RECENZE Quantum Break
Roztodivné hrátky s časem v nové značce od rodičů Maxe a Alana
Šikovní Finové z hokejového městečka Espoo byli vždy úzce zaměřeni na dobrý příběh. Však v Remedy prosluli jak prvními dvěma díly Maxe Payna, tak hlavně atmosférickým Alanem Wakem. Toho mimochodem dostanete jako bonus, pokud si jejich aktuální hru Quantum Break pořídíte. Ani tento nový počin, jakožto exkluzivita pro Xbox One a PC s Windows 10, není jiný a jestli v něčem vyniká, je to právě celkem zajímavý příběh na lehkém sci-fi už bez té špetky nadpřirozena, jež byla vlastní panu Wakeovi.
A vše se odehrává vlastně za chvíli, protože podzim tohoto roku přijde zase coby dup nejen k nám, ale i do smyšleného městečka Riverport, umístěného někam do amerického státu Massachusetts. To má skoro celé pod palcem, samozřejmě jako vždy, totálně nenažraná a bezskrupulózní vědecká korporace Monarch Solutions, podnikající celkem úspěšné pokusy se strojem času. Ano, čtete správně, nejsme někde v Návratu do budoucnosti či v románu H.G. Wellse, ale v dospělé moderní hře našeho věku, která to myslí smrtelně vážně!
Ano, také jsem toho názoru, že dějové základy celé hry jsou krapet klišoidní, ostatně to samé jsem si postupem času v kampani pro jednoho hráče (multiplayer hra neobsahuje) myslel stále častěji. Máme tu úplně obyčejného hlavního hrdinu Jacka Joyceho a jeho "dobrého" přítele Paula Sereneho, což jsou dvě ústřední postavy Quantum Break. Světlá a temná strana mince - Jin a Jang. Quantum Break totiž dělá až moc ostrou linii mezi protagonisty, což je tým po boku neohroženého Jacka, a antagonisty za Sereneho plány, takže již od úplného začátku budete vědět o všech rozdaných kartách na obou stranách stolu, což se až do finále bohužel nezmění.
Příběh, byť zpočátku bezesporu atraktivní díky ne zrovna správné manipulaci s časem, kdy si lidé z Monarchu myslí, že jim patří svět, se později scvrkne na prostou vendetu - honbu za pomstou a narovnání pokřivených ručiček, jež slibují zacyklení celého světa do nekonečné časové smyčky, z níž není úniku. Však strojů času z původně čistě univerzitního projektu Promenade je více a když pak Monarch nejenže začne svými manipulacemi s hodinkami ohrožovat samou podstatu času na světě, ale ještě přitom jde doslova přes mrtvoly, ukáže se Jack jako ten správný hodinář, jenž jako jediný má schopnosti k tomu, aby chronometr všehomíra seřídil opět správně.
Jestli jsem v úvodu vzpomínal skvělého Alana Wakea, z něj v Remedy v nové hře nepoužili skoro nic, což je možná škoda. Místo toho se vrátili ke staršímu bráchovi Maxovi, protože jeho schopnosti ve zpomaleném čase nejsou až tak daleko od těch Jackových, nicméně ten mnohdy těží z času už kompletně zastaveného. Hlavní hrdina, jako jeden z mála takových, při prvním pokusu o chirurgický řez do běhu času obdrží stále vylepšované schopnosti, bez nichž později nepřežije ani jednu přestřelku. Původně asi největší lákadlo hry je v reálu ale takové obyčejné a velmi podobné tomu, co jsme viděli např. v posledních dílech Red Faction.
Když Jack na chvíli zpomalí čas, obdobně jako mistr Payne zmnohonásobí účinnost svých střel na nepřátele či pozastaví pohyblivé překážky na svojí cestě, případně je složí zpět. Z času si dokáže postavit neprůstřelný štít (pamatujete na podobnou ochranu z Halo?), během tisíciny vteřiny přikvačí k protivníkovi, aby ho vzápětí dodělal nebo jak rytíř Jedi vyšle časový impulz, který nepřátelům dočasně rozhodí sandál. Potud docela zajímavé dovednosti, jistě si říkáte, ale má to jeden velký háček. I později je doba trvání těchto pomůcek velmi krátká a vesměs se dlouho dobíjejí. Jediný způsob, jak si tyto schopnosti vylepšovat, je velmi pečlivé šmejdění každého koutu herního světa a sbírání speciálních látek, což asi nebude dělat každý.
Navíc vás hra až moc okatě nutí hrátky s časem neustále používat, protože bez nich v jakékoli pozdější bitce rychle umíráte. A jiná alternativa neexistuje. Hra je ve své podstatě přímočará akční střílečka arénového typu, nikoli v tomto nepodobná třeba Tom Clancy's The Division a zejména Gears of War. Neustále dokolečka střídá průzkum a putování v prostředí jedinou stezkou vpřed, skákání po překážkách a za pomoci času řešení drobných hádanek, kdy musíte vyčistit další cestu a konečně postupně spíše úmorné arénové přestřelky proti velké přesile nepřátel.
Přitom ta první část je jasně nejnapínavější a alespoň drobně připomíná poutavé putování spisovatelovo v Alanu Wakeovi. Exteriéry v různých částech Riverportu se docela příjemně mění a hra stupňuje napětí časovými titulky ve stylu seriálu 24 hodin (ani celkový příběh na časové ose Quantum Break totiž není o moc delší). V této části hra nabízí a schovává doslova desítky různých tabel, plakátů, deníčků, listů, emailů, zpráv a předmětů, jež za prvé rozvádějí celé konání Monarchu v Riverportu a za druhé slouží jako motivace pro 100 % dohrání. Bez návodu je během prvního průchodu ve hře všechno najít zhola nemožné, však mi díky tomu na konci putování Quantum Break ukázal dokončení na 75 %. Sympatické je, že v pauze vždy přesně vidíte, kolik toho v úrovni leží a kolik jste toho již sesbírali.
Mimo to hra pro nové hraní motivuje ještě lepším nástrojem. Zhruba po každé čtvrtině přichází unikátní scéna, kdy chvilinku hrajete za vrchního záporáka Paula Sereneho. Jakožto osoba, která je za všechno špatné v Riverportu odpovědná, dokáže ochočený čas využít k pohledu do blízké budoucnosti. V jeho myšlenkách tak zobrazíte vždy dva další možné scénáře věcí příštích, přičemž ten vybraný se následně přenese přímo do dalšího příběhu. Koho necháte zabít a kdo přežije? Kdo vás zradí a kdo zůstane spojencem? Tyto okamžiky jsou velmi zajímavé a věřím, že jen kvůli té druhé volbě mnoho z vás hned po prvním dokončení načne další rundu. Milým detailem je pak procentuální poměr, kolik z hráčů rozhodlo stejně jako vy.
Naopak ta druhá platformová část měla být také do jisté míry unikátní, ale místo toho mi přišla snad až moc chaotická a nezábavná. Hrátky s časem Monarchu totiž způsobují zamrzání času či jeho vteřinové smyčky, kdy se svět okolo propadne do chaosu jako při tornádu nebo zemětřesení. Tyto malé katastrofy způsobí např. zničení mostu, jenž se v troskách cuká a vznáší v časové smyčce a vy tímto marastem musíte projít dál. To není možné bez kombinace rovnou několika vašich schopností. Vůbec se v tom chaosu zorientovat a zvolit přitom ty správné ingredience není jednoduché. Když už je najdete, tak zase budete umírat jen díky tomu, že trvají velmi krátce a vy nedokážete inkriminovanou oblast tak rychle projít.
Ovládání přes joypad totiž není tak přesné, jak by se hodilo a drobně laguje. Vůbec po technické stránce je Quantum Break až překvapivě zastaralé. To profláknuté slabší rozlišení 720p by jistě nevadilo, ale nový engine Northlight, vyvinutý hře na míru, je jak vidno teprve v plenkách. Grafika je totiž hrubá, místy řádkuje a mnoho textur má velice nízké rozlišení, až jsem si častokrát myslel, že hraji na Xboxu 360. NPC postavám místy propadávají boty do země, mrtví se prolínají do prostředí a dokonce zcela mizí, zatím bez první záplaty se zdlouhavě nahrává skoro každé video a část úrovně a problémy jsou také s mixováním hlasů ve větších místnostech, které nejsou skoro slyšet.
Pokud se vrátíme k té třetí části hry, a to k přestřelkám, dobře si zapamatujte ty větší místnosti. V bitkách strávíte asi největší část celého putování a hra jejich zvýšenou obtížností (předvolená má tři stupně a nejde měnit v rozjeté hře) tak trochu natahuje herní čas. Navíc jsou souboje plné těch nejhorších klišé, jaké v moderní hře nemají co dělat. Prakticky vždy víte, že za příštími dveřmi se strhne mela, protože se bojuje výhradně mezi zamčenými bránami a často se před těmito umělými arénami válí větší zbrojní arsenál. Takže se celou hru stále opakují generické bitky, kdy vstoupíte do podezřele členěné místnosti či plácku, okamžitě se za vámi i před vámi zavřou všechny východy a na scénu nakluše velmi kousavá přesila nepřátel z řad žoldáků Monarchu, kteří vás začnou okamžitě a neomylně kropit.
Hrál jsem na prostřední stupínek a musel jsem se později divit jejich ostrostřeleckým schopnostem, které ty vaše o hlavu převyšují. Ano, AI nepřátel je velmi dobrá, část jde proti vám, část vám vpadne do zad a část vás bere ze všech stran, takže nějaké krytí, i když ho Jack automaticky provádí (žel jen u nízkých překážek a tlačítko manuálního krytu chybí), tady moc nefunguje. Hra vás opět nutí tancovat přesně podle napsaných notiček, takže se musíte neustále pohybovat a kličkovat mezi vybuchujícími granáty, protože jakmile zůstanete déle v krytu, jste okamžitě jak řešeto. A na chvíli oddychu nemáte skoro čas. Protivníci sice kromě zodolněných speciálů, zřejmě opsaných z Army of Two, moc zásahů nevydrží, ale to bohužel platí i o vás.
V druhé části pak Monarch posílá velmi nebezpečné a těžce pancéřované vojáky, případně protivníky s možností teleportace, takže v jedné vteřině střílíte po jednom dopředu, zatímco se v té druhé bleskově objeví za vašimi zády, načež ve třetí je vlevo u vás ještě jeho kolega. Není šance, Jackův štít a přesun v čase se safra zrovínka dobíjí, takže sbohem, šáteček a další a další restart. Checkpoint je samozřejmě někdy nevhodně umístěný o tři chodby dříve či jedno video nazpátek, takže si to zase pěkně celé zopákneme! Abyste vůbec měli šanci, musíte doslova na dřeň střídat své schopnosti jednu za druhou a řetězit je postupně tak, aby se stačily obnovovat.
Jakmile tuto tlačítkovou ekvilibristiku ovládnete, díky bohu si začnete souboje více užívat, ale stejně si nemůžu pomoci, že jich je zbytečně moc. Prostředí bitek navíc dost nepatřičně hyzdí plynové lahve, bomby a výbušné barely, že v celém městě snad musí topit butanem, neustále svářet autogenem a syslit palivo v sudech na každém rohu. Zcela absurdních kontur pak hra nabere před úplným a dost očekávaným finále, kdy místy až frustrující bitky už jen sériově řetězí jednu za druhou, přičemž díky těm zavřeným dveřím se z nich dostanete výhradně až po likvidaci všech protivníků, které hra neustále lifruje do arén. Utéci to mu nijak nejde.
Díky tomu zřejmě budou souboje poslední třetiny hry, včetně slabého konce s megabitkou proti vlnám nepřátel, pro část hráčů stereotypní a pracné, byť ta nejnižší obtížnost to o dost zlehčuje. Tudíž ji pro první hraní vřele doporučuji, protože každá úroveň se dá zopáknout na libovolnou obtížnost znovu. Celý příběh Quantum Break zabere typicky podle obtížnosti a pečlivosti šmejdění odhadem jen kolem dvanácti až čtrnácti hodin. Navíc do tohoto času musíme započítat kvarteto hraných filmových epizod, kdy každá zabere kolem půlhodiny. Hra totiž není jen interaktivní hratelná část, ale je plná kratších i dlouhých filmových sekvencí. Jestli je hratelná část rozdělená do pěti aktů s patnácti oddíly, tak tu filmovou tvoří jednak klasická v enginu hry renderovaná videa plus čtyři filmové epizody, v nichž hrají stejní herci, ale již živě snímaní.
Quantum Break disponuje opravdu špičkovou výpravou, kdy všechny hlavní i vedlejší role zastávají skuteční a veskrze známí herci, kteří do hratelné části propůjčili jak své pohyby, tak i postavy a hlasy. Vůbec i přes celkově zastaralou grafiku jsou pohyby, modely postav a jejich mimika kupodivu naprosto špičkové! Je to jednoduché rozdělení: ve hře hrají hlavní role protagonisté včetně vaší postavy, ale ve filmech sledujete antagonisty z Monarchu. Filmová nehratelná část se při spuštění streamuje, když je takovým rozšiřujícím článkem příběhu. Filmy totiž nejsou součástí herních dat zabírajících 46 GB.
Osmička stejných herců pak hraje jak ve hře, tak i ve filmech, když se jedná ve většině o velmi schopná jména. Hlavní roli si střihl charismatický Shawn Ashmore z filmové série X-Men, zatímco jeho bráchu hraje u nás velmi známý Dominic Monaghan, jakožto hrdina seriálu Ztraceni či Pána prstenů. Vrchního nepřítele jistě rozeznáte v Aidanu Gillenovi z Hry o trůny a osobně bych vůbec nepoznal Marshalla Allmana, jakožto syna staršího bratra Scofielda z Útěku z vězení, který tu hraje schopného hackera ve službách Monarchu.
Filmovou část ovšem zase sráží ty technické chyby. Nejenže jsou filmy zbytečně dlouhé (celkem přes dvě hodiny), rozevláté a nudné s myriádami rozhovorů a minimem akce, často ale vůbec nesedí titulky, jednou dokonce vypadly zcela a obrázek kostičkuje a rozpadá se. To je jistá daň za nutnost streamování velkého počtu filmových dat ze serverů Microsoftu, jež u mne nebylo zcela plynulé ani na slušném internetu a přehrávání se neustále přerušovalo. Druhou možností je 75 GB filmů (při těch dvou hodinách šílená velikost) napřed ručně postahovat. V materiálech od Remedy ovšem máme noticku, že první patch by měl mnoho chyb pořešit, zkrátit a ořezat nahrávání, vylepšit zvuky a plynulost streamování, tak snad to do vydání na pátého apríla tvůrci ze Skandinávie zvládnou.
Až přehnaný důraz na akční notu zajímavý potenciál Quantum Break kazí asi nejvíce. Hra přitom nabízí nejen celkem solidní příběh o lámání času (sic postupně uvadající) a charismatické postavy, za něž budete dýchat, ale také unikátní spojení tří prezentačních stylů: od hratelné části přes renderovaná videa až po hrané filmy. Přechod na poslední generaci konzolí ovšem Remedy nezvládli, protože kromě zastaralé grafiky hru sužuje i množství technických chyb a jednotvárné arénové souboje s minimem svobody jsou dnes už opravdu velkým anachronismem.
Quantum Break vyjde v angličtině na Xbox One a PC (pouze Windows 10) v úterý 5. dubna 2016 - koupit na Alza.cz.