RECENZE Rainbow Six Siege
Nabušená šestka.
Dělat si plány je zábava, ale sledovat, jak se vám rozvíjejí před nosem, může být ještě úžasnější. Každý máme po dvou zásobnících a míříme do rozhodujícího finále pod vlajkou multiplayeru v Rainbox Six Siege. Každičký pohyb naší pětičlenné čety byl pečlivě naplánován. Dva spoluhráči jsou na střeše a další dva jdou po schodech; oba páry pomalu postupují zaprášeným venkovským komplexem nějaké sekty. Můj úkol je zkrátka a dobře vzbudit v nepříteli strach, takže chřestím svou šavlí a pálím skrz okna malé pevnůstky, kterou si pro sebe postavili. Neklidně se vrtí, zatímco krouží kolem rukojmího, kterého hlídají uprostřed místnosti.
A tehdy se to všechno zvrtne.
Pár na střeše se nechá unést tím, jak po laně sešplhává po jednom boku budovy, a zatímco se snaží určit, kdo oknem proskočí jako první, dojde k menší hádce. Pozdě: dva rychlé headshoty a je to tři proti pěti. Mezitím v perimetru druhý tým udělá průlez a připraví si zábleskový granát, který se odráží nově proraženým dveřním rámem a pomalu se kutálí k nohám mých spoluhráčů. O jeden záblesk oslnivého bílého světla později jsou oba oslepeni: dalších pár výstřelů a oba krvácejí na podlahu. Jeden proti pěti. Ale to nic. Já to zvládnu.
V takových okamžicích se z nás všech mohou stát hrdinové. Když utíkám chodbou a poslouchám rady od ostatních čtyř hráčů, kteří sledují kamery rozmístěné po mapě, šance se opět pomalu přesouvají v náš prospěch a tříminutové kolo mi začíná připadat, jako že trvá celé hodiny. Šťastná střela skrz chatrnou dřevěnou zeď; zpackaný kontaktní střet, který nečekaně mířil mým směrem - na počitadle zbývá 20 sekund a je to jeden na jednoho. O vítězný zářez se má postarat odhozený granát. Pojistka jde pryč, granát letí obloukem dovnitř, poté se prokutálí přímo kolem nepřítele a pomalu se zastaví u spoutaných nohou rukojmího, který - a tím jsem si jistý - na mě vrhne jeden poslední, povědomý pohled: směs vzteku a zklamání, přesně ten samý, kterým mě obdaří moje partnerka, když omylem použiju její kartáček na zuby. Zajatec je mrtvý. Zabili jsme si vlastní odměnu.
Moc zápasů v Rainbow Six Siege jsem nevyhrál, ale tu spoustu těch, které jsem prohrál, jsem si nesmírně užil. Restart multiplayerové série od Ubisoft Montreal, která dřímala celých sedm let, se v mnohém inspiroval ve všem, co se po pokračování Rainbow Six Vegas z roku 2008 odehrálo - v nervózní střelbě lze spatřit stopy Call of Duty, v soupisce různorodých postav je vidět trocha League of Legends a v neutuchajícím tempu je znát velký díl Counter-Strike. Nejpůsobivější je ale to, jak se Ubisoft Montreal podařilo využít svůj vlastní originál - pečlivé přípravy, po nichž následuje provedení za použití sady exotických hraček - a vytvořit z něj údernou multiplayerovou střílečku.
Když to funguje (s týmem čtyř kamarádů, kteří koordinují útoky, anebo šeptají pokyny, když jste zahrabaní v obraně a slyšíte kroky pomalu se blížící dobře sladěné čety), může to být vynikající. Dokonalá směs napětí a humoru, strachu a vykutálených situací. V jádru má hra Rainbow Six Siege dvě strany, neboť týmy se střídají v útočení a bránění. Když bráníte, dostanete čas na přípravu: 30 sekund, během kterých můžete zabarikádovat okna, zatarasit stěny nebo rozmístit všemožné pasti, kterými jste se vybavili. Coby útočníci těchto 30 sekund strávíte řízením dálkově ovládaných aut v rámci průzkumného závodu, během kterého pátráte po svém cíli a po nepříteli.
Těch 10 map pro více hráčů, které jsou k dispozici ode dne premiéry (další čtyři jsou slíbené zdarma během následujícího roku) odvádějí skvělou práci po obou stránkách. Obránce zásobují dostatečným množstvím míst, ze kterých mohou hatit postup útočníků, a útočníkům zase nabízejí dostatek vstupních bodů na to, aby se protivníci uchýlili někde v koutě a potili se při čekání na nevyhnutelné střetnutí.
Jak už to v sérii Rainbow Six chodí, jedná se o obyčejná tuctová místa, která působí až prazvláštním domáckým dojmem - opuštěné letadlo na ranveji v Heathrow, výcvikový tábor v Herefordu či zasněžený obchod v Moskvě - a všechny oplývají tak nějak stejnou atmosférou: dřevěné panely z balsy, které je možné roztříštit, a tvárnicové zdi, ve kterých uděláte silnou výbušninou díru. Zničitelnost prostředí, která tvoří samotné srdce Rainbow Six Siege, naprosto skvěle oživí každé místo, které se začne takto rozpadat: je to hra, jejíž taktické možnosti jsou tak hluboké, že vás překvapí i po hodinách hraní, a ve které i ty vaše nejpromyšlenější plány mohou přijít vniveč kvůli jedné dobře umístěné náloži C4.
Dvacítka operátorů, které si lze v Rainbow Six Siege odemknout za herní měnu, také nabízí jistou taktickou hloubku a sestavení dobře vyvážené čety se brzy stane součástí cesty k úspěchu. Operátoři se dělí na útočníky a obránce, přičemž každý z nich má svou vlastní vychytávku - zbraň, která umí na dálku oživovat padlé spojence, nebo výbušninu, jež dokáže prorazit jakýkoliv povrch - a každá postava má svou vlastní fixní výbavu. Je to účinné zjednodušení klasického elementu stříleček, které klade větší důraz na postavy než na zbraně. To vše odpovídá tendencím, jež tak trochu patří do žánru MOBA a které si ale na druhou stranu protiřečí s ambicemi Rainbow Six Siege prosadit se mezi profesionálními sportovními hrami.
Zápasy v Rainbow Six Siege jsou čitelné, příjemně krátké a typicky napínavé, takže je pravděpodobné, že se jí v této aréně bude dařit. Hráčům, kteří neaspirují stát se součástí profesionální scény, však některé kompromisy, kterými se Rainbow Six Siege hemží, mohou vadit. Nezájem o sólového hráče není patrný jen z chybějící kampaně (je zde sice sada „Situations“, což jsou v podstatě výukové mise, které však za hodinku projdete), ale z úplně celé hry, která se může vůči komukoliv, kdo nemá po ruce slušnou četu, zdát velmi nevlídná.
O něco menší problém je to v režimu Terrorist Hunt, jakémsi PvE, ve kterém četa plní úkoly a bojuje s hordami počítačem ovládaných nepřátel. Zde najdete stejné napětí a drama, které definuje jádro každé multiplayerové hry, i když mírně zředěné - mapy sem už nesedí tolik jako do hry pro více hráčů a druhy nepřátel mohou působit obyčejně až nezáživně. Proti vám stojí podivní gauneři bez života, jejichž beztvářné masky zakrývají volné kapuce, a bombarďáci, kteří se rozeběhnou k hráči a vybuchnou, působí také poněkud trapně a lacině.
Hrát Siege online bez plně funkční čety může být i příhodnou ukázkou trýzně. Na PC najdete upovídanější a přátelštější dav, ale na konzolích je často rozpačitě ticho, které vede k nesourodé taktice a frustrujícím vraždám vlastních spoluhráčů. Hrát s kamarády či mít štěstí a dostat se do kooperativněji zaměřené skupiny je jedna možnost, ale je škoda, že hra nenabízí víc nástrojů, jež by povzbudily a podpořily komunikaci mezi lidmi, kteří se neznají.
Stejně jako rozhodnutí vydat hru za plnou cenu, která v podstatě obsahuje jeden režim pro více hráčů nabízený v omezené škále příchutí. Hra Rainbow Six Siege by ráda oslovila široký progamingový svět, ale na rozdíl od svých vzorů odmítá snížit vstupní cenu, což je prazvláštní volba. Zdá se, že Ubisoft se nemůže rozhodnout, jestli chce vydat typickou hru s velkým rozpočtem, nebo specifičtěji zaměřenou multiplayerovou střílečku, a tato nerozhodnost ze hry často čiší.
Ale že to je nějaký multiplayerový režim! Pokud jste schopni dát dohromady četu kamarádů a dokážete si vše nezbytné dobře naplánovat tak, aby vám to vyšlo, nic se vašemu zážitku nevyrovná. Hra Rainbow Six Siege je rozvážná, taktická a často překvapivá a představuje jeden z nejlepších letošních zážitků pro více hráčů - ale něco to stojí.
