RECENZE Resident Evil 7: Biohazard
První verdikt nad návratem hororu.
Dvě desetiletí od chvíle, kdy hráči poprvé překročili práh sídla rodiny Spencerovy, se do Resident Evil vrací to zvláštní napětí z okamžiku, kdy otevíráte dveře. Mezi nejcharakterističtější přísady původní hry patří ty nepřirozeně nárazové přechody mezi jednotlivými místnostmi: dveře vznášející se v temnotě a jejich skřípající panty se rozevírají, aby vás spolkly. Resident Evil 7 navazuje na zcela odlišné tradice designu - mnohým z nich se to bohužel nedaří nijak zvlášť -, ale dveře této hry alespoň působí strašidelným způsobem.
Váhavě je prozkoumáte, osaháte si štěrbinu zámku a v záři baterky se blýská zašlý nátěr způsobem, o kterém si Shinji Mikami, tvůrce této série, mohl tehdy v roce 1996 nechat jen zdát. Pootevřete je a zastavíte se; uši máte nastražené v očekávání reakce a oči se zaměřují na část krbové římsy či stolu. Pokud se rozhodnete využít poněkud chatrnou, ale jinak působivou podporu PlayStation VR, nejspíš kolem dveří doopravdy natáhnete krk. Pak - když si zkontrolujete stav munice a možná si i prohodíte zbraně, které máte namapované na směrovém ovladači - vklouznete do místnosti a pokusíte se postavit někam zády ke zdi, zatímco očima přejíždíte její neustále temný obsah: šumění staré CRT obrazovky v rohu, pánve s masem obaleným mouchami, roztřepanou záři krvavé skvrny... Když na nikoho nenarazíte, otočíte se na podpatku a zhodnotíte stav chodby, ze které jste právě přišli. Ne, žádná očividná známka zlého úmyslu. Obrátíte svou pozornost zpět k místnosti, ujdete dalších pár kroků kupředu a pomalu vydechnete. Pak se dveře za vámi s velejemným zaklapnutím zavřou a vy vyhodíte ovladač ke stropu.
Resident Evil 7 je svým způsobem stejnou směsicí vlivů a motivů jako rádoby vrcholový počin této série Resident Evil 6, kterážto hra se snažila spojit všechny formy, jež série Resident Evil za ty roky nabrala, do jednoho neohrabaného celku. Pohled z první osoby a těžkopádný pohyb postavy připomínají F.E.A.R. a Condemned (v portfoliu příběhového designéra Richarda Pearseyho najdete dva datadisky k té první jmenované hře), přičemž to příšerně slizké a vychrtlé umělecké směřování připomíná spíš sérii Amnesia a také Silent Hill, odvěkého rivala Resident Evil. Přelidněná setkání z Resident Evil 4 jsou už jen vzdálenou vzpomínkou, ale v soubojích najdeme stopy jeho uspěchaného systému rizika - můžete zamířit končetiny jistých nepřátel a tím jim zpomalit útoky anebo zamířit na hlavu (nebo na cokoliv, co se hlavě podobá nejvíc) a doufat v rychlý dorážecí úder a ušetření nábojů.
Tam, kde se šestý díl nemohl rozhodnout, kterým svým součástem má dát přednost, má však sedmý díl jeden sjednocující cíl: oživit cosi ze strašidelného domu původní hry - ten barokní labyrint hádanek se sochami a slepými rohy, které patřily k prvkům prostředí prvního dílu, u kterých si hra mohla vyhrát s možnostmi 3D prostoru. V tomto ohledu je Capcom vítěz. Resident Evil 7 se odehrává ve zchátralém sídle rodiny Bakerových, ze kterého je řádně cítit whisky a které se paří v horku kdesi v odlehlé oblasti v Louisianě. Je to až rozkošně drsné prostředí s loupajícími se tapetami, vratkými ochozy a chodbami plnými plísně a památečných předmětů, ale klíčovou atrakcí je ono jedinečné, věrohodně vyzrálé prostředí, ve kterém se odehrává větší část z 12hodinové zápletky. Právě tohle je recept na cosi poutavého a napínavého, kdežto nahodilá cesta kolem světa v Resident Evil 6 byla receptem akorát tak na zmatek.
Je tady pár kapitol, které vás zavedou mimo pozemky Bakerových, ale většinu času budete procházet sídlo samotné - dvoupatrový barák s rozlehlým sklepem a pár menších kůlen a stodol, včetně domu pro hosty, které jsme viděli v demu ze začátku hry. Příběh se točí kolem mimořádně zapomnětlivého Ethana, jenž se vydá na statek kvůli zprávě od své manželky, poněkud charizmatičtější Miy, která už je několik let nezvěstná. Po příjezdu se brzy seznámí se samotnými Bakerovými, což je rodina nemrtvých vidláků, kteří tráví čas tím, že unášejí lidi a jakýmsi způsobem z nich dělají roztodivné obludné mutanty. Jack Baker, táta, je nesmiřitelný a zdánlivě nesmrtelný řezník. Jeho žena Marguerite je vřeštící megera v doprovodu přerostlých brouků. Jejich syn Lucas je nervózní amatérský kutil, který by vás nejradši lapil do pasti s laserovými minami, než aby se s vámi utkal osobně - což je hezká alegorie na samotné zlomyslné herní designéry Resident Evil 7. A pak je tu Evelyn, nezbytná děsivá holčička, jejíž původ představuje největší dějový zvrat.
Přestože Bakerovi tráví spoustu času mimo obrazovku, nikdy na ně nepřestanete myslet. Stejně jako v případě Nemesis v Resident Evil 3 se tady ve vzduchu vznáší neustálá hrozba, podpořená bohatou směskou okolních zvuků. Máte totiž strach z toho, že na vás někde skočí jeden z členů rodiny, zatímco pročesáváte místnosti a hledáte v nich ryté klíče a hádankové předměty, které potřebujete pro postup do temnějších zákoutí sídla. Neutuchajícím protivníkem je zejména Jack, který během pronásledování nezdráhá bořit zdi nehledě na svůj vlastní majetek.
Dalším původcem trvajícího napětí je náš starý dobrý přítel inventář, který se dokáže naplnit těsně předtím, než narazíte na úkolový předmět (ačkoliv si v něm můžete udělat místo tak, že předměty odložíte do beden, kde si je později můžete zase vzít). Napětí ještě podtrhuje osekaný systém výroby - v jeho rámci budete míchat chemikálie s různými surovinami, přičemž toho druhého budete mít vždycky víc než toho prvního, což představuje pár příjemných ošemetných situací. Namaxujete si zásobu nábojů do granátometu, nebo to risknete a radši si vyrobíte ještě jeden léčivý sprej?
Tou asi nejzajímavější vlastností Resident Evil 7 je to, jak si pohrává s nápadem vracet se ve vlastních stopách. Především používá klasickou taktiku z Metroid, kdy vás už od začátku obklopí dveřmi, které ještě nemůžete otevřít, či odměnami (včetně vytoužené brokovnice), které jsou zatím mimo váš dosah - tato přímočará motivace vracet se na již prošlá místa vám pomůže vrýt si rozpadající se půdorys sídla do paměti. Navíc najdete podivnou, chytře nejednoznačnou fotografii vybavení místnosti, které ukrývá poklad (jako třeba adrenalinové injekce, jež vám trvale zvýší maximální zdraví). To vás donutí zkoumat i ty nejmenší detaily každého interiéru, jakkoliv jsou strašlivé.
Také je zde pár flashbackových sekvencí, které můžete spustit přehráním VHS kazet a ve kterých zkoumáte lokace očima jiné postavy před několika hodinami, dny a v jednom případě i lety. V jedné děsivé epizodě se ocitnete v roli muže chyceného v jednom z Lucasových vynálezů, což mírně kazí fakt, že vám tak vývojáři očividně radí, abyste danou hádanku nechtěně nerozbili. Tyto flashbacky, které jsou zábavné samy o sobě, vytvářejí záživnou rovnováhu předvídatelnosti a neklidu, když se vracíte zpět do přítomnosti. Je totiž nemožné vědět, jak velká část z toho, co jste zrovna viděli na kazetě, odpovídá tomu, co se skutečně skrývá ve stínech před vámi.
I když Resident Evil 7 představuje návrat ke kořenům série co do designu prostředí a také příjemně atmosférické cvičení po tom chaosu z minulých dílů, nikdy vlastně nedospěje ve skvělou hororovou hru. Až skličujícím způsobem se spoléhá na naskriptované lekačky - v jednom bodu jsem dokonce přistihl hru, jak jednoho z Bakerů vyvolala za rohem - a opravdu by jí prospěla nějaká vyšší třída příšer. Bakerovi vás možná budou strašit mimo záběr, ale jsou až příliš očividně splácaní dohromady z klasických žánrových prvků, aby vás skutečně dokázali vyvést z rovnováhy, když se na scéně objeví. A kvalita závěrečných soubojů s bossy dost kolísá...
V rámci jednoho z nich prcháte rozpadlým domem a spěšně sbíráte munici z poliček, zatímco váš protivník šplhá po vnějšku a proráží zabedněná okna, aby vám chňapal po kotnících. Když tohoto bosse necháte příliš dlouho v klidu, vyvolává menší hrozby, takže dříve či později prostě musíte zatnout zuby a vrhnout se do akce. Méně působivá je bitva v zatuchlém podbřišku sídla, kde musíte protivníka zpomalit pomocí prostředí, než se k němu přiblížíte na dosah. Právě v tomto okamžiku přestane být Ethanovo líné ovládání zdrojem přijatelného napětí a začne být obyčejně otravné, protože se horko těžko snažíte narafičit předměty tak akorát správně, abyste obešli obranu svého nepřítele.
Když necháme Bakerovy stranou, v Resident Evil 7 jsou tři druhy nepřátel, kterým se souborně říká Molded: plesniví dvounožci s úhořovitými zuby, mrštní čtyřnožci, kteří se vám až nebezpečně snadno ztratí v podrostu, a kolébající se houževnatí obři, kteří ustojí spoustu výstřelů a při umírání vybouchnou. Co se týče variant zombií, jsou víc než jen obvykle odporní, ale tento odpor je pouze povrchní - zejména v poslední třetině příběhu, kdy už byste měli mít munice na rozdávání. Pocitu ohrožení rozhodně nepřidává skutečnost, že je funkce bloku ve hře tolik efektivní i na normální obtížnosti (což je nejvyšší nastavení, když hrajete poprvé). Ethanovo předloktí je zkrátka natolik bytelné, že ustojí i údery, které vypadají, jako že by vás měly roztrhnout vejpůl.
Co se týče Resident Evil 7, tím nejinspirativnějším a zároveň nejkontraproduktivnějším rozhodnutím Capcomu bylo vydat jednu z lokací jako demo, které se několik měsíců před vydáním dočkalo aktualizace v podobě vedlejších oblastí, nových hádanek i hrozeb. Takto totiž vznikla konkurenční a v některých ohledech i dobrodružnější verze hry - jakási zestručněná hororová herní služba, která stejně jako tolik oplakávaný teaser PT na Silent Hills od Konami dává najevo, že jedno a to samé místo může být předmětem neutuchající hrůzy za předpokladu, že to místo není pokaždé úplně stejné.
Prostřednictvím svých flashbackových VHS kazet si Resident Evil 7 pohrává s konceptem lokací, které se proměňují, a závěr hry vás zajímavým způsobem přenese na samý začátek (ačkoliv poslední souboj není nic extra). Jenže v jádru je to poněkud suchopárný strašák - série lekaček a ucházejících přestřelek v kompaktním honosném prostředí, do které byla vložena spousta řemeslného umu, ale ne moc skutečné představivosti. Ty dveře vás na první pohled mohou znervóznit, ale jakmile si přivyknete na taktiku Resident Evil 7, málokdy vám dá důvod se bát toho, co se plíží ve stínech.
Zhodnocení verze hry pro virtuální realitu
Podpora PlayStation VR je v případě Resident Evil 7 nedokonalá, ale jinak poutavá. Kvůli těžkopádnému pohybu herní postavy a preferenci menšího měřítka pomáhají střety jeden na jednoho zabránit dezorientaci a závrati, která jde s VR často ruku v ruce - mohl jsem hrát okolo 40 minut, aniž bych cítil jakékoliv vážné nepohodlí, a to pomocí kombinace pohybu hlavy a schopnosti přesunout kameru mimo rámec fixních úhlů pomocí pravé analogové páčky. Prostředí a osvětlení je ve VR také pěkné, ačkoliv za cenu mírného rozpixelování. Je tu ovšem pár trapných okamžiků.
Hra mi z neznámého důvodu několikrát otočila pohled o 180 stupňů a pocit pohroužení se do hry srandovně sabotuje fakt, že vaše postava nemá žádné viditelné tělo - jen pár vznášejících se předloktí. Ba co víc, během jistých naskriptovaných rvaček se dokonce můžete vyklonit ze svého neviditelného těla, což je aspoň hezký způsob, jak se rozptýlit, když akce začne být na váš vkus až příliš intenzivní. Hezké gesto, Jacku, ale tohle přenechám svému kámošovi Frodu Pytlíkovi. Když ale ponecháme neúmyslnou směšnost stranou - pokud hledáte solidní ukázku schopnosti PSVR v délce celé kampaně, tahle hra představuje rozumnou volbu.
Na konec týdne připravujeme ještě druhý verdikt, který vynese Martin Zavřel.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.