týmem udělal pro původní hru, bylo nutné znovu překreslit a zkrášlit tak, aby byl ukojen náš hlad po grafické věrohodnosti. V doslovném smyslu je to znovu udělaná umělecká hra bez původního umělce, která neobsahuje žádné z původních výtvarných děl. Mohl její duch takovýto proces přežít?

Mohl. A jak. Bluepointu se na poli zachování her povedl bezprecedentní kousek, který vytváří definitivní verzi Shadow of the Colossus a díky kterému o celou generaci starší hra působí neskutečně moderně.

Kromě nové grafiky a dechberoucího nového nasvícení vás čeká revidované ovládací schéma, které je schůdnější (k dispozici je ale i původní ovládání), velmi vítaná redukce lagu ovládání, pár volitelných atmosférických vizuálních filtrů a fotografický režim. Také dostanete nádherný a plynulý software jak na PS4, tak na PS4 Pro, který ani trochu nepřipomíná trhaný výkon původní hry na PS2 - ty nejvelkolepější scény žádaly po tehdy už tak stárnoucí konzoli zkrátka příliš mnoho. Na PS4 hra vypadá skvostně a na 1080p běží na bezchybných 30 snímcích za sekundu. Na Pro si můžete vybrat mezi Performance mode, který navýší snímkování na 60 fps - opět v podstatě bezchybných -, a Cinematic mode, který nakopne rozlišení na 1440p pro majitele 4K televizí. Obojí vypadá fantasticky.

Je stejně tak důležité poukázat na to, co vývojáři z Bluepoint nezměnili, i když je to asi mohlo lákat. Například tvrdohlavou kameru, která občas horko těžko hledá ten správný úhel a bojuje se vstupem uživatele, jelikož se vždycky vrací do své preferované pozice. Není to ani zdaleka dokonalé, ale je to nedílná součást ducha této hry; často je nejlepší nechat ji, ať dělá, co umí. To samé platí i pro animaci našeho hrdiny Wandera s gumovými končetinami, která je jako živá, ale zároveň používá zdlouhavé sekvence, takže může být neohrabaná a nemusí správně reagovat na ovládání. Spravit tohle by bývalo bylo mnohem těžší - a kdyby se o to vývojáři pokusili, bylo by to špatně. Vlastně se nemůžu rozhodnout, jestli to není schválně. Všechny Uedovy hratelné postavy jsou mladistvě a nemotorně bujaré a křehké, díky čemuž představují jasný kontrast oproti prastarým, nesmiřitelným masám kolem nich.

Právě na podobných kontrastech spočívá delikátní síla Uedových děl a tento remake je mohl snadno zastínit a zahltit detaily a spektáklem. Žasnu nad tím, že se to nestalo, protože detailů a spektáklu je tady přehršel: hra se nebojí nabídnout pohled do dálky tam, kde originál halil výhled do mlžného závoje; přidává jemné textury kamenům a srsti a trávě a dokonce fyzicky animuje ozdoby na Wanderově opasku. Možná tomu pomáhá fakt, že Shadow of the Colossus je tak záměrně vzácnou hrou.

Všechny tyhle titěrné detaily mají spoustu prostoru i mezi všemi těmi obrovitými rozvalinami a tichými neobydlenými planinami. Kdybyste museli, mohli byste se hádat, že kvůli zaostření vizuálu ztratila hra trochu toho původního mystična. Tak daleko bych však nezašel, neboť její velkolepost znásobila atmosféru desetkrát. Stíny mraků se převalují po zvlněných travinách. Wanderův oř Agro cválá přes mapu jako statné zvíře. Písečné bouře rozmělňují chladivé světlo této umírající země na dusný okr. Kolosové se dmou a drtí a vysílají před sebe tlakové vlny.

Tato verze hry je důkazem láskyplné péče a vylepšuje původní Shadow of the Colossus skutečným způsobem. Běží lépe, je zábavnější a krásnější. Je větší, což v této hře opravdu něco znamená. Ale důležité je, že Bluepoint nechali hru jako takovou naprosto netknutou, neboť Shadow of the Colossus má svou poezii a ekonomii, která ve hrách není často k vidění.

Příběh je strohý. Čerpá z těch nejhlubších a nejtemnějších kořenů pohádek a expozici si schovává až na samotné finální okamžiky, díky čemuž se dokáže vyhnout staletím tradice a předložit nám cosi syrového a živelného. Mladý muž přichází do prázdné, prokleté země s tělem mladé ženy, která je buď mrtvá, anebo spí věčným spánkem. U pasu má legendární meč. V chrámu mu jakýsi hlas řekne, že může dostat to, po čem touží - nejspíše jde o její oživení, ale to nikdy doopravdy nezjistíme -, a to tak, že najde a přemůže šestnáct velkých strážců.

A tak začíná jeho výprava, ale přestože to zní přesně jako stovky dalších výprav, které jsme už četli či viděli či hráli, není jako ostatní. Kontext a budování postavy zahazuje do té míry, až si nemůžeme být jisti, jestli děláme správnou věc. Ta naprostá prázdnota země je děsivá a dává podhoubí pochybám, které se zakoření a rostou. Hra nás i přes absenci jasné motivace žene dál, zčásti díky zvědavosti a úžasu, zčásti díky pocitu nevyhnutelnosti - všechno to působí, jako by to bylo předpovězeno - a zčásti díky ješitnosti, protože dobývání mají zkrátka mladí muži s mečem v popisu práce.

Hra má prostý rytmus. Wander a Agro se plahočí zemí a následují paprsek světla, jež se odráží od jeho meče, aby našli dalšího kolose. Mohou přitom obdivovat krásy, mohou provádět trochu toho průzkumu, aby našli správnou cestu, mohou nalézt pár předmětů, které jim obnoví zdraví či vylepší výdrž, ale svůj čas povětšinou stráví sami v krajině. A pak je čeká konfrontace s kolosem. V mnoha ohledech je to typický souboj s bossem: musíte se naučit jeho chování, využít ho proti němu, najít slabinu a zaútočit. Pamětihodný háček spočívá v tom, že tito obři jsou spíš velké pohyblivé budovy než nepřátelé a ta hádanka zde nespočívá v tom, jak se vyhnout jejich úderům a vrátit útok, ale jak nastavit jejich pozici tak, abyste získali výhodu, mohli na ně vylézt a někam zarazili svůj meč.

Tyto střety jsou nezapomenutelné hlavně díky samotným kolosům. Jsou majestátní a děsiví, ale je na nich i něco truchlivého. Skládají se z jakéhosi svalnatého kamene, jsou pokrytí mechovitou srstí a architektonickými cimbuřími a pohybují se pomalu jako oceán. Vypadají prastaře a je pozoruhodné, že ne všichni jsou vůči vám zpočátku agresivní. Hudba, která doprovází jejich zjevení, je občas napínavá a bojová, ale jindy zase tklivá či strašidelná. Ten první, těžkopádný zlobr, k vám zpočátku stojí zády a je třeba ho srazit na kolena. Třetí je mohutný rytíř, který třímá obří kamenný pilíř jako meč - a vyšplhat na něj je závratný zážitek. Někteří kolosové připomínají obrovitánské divoké šelmy. Pátý, velký pták, se na vás vrhne střemhlav a vy musíte zoufale vyskočit a chytit se jeho křídel, aby vás vynesl do vzduchu. Je to tak napínavé, až by se jednomu zastavilo srdce.

Jsou to epické souboje navržené tak, aby zdůraznily jejich dramatický rozměr. David a Goliáš nejsou oproti Wanderovi a kolosům ničím. Tak proč kromě triumfu cítíte stejnou měrou lítost nad tím, že jste skolili kolose? Protože jsou to velkolepí tvorové, skutečné divy a zdá se, že vy nechcete, aby umírali. Protože ani ti rozzuření nepůsobí jako agresoři - koneckonců, to vy narušujete jejich izolaci. Když Wander zasekne svůj meč, působí animace bolestivě a zoufale brutálně. Z rány vystříkne cosi černého a kolos zařve bolestí. Když kolos konečně padne, Wandera zahalí černý stín a omdlí. Není to katarze. Je to lítostivé.

Boj působí neférově, ale opačným způsobem, než byste čekali. Kolosové jsou obří a Wander je malý, ano, ale oni jsou pomalí a on je rychlý. Oni jsou staří, velice staří a on je mladý. Oni představují nadčasovost a tradici, zemi, bohy, velkou sílu světa. On představuje člověka a je mu to jedno. Chce to, co chce, a prostě si to vezme.

Shadow of the Colossus je taková smutná, nádherná, strhující hra. Je tak smělá ve své strohosti; v porovnání s horečnatými vedlejšími úkoly dnešních her působí její holá prázdnota jako úleva. A to samé platí o jejím odmítání triumfalismu a morální jistoty, která čiší prakticky z každé jiné akční hry. Je to klasika a hrát tuto její úchvatnou novou podobu je skvostný zážitek.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.